Korpiklaani - Ukon Wacka

21. února 2011 v 0:08 | Ježura |  Recenze
Každá nová deska Korpiklaani vzbuzuje emoce. V nemalém (a stále se rozšířujícím) táboře příznivců se otevírají lahve s nejrůznějším alkoholem a slaví se tak mocně, že to vypadá jako vizualizace některého z lihem čpících textů oslavované kapely. Na druhou stranu spousta recenzentů propadá depresím, protože musí znovu řešit problém, jak to okecat tentokrát. Ano, hodnotit Korpiklaani je úděl značně nevděčný, protože jejich tvorba vykazuje obdobné množství vývoje, jako hlavní zpravodajství Novy hodnotných informací. Tentokrát padl černý Petr na mě, takže vám přeji příjemnou zábavu. Repríza s pořadovým číslem 1001 právě začíná...

Status, který si Korpiklaani drží, pramení ze dvou zdrojů. Jejich hudba je zaprvé nenáročná, návyková a vysoce pařbotvorná a zadruhé se přísně drží jednoho mustru a jakékoli změny stylu a přístupu k věci nejsou žádoucí. Dá se jen stěží spekulovat, jestli by nějaké stylové osvěžení kapelu nakoplo, nebo naopak pohřbilo, takže pro hodnocení je třeba se omezit na hloubkovou analýzu prvního ze zmiňovaných faktorů. Hned první skladba dává dost vehementně najevo, že se rozhodně nedočkáme nějakých utahaných, pseudovýpravných cajdáků. Pěkně řízný rytmus, líbivé melodie, otvírák jak víno. Ve svižném tempu se pokračuje až do titulní skladby. "Ukon Wacka" ve slokách sází na melodii, která vyloženě evokuje náladu, panující okolo dlouhého stolu, který se prohýbá pod nezměrným množstvím jídla a pití, jehož konzumenti se, sedíc bok po boku a držíc se za ramena, svorně kývou do rytmu ze strany na stranu a nahlas prozpěvují. Svižnější refrén ale zase trochu přitlačí na pilu, takže o vyloženou uspávačku nejde. Vlastně celé album je dost svižné a energické, což je jedině k užitku. Dokonce i závěrečná "Surma" se z počáteční apatické houslové linky zvedne k až thrashovým pasážím.

ZBYTEK ČLÁNKU NAJDETE NA NAŠEM NOVÉM WEBU!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama