Ava Inferi si bude nejspíše spousta lidí nadosmrti pamatovat jako tu kapelu, kvůli níž norský kytarista Rune Eriksen, známý rovněž jako Blasphemer, utekl z Mayhem do slunného Porugalska, aby zde tvořil muziku diametrálně odlišnou od toho, co svého času hrával u legendy norského black metalu. Ale ono to je svým způsobem logické, neboť je to věc, která se opravdu dobře pamatuje, zvláště vzhledem k faktu, jak Ava Inferi znějí. Pojďme však pro jednou zkusit oprostit se od tohoto faktu a věnovat se jenom a pouze samotným Ava Inferi… vždyť už to jsou tři roky, co k zmiňovanému odchodu z Mayhem došlo; vždyť aktuální "Onyx" je už čtvrtou deskou tohoto portugalského klenotu - to je dle mého názoru dostatečným podkladem, aby se už povídání o Ava Inferi obešlo bez odéru Mayhem…
Především, Ava Inferi jsou opravdu záležitost, jež není tak úplně vhodná pro každého. Máte metal a metal; pokud pro vás metalová hudba nepředstavuje nic jiného, než podklad k protažení krčních obratlů, zde nemáte šanci ukojit své choutky. Ava Inferi je synonymum pro muziku veskrze velice pomalou, nad níž člověk musí trochu rozjímat. Oficiálně sice kombinace gothic a doom metalu, avšak nedá se říct, že by toho měli například s takovým gothic metalem mnoho společného - já osobně toto zaškatulkování chápu jen jako vyjádření toho, jak je ten doom metal v podání Ava Inferi "divný". Anebo lépe řečeno, oba žánry skupina uchopuje velice svojským a originálním způsobem, bez ohledů na konvenčnost. Jejich tvorbou prostupuje velice specifická, unikátní atmosféra, jakási kombinace smutku, jihoevropské melancholie, sklíčenosti… popsal bych to asi jakože svítící slunce nemusí vždy znamenat dobrou náladu, jestli mi rozumíte. Je v tom zvláštní druh lehkosti, vzdušnosti, prosvítá i naděje, ale o pozitivní hudbě se mluvit nedá… ale ani o hudbě skrz naskrz negativní - obě roviny zde proplétají v podivné, ale fascinující symbióze. Ani o žádný hudební umíráček nejde - na to jsou Ava Inferi až moc nápadití po všech stránkách; s živelnou rytmikou, minimalistickou, ale účelnou kytarovou prací a hlavně s andělskou Carmen Simões za mikrofonem, která je esem v rukávu Ava Inferi. A co je na tom všem možná nejlepší, a to si dle mého názoru zaslouží opravdový obdiv, na každé desce znějí naprosto jinak, vždy však svojsky. Jako kdyby slovo "stagnace" ani neměli ve slovníku, natož pak aby jeho význam uplatňovali ve své tvorbě.
A jak tedy zní "Onyx" v porovnání s předchozími nahrávkami? Takřka ihned, už při prvním poslechu, mi přišlo na mysl, že novinka zní v prozatimní diskografii Ava Inferi jednoznačně nejkytarověji. Náznaky kytarovějšího vyznění se objevily již na posledním "Blood of Bacchus", ale poprvé snad až u "Onyx" kapela na sebe vrství opravdu mohutné stěny riffů, nechybí však reminescence ani na takové "The Silhouette", především v oblasti jemného, éterického vyznění. Tyto zdánlivě nesourodé prvky ale Ava Inferi s přehledem vybalancovávají, třebas i oba najednou. A stále to funguje.
Nemyslete si ale, že díky odkazům na předchozí desky je "Onyx" pouhou kombinací jejich atributů - Ava Inferi opravdu nepatří mezi skupiny, jež by toto měly zapotřebí. Spíš jako kdyby brali obdobné vyjadřovací prostředky, avšak zasazovali je do jiné kontextu, s jiným úmyslem a jiným vyzněním. A i tohle věc, která je nepochybným kladem skupiny, neboť v celé její tvorbě je tak zachována i přes neustálý progres jasně znatelná kontinuita a rozpoznatelná tvář.
Úvodní a zároveň titulní "Onyx" se rozjíždí v čistě doomovém tempu, možná až překvapivě hutném. Zanedlouho však spadne do lehčí, atmosférické polohy, v níž pokračuje až do konce, jen výbušné refrény jsou výjimkou. Právě v nich se poprvé na desce ukazuje obrovský přínos Carmen Simões, která je dost dobře možná pro výraz Ava Inferi ještě klíčovější než Rune Eriksen. A jsou to právě vypjaté a vygradované refrény, které jsou dalším význačným prvkem, s nímž přišlo už "Blood of Bacchus". Podobně v případě v refrénu je na tom i druhá "The Living End" jen s tím rozdílem, že zde je refrén mnohem "lehčí". Carmen opět exceluje, tentokrát však za doprovodu mužského vokálu (nečekejte chrčák - hezky čistě).
Celkové hodnocení jednotlivých písní bychom mohli shrnout do obligátního prohlášení, že každá stojí za řeč. Však ony kapely typu Ava Inferi nemají zapotřebí strkat na své desky vatu. Kupříkladu taková dvojice "A Portal" a "((Ghostlights))" jsou vnitřním napětím napěchované kousky, v první zmiňované hraje navíc velice výraznou roli baskytara. Klipová "Majesty" je v některých svých pasážích možná až nečekaně ostrá, ale rituálně znějící bicí ve slokách a jemný vokál Carmen drží vše "na uzdě". Jako monolit působí více než devítiminutová a tím pádem zdaleka nejdelší "The Heathen Island" se zasněnou atmosférou a promyšlenou, proměnlivou strukturou. U této skladby se člověku vybaví některé skladby z "The Silhouette". Naopak závěrečná "Venice (in Fog)" se svou monotónností otáčí až za debutem "Burdens", ale jak již bylo řečeno, vykrádání sebe sama je to za každých okolností na hony vzdáleno.
Není pochyb o tom, že Ava Inferi je záležitost, jež by neměla uniknout žádnému hledači chytré hudby, která je dostatečně "umělecká". V tomto případě zapadá každý dílek puzzle na své místo, krásnou obálkou počínaje, přes grafickou stránku, samotnou hudbou konče. Musím se přiznat, že předchozí počiny se mi líbily o chlup více, proto nakonec dávám "jen" 8, avšak kdo ví, jak bude poslech "Onyx" vypadat po čase. Tak či tak je Ava Inferi výjimečnou kapelou, jejíž nahrávky stojí za pozornost… za hodně pozornosti…
Tracklist:
01. Onyx - 04:49
02. The Living End - 06:49
03. A Portal - 04:56
04. ((Ghostlights)) - 06:57
05. Majesty - 05:56
06. The Heathen Island - 09:19
07. By Candlelight & Mirrors - 05:48
08. Venice (in Fog) - 05:59
Hodnocení: 8/10
Zbytek redakce hodnotí:
Ava Inferi ve svém "Onyx" nabízí velice skvělě poslouchatelný doom metal. V některých částích bych sice možná nahodil větší "depku", ale i takhle je to opravdu dobré. Vyzdvihnout musím hlavně ženský vokál v podání Carmen Susany Simões, ten se mi hodně zamlouvá a do hudby se perfektně hodí. Mým oblíbeným kouskem je hlavně stejnojmenná "Onyx", která v několika chvílích ve mě vyvolává mírnou extázi. Co k tomu více říci? Nejlépe uděláte, když si album poslechnete a sami zjístite jeho kvality.
Seda - 7,5/10
Průměrné hodnocení v redakci: 7,75/10
