Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapelu hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natož pak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak, než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.
Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu - Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami ala Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.
Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.
Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecně rovinně o skupině, nikoliv přímo o její novince "Marrow of the Spirit", ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovinně, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin "Ashes Against the Grain" na mě působil "podzimně", "Marrow of the Spirit" dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách - takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k "Marrow of the Spirit" přistoupit a jak jej vstřebat.
Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněná jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichá a osudová jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní - přenádherný zádumčivý epos "Black Lake Nidstång", z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla "Twilight of the Gods". A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…
"Marrow of the Spirit" se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i "Marrow of the Spirit" je vybroušený klenot.
Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness - 03:41
02. Into the Painted Grey - 12:25
03. The Watcher's Monolith - 11:46
04. Black Lake Nidstång - 17:34
05. Ghosts of the Midwinter Fires - 09:39
06. To Drown - 10:27
Hodnocení: 9/10
