Psygnosis - Human Be[ing]

Včera v 22:19 | Ježura |  Recenze
Představte si situaci, kdy se na vás ze všech stran valí promáče, u kterých vlastně celkem přesně víte, jak asi budou znít, aniž byste si dotyčnou desku jedinkrát poslechli. Určitý čas to takhle rozhodně táhnout jde, ale čím déle to trvá, tím větší je to otrava a člověk nakonec víc než ochotně sáhne po nahrávce, za jejímž abstraktním žánrovým určením se může skrývat prakticky cokoli - jak hudebně, tak kvalitativně. Žánr "extreme atmospheric metal" a francouzský původ, tedy atributy vlastní kapele Psygnosis, jejíž aktuální novinka se stala námětem dnešního povídání, toho o skutečné povaze hudby opravdu moc neřeknou, takže je celkem nasnadě, že jsem v případě desky "Human Be[ing]" doufal v nějaké to vytržení z letargie a někde v koutku duše snad i v poutavou nahrávku.

I když jsem tajně doufal v objevení skutečného skvostu, moje skeptické já udržovalo všechny odvážné naděje pěkně při zemi. Jenže už při pohledu na tracklist začalo být zřejmé, že v tomhle případě byla inteligentní a působivá nahrávka přinejmenším záměrem. Jak se tomuto záměru podařilo dostát, jsem zjišťoval poměrně dlouho, ale jednoznačného verdiktu se ode mě stejně nedočkáte, a to z prostého důvodu - ačkoli má "Human Be[ing]" ke špatné nebo dokonce průměrné desce opravdu hodně daleko, pořád to není vyložený zázrak. To ale znamená jedno - je to "jen" zatraceně povedená deska, takže si pojďme trochu popovídat o tom, co je toho důvodem.

Tak předně - jakkoli je výše citovaná žánrová klasifikace dost pofidérní a poněkud nicneříkající, na nový materiál z dílny Psygnosis sedí úplně přesně. Několik podob extrémního metalu zde opravdu tvoří základ, ale drtivá většina nahrávky přesto jasně cílí na dosažení atmosféry, a to i skrze ony extrémní pasáže, kterých je na "Human Be[ing]" požehnaně. Je (nebo alespoň mně to připadá) dost zajímavé, že se Psygnosis nezalekli black metalu, death metalu ani coru a příslušné pasáže střídají, jako by se nechumelilo. Přitom to ale nepůsobí ani trochu nepatřičně, a to zejména co se týče black metalu a coru, což jsou navzájem hodně vzdálené styly, jež mají společné maximálně to, že jsou extrémní.

Jak již bylo naznačeno, kýžené atmosférično se projevuje i skrze tuto extrémní tvář Psygnosis, zejména pak skrze její black metalovou složku. Jenže "Human Be[ing]" není zdaleka jen čistá hoblovačka. Snad každá ze sedmi skladeb je proložena občas i dost dlouhými pasážemi, které jsou vyloženě klidné a kde Psygnosis dávají promluvit i jiným výrazovým prostředkům. Jsou tu samozřejmě různé vybrnkávačky a ničím šokujícím nejsou ani repliky z nějakého toho filmu; dost svěže však působí zejména jemné elektronické či snad trip-hopové vsuvky. Ať už se v tom ale míchá cokoli, je znát, že Psygnosis rozhodně nejsou žádní neschopní nýmandi a vědí, co dělají. I když totiž kapela letos slaví teprve pátý rok existence, jakémukoli amatérismu je "Human Be[ing]" na hony vzdálené.

Popravdě mám sto chutí říct, že je ta deska úplně výtečná a že k tomu mám celou řadu důvodů. Kompozičně se velmi zadařilo, je tu celá řada skvělých melodií, ostrým ani zkresleným vokálům není co vytknout, tu jedna pasáž drtí, jak se patří, tu jiná nasadí parádně hutnou atmosféru a jiná zase vyloženě uzemní svou epičností. Je tu prostě tolik bez přehánění výborného materiálu, že by to dohromady vydalo na zatraceně silnou čtyřicetiminutovou desku. Jenže problém je, že "Human Be[ing]" má těch minut skoro šedesát pět, takže tam zbývá až moc místa na ne až tak vydařený materiál. Je mi zatěžko ukázat na něco konkrétního, ale obecně vzato platí, že nejedna corová pasáž působí dost utahaně, a pak je tu celá řada případů, kdy to sice je dobré, ale nějak to nefunguje s takovou intenzitou, jako by mělo.


A je to velká škoda, protože když si vezmu, že je ta muzika fakt dobrá, nechybí jí myšlenka a že mě nejednou pěkně usadila na zadní kapsy kalhot, trochu to smrdí nenaplněným potenciálem. A potenciál je to zatraceně vysoký, protože přes všechny své chyby je "Human Be[ing]" pořád hodně, hodně dobrá nahrávka, které nakonec nijak zásadně neškodí ani velice štědrá hrací doba a která dokáže udržet posluchačův zájem až do konce. Do Francie tedy posílám upřímnou pochvalu v podobě sedmi a půl bodu, ale zároveň s ní také důvěru, že příště tu bude ještě mnohem lepší. Psygnosis více než důrazně prokazují, že jsou schopni velkých věcí, takže doufám, že je v dohledné budoucnosti učiní realitou. Do té doby jen velmi dobré.

Tracklist:
01. Phrase 6 - 11:47
02. Resurrection - 10:11
03. Lost in Oblivion - 09:43
04. SilƎnt - 06:07
05. SilƎnt part.2 - 01:54
06. Δrowning - 10:23
07. Hurricane - 14:03

Hodnocení: 7,5/10


[K recenzi poskytl: Dooweet]
 


Menace - Impact Velocity

Včera v 20:42 | Kaša |  Recenze
Povídání o Menace nelze nezačít povídáním o hlavním mozku tohoto projektu, Mitchu Harrisovi. Abych pravdu řekl, tak bych se zas tak moc nedivil, kdyby toto jméno posluchačům, kteří se příliš nepohybují v grindových vodách, doposud ještě neslyšeli, protože pokud pominu heavy metalové Absolute Power, kde se Mitch mihnul coby kytarista na debutovém eponymním albu, tak je jeho hudební tvorba už od počátků zakořeněná v hloubi death/grindu, přičemž jeho nejslavnějším působištěm jsou legendární Napalm Death. V jejich řadách už pětadvacet let šíří brutální riffy a občas zpěvákovi Barneymu vypomůže se svým doprovodným vokálem, jímž není nic víc než pekelně vysoko položený zmučený nelidský jekot. Krom Napalm Death stojí z jeho dosavadního portfolia za zmínku ještě parta Defecation, kterou založil s Mickem Harrisem, a třeba brutálně neurvalí Righteous Pigs, v nichž působil ještě před svým nástupem do současného domovského působiště. Možná si říkáte, proč jsem vás vzal na menší projížďku po historii působení tohoto kytaristy, že ano? Mířím tím k hlavní otázce, na níž se nemůžu nezeptat...

