Pátek:
Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že - jak se později ukázalo - to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska "Preserve to Diverse" mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.
Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.
Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.
Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se - nebojím se říci - unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo - jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.
Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert(vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl:-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mě to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.
Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathoru, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách Igor z Root a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově na živo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!
Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů - Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný - zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky "Aealo", ani notoricky známé klasiky (taková "Athanatoi Este" je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).
Sobota:
Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.
Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne - neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).
Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu "…and the Dark Begins", což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.
Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce - bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako "Kaufland" nebo "Zabředněte v letargii".
"Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme," prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.
Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!
I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že na živo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí), b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více "přigrowlovaná" verze songu "Strážná věž".
Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu - v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky (smích). Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.
Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni - čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extra třída.
Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.
Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, cože to vlastně budou hrát dál. Přídavky ("Land of Tears" a "Out of the Body") už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.
Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.
Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z "Ghost Busters" a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny "Shit Beast", čili nářez, co vám budu povídat.
Zhodnocení:
Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle - přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).
