Předmluva Monsterfuck: Díky souhře nepředpokládatelných, neočekávaných a nečekatelných náhod a rovněž díky nevysvětlitelnému komunikačnímu šumu (a také zčásti i díky tomu, že Earthworm debil:D) se druhý Eintopf-speciál, v němž redaktoři dle svého nejlepšího svědomí vybírají ta nejzapamatováníhodnější desky uplynulé desetiletky, posunul ze slibované soboty na neděli. Pravidla však zůstávají stejná - redaktor musí vždy v dané kategorii vybrat daný počet kousků (nejlepší alba - 20, česká/slovenská nejlepší alba - 5, neřadové počiny - 5, videoklipy - 5, koncerty - 3), které vyšly v rozmezí 1.1.2000-31.12.2010 a které jsou dle jeho názory nejlepší. Jen dodejme, že příští sobotu (tentokrát už doopravdy sobotu:-)) můžete očekávat Speciál z pera Páně Ježury.
Dlouhohrající desky:
Anathema - We're Here Because We're Here (2010, Kscope Records)
Hned na začátku vás možná překvapím "novinkou" z roku 2010. Co dělá tahle deska v top 20 uplynulého desetiletí, když se ani nedokázala umístit v top 5 roku? Moje odpověď zní - trvanlivost. Thrashové pecky, ač svého času trhaly koule, časem prostě chtě nechtě zmizely z pravidelných playlistů, zatímco Anathema pomalu ale jistě šplhala a nezklamala. Samotné album je opět o něco jemnější, než ostatní tvorba kapely, ale rozhodně patří k vrcholům.
Ayreon - The Human Equation (2004, InsideOut Music)
Jedno z nejgeniálnějších (dvoj)alb, které jsem naposlouchával asi rok... Zpočátku jsem do něj prostě nemohl proniknout, naštěstí jsem prozřel a nemohl se nabažit odměny. Příběh o člověku, který upadne do komatu a (hodně stručně shrnuto) bojuje v nitru o přežití s různými složkami svoji osobnosti, je vrcholným dílem Arjena Lucassena. A spousty známých vokalistů... při vokálních duelech (ne, nemyslím duety) mezi Jamesem LaBrie a Mikaelem Åkerfeldtem mi naskakuje husí kůže!
Beardfish - Sleeping in the Traffic: Part Two (2008, InsideOut Music)
Téměř dokonalé progrockové album, které nabízí obrovskou porci zábavy. Beardfish jsou veselá kopa a nebojí se experimentů, takže tu nalezneme skladbu "Cashflow", která zní jako soundtrack k Super Mario Bros, nebo vtipnou "South of the Border" o tzv. Esu Garthovi, který je, jak jen to říct... píchač :-) Nakonec mu ale kolegové připraví překvápko a Garth zjistí, že je gay... Největší síla alba je ale v pětatřicetiminutovém eposu "Sleeping in the Traffic", který je jednoduše geniální.
Black Label Society - Mafia (2005, Artemis)
"Mafia" je jedno z prvních metalových alb, které se mi dostaly pod ruku a i po několika letech se neoposlouchalo a pořád je to jízda od začátku do konce. Nálož od Zakka Wylda, která vás nechá vydechnout maximálně při baladě "In This River" nebo při finální "Dirt on the Grave" (také balada) - ostatní songy jsou jednoduše nářezovky!
Devin Townsend Project - Addicted (2009, HevyDevy Records)
Když nebudu počítat skladbu "Vampira", kterou všichni čtenáři našeho blogu po šesti týdnech v hitparádě jistě důvěrně znají, tak bylo toto album prvním setkáním s mistrem Devinem. Zpočátku absolutně šílená hudba si mě rychle podmanila, stejně jako Devinova další tvorba. Těžko říct jestli je to klasický Townsend, každé jeho album je trochu jiný experiment. Zde se nachází hlavně trošku popovější metal (zvláštní spojení, že?) v rytmu jednodušších bicích, aby si mohl každý dupat do rytmu a házet hlavou, zároveň má ale deska velmi tvrdý zvuk. Některé potěší účast vokalistky Anneke van Giersbergen, kterou můžete znát z kapely The Gathering. Na "Addicted" má opravdu velkou část vokálů na svědomí ona. Nejlepší moment? "Supercrush!"