...napadlo by někoho z vás, že by se ve svém bočním projektu, jenž lze z určitého pohledu považovat za první sólové album, vydal směrem melodického rock/metalu s progresivními prvky a přesahem někam k modernímu metalu, protože tohle album je všechno, jen ne staromódní? Podpořím své vlastní udivení faktem, že Mitchovi s nahráváním "Impact Velocity" pomáhali a sestavu Menace tvoří bubeník Derek Roddy (Serpents Rise, ex-Hate Eternal,ex-Malevolent Creation) a basák Shane Embury (Napalm Death, Lock Up a asi tisíc dalších kapel). Za normálních okolností by totiž tahle sestava měla dohromady tvořit death/grindovou chumelenici s materiálem jako bič. Pro úplnost ještě dodám, že krom této trojice tvoří sestavu Menace druhý basák Frédéric Lecrecq z Dragonforce a jistý Nicola Manzan, jenž v rukou střídá housle, violu a cello. Snad jedinou indicií, která napovídala, že Menace budou o ničem jiném, než na co jsme od Mitche zvyklí, bylo prohlášení, že od nahrávky máme čekat "výsledek jeho celoživotní práce", což tak trochu značí, že je zbytečné čekat dvacet dvouminutových šlupek rychlých a brutálních tak moc, že by se i Napalm Death mohli začervenat.

Úvodních keců už ale bylo dost, takže si pojďme "Impact Velocity" představit konkrétně. Už od prvního singlu, jímž se stala úvodní věc "I Live with Your Ghost", bylo jasné, že Menace nebudou ani tak o tvrdých kytarových riffech, i když zrovna tady je kytarová linky dosti výrazná, jako spíš o náladotvorné rockové tvorbě, kde samozřejmě kytara nechybí, ale krom několika výjimek netvoří jádro jednotlivých písní, protože díky vrstvení několika struktur se toho v písních hned na první poslech děje víc, než aby se o nich dalo mluvit jako o běžných moderně melodických rockových kouscích. Strašně mě překvapil melodický vokál Mitche, jenž i za použití všemožných krabiček a efektů zní jako počítačová kopie Burtona C. Bella z Fear Factory a Paula Masvidala ze Cynic (hlavně díky robotickému vokálu, jenž se tu a tam objeví). Oni třeba ti Fear Factory nejsou úplně od věci i po hudební stránce. Žádné škrkající kytary a strojové bicí na přetřes nepřijdou, ale přesto je na albu taková ta jejich nezaměnitelná industrální atmosféra přítomná; jen s tím rozdílem, že zatímco u Fear Factory je ta přesnost důsledkem chladné, tovární atmosféry, tak Menace jsou daleko vřelejší a barvitější. Jak to jen říct... není to pop, ale jsou tam popové melodie s melancholickým nádechem, protože i když je "Impact Velocity" albem postaveným na melodiích, tak vyloženě optimistické momenty aby posluchač hledal lupou.

Ještě chvíli zůstanu u těch singlů, které vydání "Impact Velocity" předcházely, protože jak "I Live with Your Ghost", tak "Painted Rust", k nimž rovněž vznikly videoklipy, charakterizují album samotné nejlíp, jak jen to jde. Prvně jmenovaná je přímočarejší, řekl bych až rádiově jednoduchá rock/metalová hitovka s tanečním rytmem v refrénu, kterému vládne skvělý Mitch, jehož civilní zpěv jsem si velmi oblíbil. Tato skladba je jedním z těch případů, kdy jsou u Menace kytary jedním z hlavních nástrojů, ačkoli v druhé polovině to Nicola osvěží smyčci a hostující zpěvačka Sequoia Harris-O'Reilly s doprovodným vokálem, který je i přes nevelkou plochu velmi příjemnou záležitostí. Druhá klipovka "Painted Rust" naproti tomu zastupuje pomalejší, uvolněnější a melancholičtější část "Impact Velocity". Část, která je uhrančivá díky své zasněné atmosféře, jíž podbarvují všudypřímné smyčce, které zní místy jako klávesy, ovšem pokud booklet (ten mimochodem velmi pěkně spojuje éterickou a industriální atmosféru - vážně hezké práce) nelže, tak jsou to všechno na sebe navrstvené linky nahrané samotným Nicolou.


Značně si teď díky představení dvou klipovek (vynechal jsem ještě "To the Marrow", ale ta není vyloženě zapotřebí, protože i videem vlastně jen pokračuje v cestě "Painted Rust") ulehčím práci, protože tyto písně celkem rovnoměrně rozdělují desku na dvě poloviny. Úplně nejjednodušeji bych je popsal jako kytarově vypjatější a naopak relaxačně poklidnější. Je to sice hodně subjektivní, takže si dokážu představit, že některé zářezy by si jiný posluchač v daných skupinách promíchal, ale za sebe můžu vybírat následovně. Z té první kategorie mě (krom singlovky) strašně baví "I Won't See the Sun", která v úvodu vyrukuje s kytarovým riffem, jenž jsem od Mitche na "Impact Velocity" očekával v daleko větší míře. To, že se jedná o několikavteřinovou pasáž a že ve zbytku písně už se kytary vrátí zpět do neurčitějších ploch, však vůbec nevadí, protože skladba samotná stojí hlavně na vypjatém refrénu s dynamickými smyčci v pozadí. Hodně povedená je "Everything and Nothing", v níž velí vokální linka, která v dramatické střední pasáži láme píseň na dvě poloviny. A na závěr jsem si nechal titulku "Impact Velocity", která asi jako jediná nějakým vzdáleným způsobem připomíná tvorbu domovských Napalm Death. Není to grind, to jen abych to uvedl včas na pravou míru, ale bicí se dotknout blastbeatů, kytary jsou o něco chaotičtější a Mitch se taky nebojí zařvat, což je oproti dosavadnímu relativně poklidnému toku desky poměrně překvapivé (no dobře, ve "Within Context" je to jeho řev ještě brutálnější, ale je to jen kapka v moři melodií).

Možná se to už zdá zbytečné mluvit o druhé skupině, protože si určitě říkáte, že to budou obyčejné utahané kousky, které nemají čím překvapit, ale opak je pravdou. Je pravda, že hudebně nejde o nic vyloženě dechberoucího, ale ve skladbách, jako jsou "Painted Rust", "Multiple Clarity", "Drowning in Density" a "To the Marrow" nejde o hudební výkony, nýbrž o atmosféru, kterou tyto písně dýchají. Neslouží jako demonstrace instrumentálních výkonů, takže i taková esa jako Derek Roddy se po celou dobu drží zpátky a hraje podřízeně pro potřeby celku. Mně osobně se nejvíc zalíbila "Painted Rust" a "Drowning in Density". Druhou bych dokonce označil za úplně nejlepší věcí na albu. Místy hutný kytarový riff ve spojení s Harrisem, který si dokonale pohrál s vokálními melodiemi, jdou skvěle dohromady. Upřímně mě mrzí, že hlavně v těchto kouscích nedostala pořádný prostor hostující vokalistka Sequoia, protože kontrast mezi ženským a robotickým zpěvem, by mohl posunout tyto kompozice ještě o malý stupínek výš, ale to už jen hádám. Ve skutečnosti vlastně ani není důvod k nespokojenosti, takže jako kdybych nic neřekl.


Přestože jsem tady mluvil o jednotlivých skladbách rozdělených do dvou skupin, tak to berte jako mou berličku pro recenzi. Neznamená to, že by album působilo jako slepenec dvou různých nálad, kdy se pravidelným střídáním přechází od jedné ke druhé a "Impact Velocity" by díky tomu mělo být nevyrovnané nebo dokonce nekompaktní. To v žádném případě. Menace se na svém debutu podařilo vyrukovat s uceleným albem, které se nedrží pouze v jedné jediné rovině, a připravili tak posluchačům materiál zábavný a barvitý. Materiál, který i přes delší stopáž (50 minut se mi po prvním poslechu zdálo docela dost) baví od začátku do konce. Přestože jsou kompozice ve většině případů díky vkusným melodiím posluchačsky přívětivě orientované, tak jedním dechem dodávám, že se tak neděje na úkor záživnosti a trvanlivosti "Impact Velocity". No, prostě abych to shrnul... Mitch Harris překvapil. Nejen, že dal dohromady materiál, jenž bych od něj v žádném případě ještě před pár týdny nečekal, ale hlavně ukázal, že je to velmi dobrý a rozmanitý skladatel, jenž umí i mimo své dosavadní hudební mantinely dát dohromady album, které baví. A to jak rozložené na kousky, tak hlavně jako celek. A protože jsem celkem nenáročný posluchač, kterému tohle všechno ke spokojenosti stačí, tak Menace za jejich debut chválím a doufám, že nezůstane jen u něj.

Tracklist:
01. I Live With Your Ghost - 03:40
02. Painted Rust - 03:28
03. Multiple Clarity - 03:23
04. To the Marrow - 03:52
05. I Won't See the Sun - 02:46
06. Drowning In Density - 04:42
07. Positron - 04:20
08. Everything and Nothing - 04:04
09. Within Context - 03:46
10. Malicious Code - 03:30
11. Impact Velocity - 03:53
12. Seamless Integration - 05:28

Hodnocení: 7,5/10


Zbytek redakce hodnotí:
Napalm Death je skupina, která rozhodně má můj velký respekt, ale i přesto tak nějak nemám potřebu si ji doma pouštět a poslouchat. Projekt Menace pod vedením kytaristy Mitche Harrise je na tom ovšem přesně naopak, protože debutová deska "Impact Velocity" mě ohromně chytla. Sice se mi na tom albu líbí opravdu spousta věcí, ale nade všemi stojí především fakt, že je to celé takové příjemně zvláštní, což mě na tom neskutečně baví. Právě specifická industriálně zasněná atmosféra, která je neobvyklá a zároveň pěkná, je pro mě na "Impact Velocity" tím, co tenhle počin dělá tak zajímavou záležitostí. Osobně se mi možná o malinký kousek více zamlouvají ty pomalejší a o trochu zahloubanější kusy jako "Painted Rust", "To the Marrow" nebo "Drowning in Density", ale nemám nic ani proti těm hybnějším skladbám, protože i ty mě baví fakt hodně. Možná speciální zmínku bych pak ještě věnoval dvojici "I Won't See the Sun" a "Positron", jež pro mě představují možná úplný vrchol "Impact Velocity" a některé linky v nich nemají chybu. Tak jako tak, prostě skvělá deska, která zcela jistě stojí za slyšení.
MF - 8/10

To se nám ten nenápadný chlapík, který drtí struny u Napalm Death a vedle dua Greenway-Embury tak trochu zaniká, pěkně vybarvil! Byl jsem fakt náramně zvědavý, co se z jeho nového projektu Menace vyklube, ale deska "Impact Velocity" není ničím menším než potvrzením, že Mitch Harris je opravdu všestranný a nesmírně nadaný hudebník. "Impact Velocity" je deska mnoha tváří, ale přesto jednotné nátury a posluchači nabízí celou škálu zážitků od šlapavé hitovky "I Live with Your Ghost" přes zamyšlené atmosférické kusy "Painted Rust" nebo "I Won't See the Sun" a punkově neurvalou "Insult to Injury" po titulní eklektickou schýzu "Impact Velocity" a pak množství dalších skladeb, které tyto atributy navzájem kombinují a přidávají k nim ještě další. To vše ale provázejí originální, působivé a ani trochu triviální melodie a pak unikátním zvukem umocňovaná atmosféra, která mi připomíná zhudebněné myšlenky nějaké biotechnologické umělé inteligence. Nepopisuje se to snadno, ale věřte mi, že jsem nic podobného zatím neslyšel a že je to skvělé. Touhle deskou Mitch Harris učinil opravdu významné umělecké prohlášení a já mu to žeru i s navijákem...
Ježura - 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,8/10

Diabolical, Facebreaker - 19. dubna, Plzeň

Včera v 18:53 | MF |  Koncerty & Akce
Chtěli bychom všechny (nejen) death metalové nadšence informovat, že již tuto sobotu 19.4.2014 se v plzeňském klubu Parlament (Kollárova 2, nedaleko náměstí či synagogy) představí čtveřice kapel v čele se švédskými DIABOLICAL a FACEBREAKER.

DIABOLICAL stále propagují svou novinku "Neogenesis", která vyšla v kombinaci s novelou z pera kytaristy Carla Strjänlöva. Jedná se o dosud nejvyspělejší dílo kapely, které sklízí zasloužené ovace. Aktuální turné je již čtvrtou částí koncertů na podporu tohoto opusu.

Co-headlinerem večera jsou pak, taktéž švédští, FACEBREAKER, kteří se mohou pochlubit řvounem Roberthem Karlssonem, kterého bylo již možno slyšet na nahrávkách takových kapel jako EDGE OF SANITY, DEVIAN, SCAR SYMETRY ad. Kapela taktéž propaguje novinku "Dedicated to the Flesh", která je typickou švédskou řezničinou.

Zmíněné kapely pak doplní francouzští NEMOST a němečtí BUTWETRYIT.

Akce začíná v 19:00 a vstupné činí pouhých 180,-
Info zde: https://www.facebook.com/events/603960539694469/?fref=ts

[tisková zpráva pořadatele]

The Tower, Blues for the Redsun - Praha, 17. dubna

Včera v 17:05 | MF |  Koncerty & Akce
17. 4. 2014 Cross club, Praha
The Tower (doom metal, Praha)
Blues For The Redsun (funeral sludge/doom, Zlín)
https://www.facebook.com/events/14595...

Italian Grind/Hatecore Gods Cripple Bastards Confirmed For Obscene Extreme

Včera v 13:03 | MF |  Music News
Italian Grind/Hatecore Gods Cripple Bastards Confirmed For Obscene Extreme

You could say this is a 'grindcore hat-trick' as it is the third OEF appearance in 2014 for Italian hate mob Cripple Bastards after headlining the insane Obscene Extreme Asia in Tokyo and Obscene Extreme Australia in Melbourne earlier this year. But if you really want to see the Bastards play at home, then Obscene Extreme Trutnov is the grounds for the final massacre. They have been blasting the shit on stage since the festival's birth back in 1999 and raised the most infernal stage diving pits for countless times through the years that followed.

26 years after their conception Cripple Bastards still hold the banner high as Italy's most hostile and aggressive grind/hardcore unit around. With one foot firmly in the past and all the vicious savagery of manic fast 80's hardcore extremity, Cripple Bastards are also charging forwards. With bloodshot eyes and a rabid 'get out and bite them' attitude, this band are ready to introduce their brand new 2014 full length 'Nero In Metastasi' on Relapse Records and they will consolidate their ongoing mission of bringing nihilistic, fuck-you-all, grinding hatred to every corner of an underserving mankind. Cripple Bastards will also be introducing for the first time ever on Trutnov's Battlefield their 5 piece line-up with new axeman Wild Vitto on second guitar which will only enhance their wall of hate/grind fury!

Listen to 'Malato Terminale' taken from the 'Nero In Metastasi' album!
https://www.youtube.com/watch?v=bYj8sPgDSnQ

Obscene Extreme Festival 2014
July 16 - 20, 2014
Trutnov - Battlefield Czech Republic
www.facebook.com/ObsceneExtremeFestival

Confirmed Bands
Possessed + Brutal Truth + Immolation + Cattle Decapitation + Cripple Bastards + Morgoth + Machetazo + Master + Doom + Nunslaughter + Filthy Charity + Katalepsy + Vitamin X + Vallenfyre + Warcollapse + Demonical + Beheaded + Abortion + Bolesno Grinje + Prophecy + Contrastic + Dark Horse + Gutslit + Jesus Crost + Kruger + Nuclear + Suffer The Pain + Ultimo Modo Cannibale + Zombie Inc. + Warfect + Kaliyuga + ACxDC + Bloodsoaked + Raw Power + EU'S Arse + Ed + Twisted Truth + Radiolokator + Idiot Ikon + Rectal Smegma + Besta + We Are The Damned + Final Exit + The Kill + Turbokrieg + Nazareno El Violento + Utanforskapet + Forenssick + Kadavarificker + many more!!!

www.obsceneextreme.cz

[tisková zpráva]


Benighted - Carnivore Sublime

Pondělí v 21:28 | Ježura |  Recenze
U lidí, kteří nesjíždějí opravdu extrémní žánry prakticky nonstop, je už asi takovým folklórem, že když stanou tváří v tvář nějaké té řádně ostré smečce, tak k ní přistupují spíše s očekáváním nevalného zážitku, než aby byli natěšeni na ta muzikální jatka, která se co nevidět odehrají. Jenže i takoví lidé po dotyčné náloži nezřídka kdy odcházejí nadšení nebo alespoň překvapení zjištěním, jak se ve svých odhadech zmýlili. Důvodem, proč tímto poznatkem otevírám dnešní recenzi, ale není snaha vzdělávat čtenáře, protože ten dost určitě z vlastní zkušenosti ví, o čem je řeč. Kdepak, jenom se tu snažím naznačit, že přesně tohle jsem pár let nazpět zažil na Brutal Assaultu a strůjcem nebyl nikdo jiný než francouzští řezníci Benighted, jimž jsou následující řádky zasvěceny.

Ačkoli mi tehdy Benighted poskytli opravdu vydatný zážitek a v okamžiku, kdy bylo po všem, jsem si byl jistý, že tuhle kapelu musím prubnout opravdu důkladně, nakonec na to kdovíproč nedošlo, a tak tento dluh splácím až nyní prostřednictvím novinky "Carnivore Sublime", od které jsem si úpěnlivě sliboval jediné - že potvrdí to, co Benighted tehdy naživo důrazně naznačili, tedy že jsou více než schopni naservírovat posluchači kulervoucí nářez, který ovšem nepostrádá myšlenku a je tak zábavný, jak jen to je možné. Když o tom tak přemýšlím, nebyl jsem ve svých požadavcích na Benighted ani náznakem skromný, ovšem "Carnivore Sublime" mě již pěkných pár týdnů přesvědčuje, že skromnost zde opravdu nebyla na místě. To album je totiž hodné veškerého věhlasu, kterého požívají jeho autoři.

Když se řekne mix grindu a brutal death metalu, sotva si představíte něco jiného než nemilosrdnou a brutální mlátičku, která vás přežvýká a pak vyplivne úplně sešrotované. Benighted na to jdou ale trochu jinak a výsledek jejich snažení je sice extrémně brutální palba od začátku do konce, jenže posluchači přesto nabízí celou řadu důvodů, proč to nevypnout a raději nepustit něco jiného. Vezměme to popořadě. První na ráně je samozřejmě nesmírná instrumentální zručnost všech muzikantů a ruku v ruce s ní tolik důležitá schopnost naplnit desku po okraj komplexní, nápaditou a zkušeně zkomponovanou muzikou. To se zde daří vskutku výtečně, bicí i kytary (tedy nástroje, které jsou jediné slyšet neustále) hrají jednu skvělou věc za druhou a ať už na sedmatřicet minut dlouhé desce ukážete kamkoli, můžete si být jisti, že ukazujete na poctivý kus výtečného muzikantství.

Další, možná úplně nejzásadnější důvod atraktivity "Carnivore Sublime", se skrývá v její čitelnosti, nápaditosti a pestrosti vlivů, které Benighted nechali do výsledku promluvit. Jak už jsem říkal, samozřejmě se tu pořád bavíme o vysoce extrémní nahrávce, která by některým útlocitnějším jedincům mohla způsobit vnitřní krvácení nebo jim sedřít pokožku zevnitř uší, přesto se ale ani jednou nestane, že by se člověk ztratil v přívalu bezhlavé brutality. Riffy jsou zběsilé, ale navzdory tomu promyšlené a rozvážné, bicí ani zdaleka nepřipomínají krupobití na plechové kapotě nějakého toho čtyřkolového miláčka a jejich rytmika je neskutečně dynamická a vážně luxusní, a konečně - "Carnivore Sublime" je na poměry svého žánrového ukotvení opravdu nesmírně pestrá deska. Změny tempa a hrátky s rytmikou jsou ale jedna věc, a jakkoli jsou věcí nesmírně důležitou, tady je víc na očích něco trochu jiného.

Benighted totiž do své muziky zapracovali celou řadu momentů, které svou zdánlivou nepatřičností zas a znovu posluchače vytrhávají, udržují jej v pozoru a očekávání a tvoří nesmírně vítané koření tohoto už tak pěkně ostrého a chutného guláše. Jednou je to nečekaně melodická, jindy vzletně epická pasáž, tuhle náhlé uklidnění doprovázené takřka tanečně znějícím instrumentálem a támhle zase sólo, které by zapadlo klidně mezi nějaký ten heváč. Nebudu to vypisovat všechno, ani prozrazovat, kde to všechno najdete, protože pak by to bylo houby překvápko. Faktem ale zůstává, že Benighted sází takové vychytávky často a s nesmírnou jistotou a výsledek z toho může akorát tak profitovat.


Když se tedy věci mají tak, jak se mají, není žádný div, že "Carnivore Sublime" baví víc, než by si byl jeden schopen připustit. I když jsem přesně tohle od Benighted chtěl, přesto jsem se až divil, že mi nečiní sebemenší problém otočit skoro 38 minut dlouhou a tak ostrou deskou třeba i několikrát za sebou a poslouchat ji takřka denně několik týdnů v kuse, což značí jediné - Benighted natočili zatraceně podařenou věc. Těžko ji mohu srovnávat s jejími předchůdci, když jsem žádnou z dosavadních šesti nahrávek neslyšel, ale "Carnivore Sublime" je bez nejmenších pochybností vynikající počin, kterým Benighted zcela určitě dále upevní svůj už tak dost pevný status a který dost možná skousnou a především ocení i tací, od nichž se to nečeká. Proto můžu "Carnivore Sublime" směle doporučit všem, jimž nesmrdí zkreslené kytary a extrémní vokál. Věřte mi, stojí to za to!

Tracklist:
01. X2Y - 01:29
02. Noise - 03:08
03. Experience Your Flesh - 03:05
04. Slaughter / Suicide - 04:38
05. Spit - 03:25
06. Defiled Purity - 04:50
07. Jekyll - 02:06
08. Collection of Dead Portraits - 03:14
09. Carnivore Sublime - 04:25
10. Les Morsures du Cerbère - 03:53
11. June and the Laconic Solstice - 03:27

Hodnocení: 8/10


Zbytek redakce hodnotí:
Žabožroutská sebranka Benighted má v mé hudební knihovničce velmi zvláštní místo. Bez přestávky ji poslouchám od čtvrtého alba "Identisick", které vyšlo bezmála před osmi lety. Tihle maníci celou svou kariéru řežou brutal death metal míchaný s grindcorem a na rozdíl od mnoha podobných skupin má jejich muzika skutečně hlavu i patu. Materiál textově plný těch nejhorších lidských vlastností, nekompromisní rychlost, nálož energie a v neposlední řadě velmi nadprůměrné hráčské umění - tohle vše a ještě víc jsou pro mě ve zkratce Benighted. "Carnivore Sublime" se mi zdá oproti poslednímu "Asylum Cave" a předposlednímu "Icon" ještě o něco více hrubé, než tomu bylo dříve. Tam, kde se mi hlavně na "Identisick" líbilo kytarové sólování a neuvěřitelná schopnost poskládat skutečně variabilní a neotřelou tvrdou fošnu, je novinka spíše rychlejší, brutálnější a také o dost přímočarejší. To ale kupodivu vůbec nevadí, protože tam, kde jiná uskupení upadají do jednotvárných klišé a neuchopitelného patosu, jsou Benighted stále stejně svěží a originální jako zamlada. Vděčí za to úžasné schopnosti nahrát již po sedmé v řadě desku, která rozbourává hranice a nikoho nekopíruje ani nevykrádá minulost své domovské kapely. Hned zkraje roku solidní šlupka do kebule - smekám. Nejlepší songy: "Experience Your Flesh", "Spit", "Collection of Dead Portraits", "Carnivore Sublime", "June and the Laconic Solstice" a také bonusový cover "Meticulous Invagination" původně od belgických kolegů Aborted.
nK_! - 9/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Minirecenze #47

Pondělí v 19:53 | MF |  Minirecenze
Gojira - Les enfants sauvages (11. března, Roadrunner Records)
progressive death metal, Francie

Živáky sice nejsou počiny, které bych vyloženě vyhledával (s výjimkou klasických počinů jako "No Sleep 'til Hammersmith" od Motörhead, nebo "Live After Death" od Iron Maiden jim ani nijak neholduji), ale s Gojirou jsem tentokrát udělal výjimku, protože zaprvé jsem tyhle francouzské drtiče živě ještě neviděl a chtěl jsem slyšet/vidět, o co přicházím, a za druhé, tyhle francouzské drtiče žeru a všechny jejich dosavadní studiovky jsou velmi povedené, přičemž vše po "From Mars to Sirius" je naprostá bomba.

Po minulém "L'enfant sauvage" se vyrazilo na turné, z něhož pochází tento záznam, který vznikl v londýnské Brixton Academy loni v březnu. Při sestavě setlistu se celkem rovnoměrně vybíralo z posledních tří řadovek tak, aby žádná nebylo ochuzená, ačkoli, jak už to tak bývá, dokázal bych vyjmenovat hned několik písní, které mi ve výběru chybí - ze všech musím zmínit jen ničivou "The Art of Dying", ale budiž. Že se skladby v živé podobě od své studiové předlohy téměř neliší, mě nepřekvapuje, protože Gojira platí za technicky skvěle vybavenou kapelu a snad jediné, co mi na albu nešmakuje, je poněkud statické publikum. Po zhlédnutí obrazové stopy jsem si tento názor malinko poopravil, ale ze zvukového záznamu mi kolikrát přišlo, jako by kapela hrála v prázdné hale. Záznam slušně odsýpá, což lze určitě přičíst faktu, že se tahalo spíš z takových těch hitovek, takže nechybí "Explosia", "Backbone", "Oroborus" nebo titulka z minulé řadovky.

Nejsem padlý na hlavu, abych si myslel, že mi "živák" vynahradí osobní setkání, ale můžu říct, že nyní Gojiru toužím vidět ještě víc, protože už po několikáté se mi potvrdila domněnka, že naživo to musí být dobré maso. Joey Duplantier je zvíře, a kdybych měl vybrat nejcharismatičtějšího z mladých vokalistů extrémní metalové scény, tak bych s největší pravděpodobností sáhl po něm.

P.S.: Závěrečná dvojice "The Axe" a "The Gift of Guilt" zabíjí a já si říkám, že chci víc, takže šupem pro nějakou řadovku a pozlobit sousedy.

Tracklist:
01. Intro - 01:24
02. Explosia - 05:12
03. Flying Whales - 05:23
04. Backbone - 05:17
05. The Heavist Matter of the Universe - 04:43
06. L'enfant sauvage" - 03:37
07. Toxic Garbage Island - 04:43
08. Wisdom Comes - 02:53
09. Jam - 02:57
10. Oroborus - 04:36
11. [drum solo] - 03:14
12. The Axe - 07:19
13. The Gift of Guilt - 06:12

Hodnocení: bez hodnocení
Autor: Kaša

My Reflection - This World Belongs to Us (11. dubna, Inverse Records)
melodic metal / rock, Finsko

Upřímně mám strašně rád situaci, když nám někdo pošle na recenzi singl o jedné nebo dvou písničkách. A ještě více mě fascinuje fakt, že jsme vážně takoví blbci, že podobné párminutové štěky opravdu recenzujeme. V tomhle případě se jedná o tu příjemnější variantu z těch dvou výše zmíněných, tedy rovnou celé dva songy, které nám servíruje mladá finská formace My Reflection.

V čele kapely stojí vizuálně docela sympatická zpěvačka Jenni Räikkönen a pak nějací další čtyři kořeni, kteří ovšem vedle takové kočky stejně nikoho nezajímají, takže je to asi jedno. Uvědomují si to i samotní My Reflection, takže na aktuální fotce je hezky vepředu pěkně vyprsená Jenni a až někde v dálce za ní rozmazaný zbytek. Nehodnotíme tu ovšem vzhled zpěvaček (ačkoliv sem tam by to za to stálo, to zas ne že ne), ale muziku, tak na ní pojďme…

My Reflection nehrají žádný zázrak, ale z té hudby je cítit, že jim o nic takového ani nejde a že cílem podle všeho bylo stvořit takovou příjemnou nenáročnou poslechovku. Nic proti tomu, zvlášť když ten výsledek není špatný, což je naštěstí případ tohoto singlu. Finové se pohybují někde na pomezí rocku a melodického metálku… vlastně je to záležitost, která by klidně mohla profrčet rádiem a nikoho by to nijak zvlášť neurazilo. Rozhodně se tomu nedá upřít jistá poměrně slušná chytlavost, nenáročnost, zároveň to však není nic vyloženě vtíravého nebo otravného, tudíž za mě v pohodě.

U obou přítomných písniček jsou hlavními zbraněmi refrény, které jsou patřičně chytlavé, zapamatovatelné a člověk se na ně může chytnout hned. Jako celek mi ovšem více sednul titulní kousek "This World Belongs to Us (Tonight)", k němuž vznikl i videoklip, protože u "Walk" (což naštěstí není cover od Pantery (smích)) mi některé momenty přijdou trochu slabší, třeba předrefrénová pasáž.

Nedělejme si však iluze, My Reflection rozhodně nehrají nic výjimečného nebo trvanlivého. Ale je to poměrně příjemná pohodovka, jež se poslouchá sama a zároveň z vás na rozdíl od jiných expertů nedělá kreténa.

Tracklist:
01. This World Belongs to Us (Tonight) - 03:34
02. Walk - 03:48

Hodnocení: bez hodnocení
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Inverse Records]

Shrapnel - The Virus Conspires (3. února, Candelight Records)
thrash metal, Velká Británie

Debutové album této thrash metalové pětice z Anglie je přesně takové, jaké posluchač stylově znalý může očekávat. Pět vteřin kraťoučkého intra, které uvozuje "Kingdom Come", je snad jediným poklidným momentem "The Virus Conspires", protože jakmile se do toho Shrapnel opřou z plných plic, tak serou na všechny a na všechno a jejich thrashová bruska se nezastaví. Po celých čtyřicet minut je jejich hudba tak nabroušená, že i staří mazáci Exodus, kteří jsou z řady riffů slyšet opravdu mocně, by měli ve svých nejdivočejších letech co dělat.

Nemá smysl mluvit o originalitě materiálu, protože i hluchý musí vědět, že tady se neskládalo s čistým papírem na začátku, ale vycházelo se z inspirace u žánrových idolů, takže některé ze skladeb zní poměrně neoriginálně, ale přesto se nedá Shrapnel upřít, že to, co dělají, dělají s nadšením. Čtyřicet minut je sice dost dlouhá doba, ale některé ze skladeb jsou velmi slušné vály, kterými nikdy nepohrdnu. "Titan", "The Wake" nebo "Poison the Mind" jsou prostě riffové řežby s lehce zapamatovatelnými refrény, a protože od čerstvé vlny thrashe nic jiného čekat ani nejde, tak je svým způsobem všechno v pořádku. Samozřejmě, že až si budu chtít za pár týdnů pustit šlapavou thrashovou desku, tak skončím u starých Slayer, Exodus a Metallicy, ale v průběhu náslechu "The Virus Conspires" jsem neměl potřebu hledat mouchy, které by měly případného posluchače odradit. K mé vlastní spokojenosti mi tam chybí vyložená pecka, jež by vyčnívala nad rámec velmi dobře odvedeného řemesla, ale co se dá dělat, není každý den posvícení.

Jednoduše řečeno, pokud máte rádi thrash, budete mít rádi i Shrapnel. Asi to nebude celoživotní osudová láska, ale jako taková bokovka na chvíli, než vás všechno to pozlátko na povrchu omrzí, bude "The Virus Conspires" bohatě stačit. Tedy, alespoň mně stačilo, a to na dobu delší, než jsem původně očekával.

