Týden se s týdnem sešel a máme tu další kolo naší krutopřísné hitparády. Vykročení do druhé třicítky tentokrát přepracovaný šéfredaktor Monsterfuck přenechal na mých bedrech, všechno je ale dozorováno jeho bedlivým pohledem, takže se ničehož nebojte, pečeť kvality se zaslouží i tohle kolo...
Jak se to vyvrbilo od posledně? Snad aby se vyrovnal masivní exodus do Síně slávy z posledního kola, tentokrát hitparádu opouští jen dvě bandy a dělají to se svěšenou hlavou, neboť se s nimi v dohledné době dost určitě nesetkáme. Tenhle nezaviděníhodný úděl tentokrát stihl King of Asgard s jejich peckou "Einhärjar". Se stejně mrzkým výsledkem musí potupně odtáhnout i doomoví průkopníci Paradise Lost a jejich "The Rise of Denial". Dlužno dodat, že oba počiny se u nás od posledně moc neohřály...
Sbohem a šáteček, zamačkout slzy a hurá k těm příjemnějším částem hitparády! Dál se nám probojovali metalcoroví Bullet for My Valentine, druzí sovětofilové Курск a na společném třetím a čtvrtém místě se o jediný hlas zuby nehty udrželi mocní Nile a drsní Rotten Sound. Z téhle společnosti se po dnešku boe moci těšit norská Tristania, v tomto případě ještě s božskou Vibeke Stene za mirkofonem. Jejich "Equilibrium" doprovodí ještě počin bratrů Hietalových, který spáchali ve své domovské formaci Tarot!
Výsledky dvacátéhodevátého kola:
---postupující---
1. místo: Bullet for My Valentine - Scream Aim Fire (14 hlasů - 35%)
2. místo: Курск - Аллея Сталина (8 hlasů - 20%)
3.-4. místo: Nile - Sarcophagus (5 hlasů - 12,5%)
3.-4. místo: Rotten Sound - Self (5 hlasů - 12,5%)
---nepostupující---
5.-6. místo: Paradise Lost - The Rise of Denial (4 hlasy - 10%)
5.-6. místo: King of Asgard - Einhärjar (4 hlasy - 10%)
Klipy a hlasovací anketu pro třicáté kolo naleznete po rozkliknutí na celý článek!
Nevím jak kdokoliv z vás, ale já si jako malý vždy přál být pirátem. Brázdit širá moře, hákovat kupecké lodě a hromadit nakradené zlato byl můj sen. Ten sen se mi po dvou letech opět plní, protože mám v pazourách nové album skotských bukanýrů Alestorm! Zvedněte kotvy a do podpalubí naložte rum! Bude téct proudem. A to doslova.
okolo Zjevení Janova, poslední knihy Nového zákona.
Co tak již delší dobu zaznamenávám ohlasy na tvorbu jihočeských Mater Monstifera, takřka všichni považují tuhle kapelu za stálici domácí scény, s čímž bych i souhlasil, která tvoří kvalitní muziku, o čemž už bych však já osobně docela polemizoval. Nemám samozřejmě nic proti samotné skupině, ale musím předeslat, že mi jejich hudba nikdy moc nelezla do uší a nešmakovala mi. I když, ono je nejspíš říct, že mi tahle hudba nikdy moc nejela, trochu přehnané, protože Mater Monstifera vydali za nějakých těch deset roků, co fungují, prozatím jen jedno velké album "Zrozen z hříchu" v roce 2005. Tím chci říct, že jsem k aktuálně vydávané novince "Na zrcadlech lží" nepřistupoval s nějakým despektem nebo s očekáváním něčeho vyloženě špatného. Bral jsem to tak, že debut mě nebral, takže dvojka mě může jenom překvapit.
Hned na začátek se musím přiznat, že jsem se na "A Rose for the Apocalypse" opravdu těšil, jelikož mě tuze zajímalo, s čím Draconian přijdou po předchozí, přinejmenším skvělé nahrávce "Turning Season Within". Stejně tak se ale musím i přiznat, že jsem byl z novinky zpočátku mírně rozčarovaný, přestože obsahuje vlastně všechno, co jsem po Draconian chtěl - a to ve vrchovaté míře. Přesto mi tam něco prostě nesedělo. Nevím, možná to bylo dáno jen tím, že jsem se na album prostě jenom nedokázal dostatečně soustředit; přibližně až po nějakých třech týdnech, kdy jsem se k "A Rose for the Apocalypse" vrátil, jsem nahrávce přišel na chuť. Za to ale pořádně, to se musí nechat. Poslouchám to album teď opravdu často a musím říct, že si to opravdu užívám. Čili přesně opačný postup než kolega pode mnou.
Švédští black metalisté Dark Funeral zkompletovali svojí v loňském roce rozpadlou sestavu přijetím posledního zbývajícího člena - nového baskytaristy. Stal se jím jistý Zornheym, jenž je však na scéně prozatím více známý pod svým vlastním jménem Tomas Nilsson. Hrával například na kytaru u švédských řezníků Devian, než se rozpadli, nebo má na triku svůj vlastní projekt Aktiv Dödshjälp.
Když byl Sicmaggot ještě malé štěňátko, dostala poslední deska od Symphony X, "Paradise Lost", fantastických 9 bodů. Vzorové prog/power metalové album dokázalo, že kapela zraje jak víno a v posledních deseti letech je každým albem lepší a lepší. Ne že by to byly nějak velké skoky, vždyť už v roce 2002 bylo nejedno ucho potřísněno genialitou tryskající z alba "The Odyssey", ale celkový dojem byl nakonec zase o fous hřejivější. Nebudu to nijak prodlužovat, Symphony X se znovu podařilo zlepšení, tentokrát dokonce pokořující celou jejich předchozí tvorbu. Jestli tohle není jejich mistrovské dílo, tak jsem asi hluchý.
Výteční byli opět Audrey Horne se svým řekněme progresivnějším hardrockem. Největší pozornost na sebe poutal uvolněný a hustě potetovaný (jak omalovánka, heh) frontman Toschie, jenž hýřil aktivitou, energií a bezprostředností a nebál se odzpívat si podstatnou část koncertu přímo u diváků. Záda mu kryl bezchybný a soustředěný výkon spoluhráčů. Vrcholem snažení Audrey Horne byly jednoznačně výbušná "Last Chance for a Serenade" a hitová "Treshold". Tihle Norové jsou tak dobří, že si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jim dostává.
Větší pozornost jsem věnoval až nizozemských pořízkům Legion of the Damned, avšak protože už jsem byl v té době nalitý jak dělo, lítal jsem takřka celý koncert v kotli a nic jiného mě nezajímalo (smích). Jelikož se mi ale povedlo v pekelném circle pitu docela dobře vystřízlivět, byl už jsem schopen dostatečně vnímat alespoň závěrečnou čtvrtinu vystoupení, z níž usuzuji, že se na poměry Legion of the Damned jednalo o standardně dobrý set. Nový kytarista se evidentně osvědčil a do soukolí zapadl na výbornou, takže nezasvěcení si té změny ani nemuseli všimnout.
Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.
Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mě to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.
Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.
Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb - čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.
Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu - zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu "We're Not Gonna Take It". Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna "Stay Hungry" zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!
Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O'Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O'Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.