Dream Theater - Six Degrees of Inner Turbulence (2002, Elektra Records)
Spoustu času jsem strávil mlácením hlavou do zdi a vybíráním, které z alb DT se vejde do mého top 20. Neměl jsem srdce na to, odstranit jediné album ze seznamu a volbu jsem proto několikrát změnil, až nakonec vyhrálo "SDoIT". Ještě před chvilkou, než jsem napsal tento text, bylo v nadpisu "Train of Thought", ale zrovna teď vítězí opus magnum "Six Degrees of Inner Turbulence". První album s několika dlooouhými hitovkami (ano, i hitovky mohou být dlouhé), jako je například první část alkoholického putování Mikea Portnoye - "The Glass Prison", je jen o několik kroků za druhou částí - albem/skladbou, která se jmenuje stejně jako celé dvojalbum. Skladba se věnuje psychickým poruchám, jako je například maniodepresivita nebo autismus; a celé je to podpořeno orchestrem! Tleskám!
Evergrey - In Search of Truth (2001, InsideOut Music)
První absolutní vítězství Evergrey. Deska, které nemá téměř žádné slabé místo - a to zastávám názor, že neexistuje dokonalé album, jen alba, která se dokáží k dokonalosti co nejvíce přiblížit. Příběh, který připomíná Akta X a nabízí spoustu paranoie, pomalu graduje, až vyvrcholí v baladě "Different Worlds" a v poslední "Misled" vás ještě nechá topit se v šoku z geniality. Určitě doporučuji každému, komu není cizí poslední album Kamelot, které mi styl Evergrey docela připomíná; obě kapely navíc disponují vynikajícím vokalistou.
Evergrey - The Inner Circle (2004, InsideOut Music)
A druhý, ještě o kousek lepší triumf švédských titánů. Skvěle vyvážené album, které jsem, stejně jako v případě "Mafia" od BLS, nedokázal oposlouchat. Koncept alba se tentokrát zabývá náboženskými sektami a životem v nich (čti vymytými mozky jejich členů). Každá skladba je jedinečná a vynikající, vrcholem je pro mne ale monstrum "The Essence of Conviction", které se v průběhu zajímavě přetvoří. Velká poklona Tomu Englundovi, emoce z jeho projevu tryskají na všechny strany.
Haken - Aquarius (2010, Sensory Records)
Ano, objev z loňského roku, na který jsem mimořádně hrdý. Debut téměř neznámé kapely, která ale v mých očích/uších dokázala nakopat prdel spoustě velikánů. Spojení všech progresivních titánů, kteří vás napadnou, a zároveň si dokáží zachovat svůj vlastní ksicht. Škoda, že jsou Haken asi tak trochu nepochopení a pravděpodobně nebude moc šancí vidět je naživo... alespoň v nejbližší době ne; věřím, že brzo se dostanou na hudební trůn a pojedou světovou tour (smích).
Kamelot - Poetry for the Poisoned (2010, Edel Music)
Další pecka, která přiletěla z roku 2010 a neukázala se v top 5 tohoto roku. Tentokrát za to ale nemůže trvanlivost ostatních alb, nýbrž to, že jsem album slyšel poprvé až po vypuštění eintopfu 2010 do světa. Každý song je hit a kdo říká, že ne, je hloupý špindíra!
Opeth - Blackwater Park (2001, Music for Nations)
Ačkoliv Opeth jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel, tak mě určitá část jejich hudebního dobrodružství zas tak moc nebere. A jedná se hlavně o tu, která patří do let 2002-2010. Tím se moje rozhodování hodně zjednodušilo, jelikož jediné album vydané ve zbylých letech, ze kterých můžu vybírat, je "Blackwater Park". Sice se opakuji, ale toto je další z téměř dokonalých alb, na kterých musíte hledat slabši chvilky jen pod mikroskopem. A s ním jdou ruku v ruce ještě "Still Life" (1999) a "My Arms, Your Hearse" (1998).