Tracklist:
01. Kingdom Come - 02:44
02. Titan - 03:49
03. Braindead - 02:41
04. 22 - 04:21
05. The Virus Conspires - 05:17
06. The Wake - 03:56
07. Red Terror - 04:01
08. The Watchers - 03:56
09. Pseudocommando - 05:15
10. Poison the Mind - 03:33
11. All that We Know - 04:00

Hodnocení: 6,5/10
Autor: Kaša

The Dead Goats - Ferox (20. února, selfrelease)
death metal, Polsko

Většinou to bývá tak, že skupina vydá demíčko, pak třeba nějaké EP a postupně se dopracuje k řadové nahrávce. Poláci The Dead Goats to vzali přesně opačně - v roce 2012 vydali dlouhohrající placku "Path of the Goat", o rok později minialbum "Children of the Fungus" a na letošek si nachystali své první demo s názvem "Ferox", které je vyvedeno ve vpravdě undergroundovém duchu - pálená CDčka vyráběná na koleně a s xeroxovým obalem, což je docela sympatický závan starých časů…

Od kapely s názvem The Dead Goats by člověk čekal spíše nějaký pekelný black metal, ale chyba lávky - tito Poláci totiž hoblují death metal. Hm, death metal z Polska… tak to bude taková ta polská klasika na styl Hate, Behemoth, Vader a dalších, nebo snad ne? Inu, opět špatně, protože The Dead Goats se se svým zvukem obrací o nějaký ten kilometr severněji přes Baltské moře - do Švédska. A to opravdu důkladně.

Kdyby vám někdo "Ferox" pustil a neřekl, o co se jedná, tak po mluveném intru úvodní "Final Death" (určitě jde podle mě o sampl z nějakého bijáku) se na vás vyvalí tak chrastivý riff, že byste okamžitě střelili, že jde zcela jasně o švédskou bandu. The Dead Goats mají zcela zjevně švédskou death metalovou klasiku nastudovanou vskutku zodpovědně, podle čehož také výsledek vypadá - zní to přesně jak z téhle školy. Snad ani nemá cenu nějak zvlášť zdůrazňovat, že tihle Poláci příliš originality zrovna nepobrali, ale rozhodně se jim musí nechat (a přičíst k dobru), že jim to sype fakt parádně a má to koule.

Pokud máte švédský oldschool death metal rádi, není důvod vám "Ferox" nedoporučit. Předpokládám, že příznivce tohohle subžánru nějaká neoriginalita příliš trápit nebude, takže v tom bych zas takový problém neviděl. A vzhledem k tomu, že to šlape docela ukázkově… nakonec proč ne…

Hodnocení: 6,5/10
Autor: MF

Nějak se mi nedostává slov, kterými bych demáč "Ferox" od polských The Dead Goats popsal tak, abych tím jen sprostě neopisoval kolegův text. Tak tedy stručně, ať je toho opisování co nejméně. Ačkoli by to podle promofotky vystavené na Encyclopaedia Metallum, názvu kapely a jejího původu tipnul asi málokdo, "Ferox" je skutečně Švédsko jak řemen a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mi někdo tvrdil, že tahle necelá čtvrthodinka bručivého chrastivého náseru vznikla někdy v roce 1995, a to na opačné straně Baltského moře, než kde se tak ve skutečnosti stalo. A jelikož se tu bavíme o pořádném olschoolu, není asi třeba nijak zvlášť dodávat, že s tím samozřejmě souvisí nulová originalita a tvůrčí invence. Čekat ale od takové dřevárny nějaké novoty by bylo nošením black metalu do Norska, ale ruku na srdce - komu to u death metalu vadí?

Mnohem důležitější je, že The Dead Goats zvládli pojmout svoji muziku tak, že je technicky i hudebně kvalitní a zároveň dostatečně uvěřitelná na to, aby to fungovalo i postoprvé. The Dead Goats se tak řadí do zástupu kapel, které to drhnou přesně v duchu svých dřevních vzorů, dokonce by se dalo říct, že je bezostyšně vykrádají, ale přesto jim to člověk ochotně sežere a při poslechu se baví. A jelikož je právě poctivá zábava pro sebe i posluchače asi jedinou metou, na kterou podobné kapely míří, můžu v klidu prohlásit, že The Dead Goats v tomto rozhodně uspěli. Žádný zázrak se zde sice opravdu nekoná, ale jako řádně ostrá jednohubka "Ferox" zajisté poslouží každému fandovi death metalu, kterému se dostane do rukou, takže pokud se mezi ně řadíte, klidně po "Ferox" sáhněte. Věřím, že nebudete zklamaní.

Tracklist:
01. Final Death - 04:32
02. Bonesower - 04:08
03. Into the Haven - 05:06

Hodnocení: 6,5/10
Autor: Ježura
[K recenzi poskytl: The Dead Goats]

Unterschicht - Monster Akt 1: Kopfkino (14. března, Danse Macabre Records)
dark electro / industrial / EBM, Německo

Jak už název napovídá, "Monster Akt 1: Kopfkino" je pouze první částí rozsáhlejšího celku. Konkrétně se jedná o trilogii, jejíž další dva díly má německá formace Unterschicht v plánu vydat v budoucnu. Tak jako tak se nyní podíváme na to, jak první třetina "Monster" dopadla…

"Monster Akt 1: Kopfkino" je do jisté míry rozhodně zajímavá deska, jež ovšem bohužel trpí několika neduhy. Tím prvním je to, že zdaleka ne o všech písničkách se dá tvrdit, že to jsou úplné pecky, vlastně mi některé kusy připadají spíš jako vata do počtu a osobně bych se bez nich obešel. Není to neposlouchatelné, ale jak dokazují jiné hitovky, Unterschicht to umí i lépe. Úvodní "Mann im Kopf" se ještě dá, ale není to žádný trhák, nicméně pořád lepší než trochu natahovaný závěr v podobě posledních tří věcí "Seelenfrieden", "Butterfly" a "Serial Killers". Druhým problémem je trochu přepálená délka… kdyby Unterschicht svůj počin osekali o tyhle čtyři skladby, hned bychom se z hodiny dostali na mnohem přijatelnějších 40 minut a bylo by to super.

Na druhou stranu však oba ty neduhy naprosto dostatečně vyvažuje zbytek "Monster Akt 1: Kopfkino", který je ve všech případech hodně dobrý, někdy dokonce kulervoucí. Vály jako "Wenn mich der Wahnsinn küsst", "I Kill You", "Dort wo du jetzt bist" a především neskutečně našlapaná jízda "Du sollst bluten" jsou všechny absolutní nářezy přesně v tom stylu, jaký mám já osobně v tvrdé elektronice nejraději.