Pain of Salvation - BE (2004, InsideOut Music)
Ten, kdo mě zná, už si určitě říká něco jako: "A je to tady." "BE" je moje nejoblíbenější album, které se o první příčku v mém žebříčku dělí s "The Dark Side of the Moon" od Pink Floyd, které sem ale nepatří. Koncepční album, které se zabývá bohem, tak nějak po svém si tvoří jeho historii, promlouvá do duší lidem a navrch hází trochu klišovitý příběh o boháčovi. Není pro mě nej pouze kvůli skvělé hudbě, ale i kvůli multižánrovosti - naleznete tu téměř všechny odnože hudby; ano, je tu i jakýsi náboženský "Oh, lord" chorál nebo muzikálová skladba "Dea Pecuniae". Spousta fanoušků nepřetrpěla některé apekty alba, jako například příběhové pasáže, které se sestávají z mluveného monologu "boha" na začátku alba, ale to je pouze malá vada na kráse, která k tomu příběhu prostě patří. Mistrovské dílo.
Pain of Salvation - The Perfect Element I (2000, InsideOut Music)
A hned si dáme druhou od Pain Of Salvation. "The Perfect Element I" je jejich prvním vrcholem, ve kterém se ještě tolik neexperimentovalo s ostatními žánry, ani se kapela tolik nesoustředila na koncept, jako spíše na hudbu. Ve zkratce další album blížící se k dokonalosti, zde jsou vadami na kráse hlavně přetažené délky některých skladeb, jako například "King of Loss", která mohla být malinko kratší.
Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet (2007, Roadrunner Records)
Od Daniela Gildenlöwa se přesouváme k dalšímu géniovi a k jedné z největších postav aktuální rockové scény. Přivítejte Stevena Wilsona a jedno z nejlepší alb jeho kapely. "Fear of a Blank Planet" se zpočátku tváří dost nabouchaně a hitově, nakonec je to ale dost depresivní a melancholická záležitost. Album se zabývá mládeží, která je znuděná, téměř zdrogovaná elektronikou, přebytkem informací... Těžko říct a přiznat, ale v textu titulní skladby se jen málokdo nepozná. Ještě bych rád vyzdvihnul skladbu "Anesthetize", která se určitě bude zdát spoustě lidí kurevsky dlouhá, ale je absolutně geniální, její části na sebe dokonale navazují a perfektně se v ní střídají emoce a nálady, chytlavost... prostě paráda :-)
Porcupine Tree - In Absentia (2002, Lava Records)
První album od Porcupine Tree, které jsem slyšel. Poměrně přístupné album, které si užije snad každý rockový fanda. Opět ve zkratce - co skladba, to hit, počínaje jednoduchou "Blackest Eyes" (která je mimochodem neskutečně zpěvná a pohodová, ale, aby nechyběl pořádný oxymoron, je o znásilnění), přes "The Sound of Muzak" o umírajícím hudebním průmyslu a o stahování, až k pomalému zakončení "Collapse the Light into Earth". Favority si tu vybere každý, někdo si je vybere všechny...
Shadow Gallery - Room V (2005, InsideOut Music)
Poslední album kapely s Mikem Bakerem (RIP). Druhá část příběhu, který je příliš komplikovaný na to, abych se tu o něm rozepisoval (já vím, jsem línej vocas). Na tomto albu mě skupina přesvědčila, že jsou to i šikovní instrumentalisté a ne že je jenom táhne vokál Mikea Bakera. Nedosáhli toho jen pomocí toho, že téměř každá skladba je hitovka (sakra, kolikrát jsem to už použil?), dílem všech z kapely, ale i poměrně tvrdým způsobem - pomocí šesti krátkých instrumentálních skladeb. Opět mi nezbývá, než doporučit všem.
Shinedown - The Sound of Madness (2008, Atlantic Records)
Přímočaré rock/metalové album seznamu. Spousta chytlavých pecek, tvrdých riffů, i emotivnějších pomalých skladeb, u kterých se může moje melancholická osobnost utápět v depresích (smích). Komu nejsou cizí například Avenged Sevenfold, určitě se mu bude poslední album Shinedown líbit. A nejlepší skladba? Každý den vám bude v hlavě hrát jiná, to mi věřte :-)
Symphony X - Paradise Lost (2007, InsideOut Music)
Toto album jsem tady na Sicmaggotu před poměrně dlouhou dobou popisoval v recenzi a můj názor (9/10) se nezměnil - další album, co nemá daleko k dokonalosti. Symphony X na albu "Paradise Lost" sází nejen na dokonalou práci nástrojů, ale i na chytlavost. Refrény jsou hodně user-friendly a stejně tak riffy od mistra Michaela Romea. Komu není cizí power metal s trochou hravosti, ať do alba skočí po hlavě.
Trivium - Shogun (2008, Roadrunner Records)
Doposud nejlepší album kapely, tečka. Něco, čemu se zpočátku nadávalo do kopií kapely Metallica, se změnilo v opravdu krutou bestii. Brutální riffy, bicí, kontrastní vokály od Matta Heafyho... prostě všechno, co by měla mít moderní metalová deska. A nakonec ještě překvápko v podobě titulní skladby, která je nářez od začátku až do konce. Potěší i inspirace japonskou kulturou nebo řeckými pověstmi. Zážitek mi akorát trochu kazí skladba "Of Prometheus and the Crucifix", která je nic moc.
Zombie Ghost Train - Glad Rags & Body Bags (2007, Hairball8 Records)
A teď něco úplně jiného. No schválně, kdo čekal, že v tomhle seznamu bude psychobilly? Zombie Ghost Train jsou parádní oddechovka, které neřeknu jinak než "pankáči, co moc poslouchali Elvise" - to je totiž přesný popis hudby. Sami zkuste například skladbu "R.I.P." nebo "Graveyard Queen". A vůbec, kupte si rovnou celé album, je to totiž BOMBA.
CZ/SVK dlouhohrající desky:
Moje znalosti českého rocku a metalu jsou silně omezené, proto se zmůžu jen na pár alb co znám.
Arakain - Labyrint (2006, Sony BMG)
Album, co jsem koupil v trafice za nějakých padesát korun, je slušná nářezovka. Spousta chytlavých refrénů, thrashovité riffy, co víc si přát. A první skladba "Vir" je super na začátek dne po probuzení, pořádná nálož energie.
Cocotte Minute - Sado Disco Vol.1 (2009, Sado Disco Crew)
Když to vezmu suma sumárum, "Sado Disco Vol.1" je jejich nejvyváženější album a proto si zaslouží místo v žebříčku. Na "Czeko" jsou sice nejlepší songy jako je "Bastard", ale taky je tam dost vaty. Jo a myslím tím první část, druhá je slabota.
Daniel Landa - 9mm argumentů (2002, EMI)
Landa má sice lepší alba (moje top jsou "Chcíply dobrý víly"), ale v minulém desetiletí vítězí "9mm argumentů". Ještě jsem přemýšlel nad "Neofolk", ale z něj si spíš pouštím pár hitovek jako "Blaničtí", zato toto album si rád dám od začátku až do konce.
Slow Tension - Inner Fragments (2009, selfreleased)
Objev, který mi doporučil kamarád Andrej Hronec (muck), je čistě instrumentální hudba, kterou někteří srovnávají s Dream Theater. Čeští hoši ale rezignovali na přílišné machrování s instrumenty v ruce a soustředí se spíše na chytlavější melodie po celou dobu a nešetří se tolik na sóla. Jsem zvědavý jestli se jim povede prosadit trochu víc, zní opravdu profesionálně.
Spínací špendlík - Báječný svět (2004, Swabian Records)
A nakonec moje oblíbená punková kapela. Po kvalitním prvním albu přišlo ještě dvakrát lepší "Báječný svět". Nebudu dělat nějaký větší rozbor, prostě chytlavý punk, koketující s rockem, na který se dobře paří, texty se dobře pamatují, dávají smysl a dobře se hulákají na koncertech. Jedna s hvězdou.
Neřadové počiny:
Death - Live in L.A. (Death & Raw) (2001, Nuclear Blast)
Jedinečný koncert death metalové klasiky, se kterým jsem strávil mnoho večerů. Setlist napěchovaný nejlepšími peckami. Co víc si přát?
Opeth - In Live Concert at the Royal Albert Hall (2010, Roadrunner Records)
Druhý název by měl být "večer v Blackwater Parku". Nejlepší, již zmíněné album jako první část koncertu a ve druhé části po jedné pecce z každého alba. Škoda jen občasné demence publika.
Pain of Salvation - BE Live (2005, InsideOut Music)
Moje nejoblíbenější album hrané živě, i s trochou herectví a hlavně s celým orchestrem a videem, které podporuje příběh o něco více. Krása. Některé pasáže jsou bohužel trochu upravené, jako např. sólo v "Iter Impius", ale co se dá dělat.
Pain of Salvation - Linoleum (2009, InsideOut Music)
Kdo by to byl řekl, že se dá strávit tolik času s EPčkem, aneb když je hlad po novince velký... Pár bombových skladeb, z nichž byla dosud vydána pouze jedna, plus bonus, ve kterém kapela "kecá blbosti" a pak cover "Yellow Raven" od Scorpions. Super.
Vader - The Art of War (2005, Regain Records)
Tohle minialbum mě přivedlo ke kapele. Jedinečné hity jako "Lead Us!!!" nebo "This is the War" jsem jeden čas dokázal točit pořád dokolečka. Skvělý startovní bod.
Videoklipy:
Videoklipy nejsou zrovna moje doména, ale pokusím se vybrat ty, které mě zaujaly, ať už hudebně nebo vizuálně.
Akercocke - Axiom (2007, album "Antichrist")
Banda satanášů v kvádrech představuje lehce úchylný/erotický klip, ve kterém jde ale hlavně o tu šílenou a geiální hudbu. Škoda že zbytek alba už není tak našlapaný, jako tato skladba, která je opravdu 100%.
Black Label Society - Overlord (2010, album "Order of the Black")
Parodie na Kill Bill od Zakka Wylda, ve které se dějí opravdu šílené věci. Komu aspoň trochu neucukly koutky, je suchar :-) A navíc je "Overlord" největší pecka z alba.
Bloodhound Gang - The Bad Touch (2000, album "Hooray for Boobies")
Že to tu nemá co dělat? Radši než hromadě dementních klipů pouze se záběry na cool kapelu nebo s opravdu hloupými efekty nebo supertrve blek kašpary dám přednost vtipnému klipu s popovějším songem.
Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet (2007, album "Fear of a Blank Planet")
Videoklip k tomuto geniálnímu songu možná přehnaně zobrazuje, jak jsou mozky mladistvých vymyté vším co se kolem nás děje. Nic víc, nic míň.
System of a Down - Chop Suey! (2001, album "Toxicity")
Video s několika pěknými nápady k asi nejlepší skladbě SoaD :-)
Koncerty:
Sonisphere Festival: Milovice, 19.6.2010
Celý den nabitý peckami a pro mnoho lidí jistě splnění snu. Všechny kapely byly dobře ozvučené a jejich vystoupení bylo 100%. Hlavní vady na kráse byly organizační, ale přímo na místě to v euforii nikomu ani nedošlo :)
Pain of Salvation, Beardfish: Praha - Futurum, 26.10.2010
Skvělá show švédských pošuků Beardfish rozhodně potěšila, ale ten večer šlo hlavně o Pain of Salvation - účastí na jejich koncertě jsem si splnil svůj sen. Nabitý setlist, ve kterém si každý našel své favority, dobrá show i zapojení diváků. Prostě na jedničku.
Dream Theater, Cynic: Praha - Tesla Arena, 30.6.2009
Tenhle koncert by měl být povinen pro každého hudebníka, aby viděl jak se to správně má dělat a taky trochu pro snížení sebevědomí. Dokonalý koncert mistrů instrumentalistů, který vyvrcholil smíchaninou hitů "Metropolis - Part I"/"Learning to Live"/"Crimson Sunset" propojeném asi desetiminutovým jamem a soubojem sólistů Petruccim a Rudessem. Kdo po skončení nesbíral oči, které mu předtím vypadly z důlků, asi není člověk.