Jak dokazují ty nejsilnější kusy, Unterschicht je jméno, s nímž je rozhodně třeba počítat, protože tihle Němci zcela zjevně mají dobré nápady a dokážou je přetavit do dobrých songů. Škoda, že se na "Monster Akt 1: Kopfkino" nevyvarovali několika mušek, ale pokud je do příště vychytají a do pokračování si z prvního dílu vezmou jenom to nejlepší, věřím tomu, že to bude vražedná fošna. Už teď za hodně silných 7.

Tracklist:
01. Mann im Kopf - 04:43
02. Stripper - 03:34
03. Wenn mich der Wahnsinn küsst - 03:57
04. Gewissen aus Schwanz an - 03:11
05. I Kill You - 03:33
06. Die Weber - 04:22
07. Gehirne - 03:26
08. Ein lächerlicher Fuß - 03:25
09. Du sollst bluten - 03:59
10. Monster - 04:26
11. Kniet nieder - 04:52
12. Dort wo du jetzt bist - 03:37
13. Seelenfrieden - 04:18
14. Butterfly - 05:02
15. Serial Killers - 05:01

Hodnocení: 7/10
Autor: MF


Scar the Martyr opustil zpěvák

Pondělí v 18:29 | Kaňour |  Music News
Projekt Scar the Martyr, jehož vůdčí osobností je Joey Jordison, bývalý bubeník populárních Slipknot, oznámil, že jeho řady opustil zpěvák Henry Derek Bonner. Údajně se tak mělo stát kvůli "tvůrčím a osobním rozdílům", přičemž Derek podle slov kapely sestavu neopustil sám, ale byl vyhozen. Scar the Martyr nyní hledají nového vokalistu a mimoto také pracují na novém materiálu.

Celý projekt se k rozchodu vyjádřil následně: "Scar the Martyr ukončili spolupráci s Henrym, ne naopak. Se vším, co se v poslední době dělo, jsme se museli pečlivě podívat na to, jak se pohnout dopředu, a vzhledem k některým tvůrčím a osobním rozdílům dávalo smysl pokračovat bez Henryho. Začali jsme se pevně soustředit na nový materiál Scar the Martyr a nemůžeme být více nadšení z toho, jak se ta hudba vyvíjí."

Sám Henry Derek dodává: "Oficiálně se rozcházím se Scar the Martyr kvůli osobním rozdílům, uměleckému směřování, obchodním rohodnutím, atd., atd. Dal jsem tomu rok svého života a nyní je čas se pohnout dále. Velice děkuji všem fanouškům a kamarádům za jejich podporu. Dále budu vytvářet hudbu v mnoha dalších formách, stejně jako s novou kapelou s Kingem (God Seed) a Jeffem Friedlem (A Perfect Circle). Přeji Scar the Matyr vše nejlepší a další úspěchy."

Poslední a prozatím jedinou dlouhohrající nahrávkou Scar the Martyr bylo eponymní album "Scar the Martyr", vydané v loňském roce.

Klipy od Sonata Arctica a Steel Panther

Pondělí v 14:28 | MF |  Music News
>>> Finští power metalisté Sonata Arctica vydali před nedávnem (konkrétně 26. března) své osmé album s názvem "Pariah's Child" (podrobnosti ve starší novince). Nyní kapela vypustila na internet nový videoklip, tentokrát k písničce "Love", jejíž režii dostal na starost Patric Ullaeus (Arch Enemy, Dimmu Borgir, Within Temptation), s nímž Sonata Arctica natočila už své předchozí video pro song "Wolves Die Young" rovněž z nové nahrávky.

"Pariah's Child" si co do prodejů vede dost slušně - v prvním týdnu po vydání se deska dostala na 1. místo ve finském žebříčku prodejnosti. Album se umístilo i v tom českém, konkrétně na 16. pozici.

V neposlední řadě stojí za zmínku, že 1. května Sonata Arctica opět zahraje v České republice - s předkapelou v podobě Italů Trick or Treat se tak stane v Retro Music Hall v Praze.


>>> Už třetí video ze své aktuální placky "All You Can Eat" (vyšla 1. dubna) prezentují zámořští glam metalisté Steel Panther, kteří parodují metal z 80. let. Po "Party Like Tomorrow Is the End of the World" a "The Burden of Being Wonderful" se klipu dočkala skladba "Gloryhole":


MOTORFIRE releases "Burnout" - first single from brand new full length album

Pondělí v 12:03 | MF |  Music News
MOTORFIRE releases "Burnout" - first single from brand new full length album

MOTORIFRE comes as one of newest coming acts in the traditional metal underground. With an honest combination of 80's Hard Rock attitude and traditional old school Heavy Metal tunes, MOTORIFRE more than successfully reincarnate the wave of 80's legendary bands such as Helloween, Iron Maiden and Def Leppard among others.

MOTORFIRE released their brand new album entitled "Rising Fire" on April 12 via Metal Tank Records

The lead guitarist Boštjan Pertinac comments: "If you're a fanatic of high pitch vocals, ripping drums, guitar harmonies and guts-punching bass tunes then MOTORIFRE is surely a band that needs to become a part of your favorites. Feel the burning heart!"

"Rising Fire" TRACKLIST:
01. Rising Fire
02. Burnout (Tire on Fire)
03. Metropolis of Dreams
04. The Pride
05. Ghost Rider
06. Claws'n'Fangs
07. Miss You
08. Night Version
09. Demoni
10. Motorfire
11. Feel Your Burning Heart

[tisková zpráva vydavatele]


Postcode - Zebratronic

Neděle v 21:59 | Prdovous |  Články
Představte si, že máte kapelu. Je vás aktuálně plus minus pět a na scéně působíte tak od roku 2005. Hrajete silně alternativní post-rock míchaný s dream popem a velmi vyjetým ženským vokálem. Na tom ještě není nic divného. Že vaše skvadra pochází z maličkého ostrova Man, sice není úplně obvyklé, ale že by šlo o něco výstředního? To rozhodně ne. Jenže když většinu vašich přebalů tvoří zebry (opravdu roztomilé zebry), svůj styl si pojmenujete zebracore a vůbec propagujete zebry, kam jen lidské oko dohlédne? To že už krapet mimo je? Tak zhruba to jsou Postcode.

Vcelku nenápadná kapela, která je v našich končinách troufám si tvrdit, téměř neznámá, pochází z malého města Douglas, které ač je hlavním (a zároveň největším) městem ostrova Man, nemá víc než třicet tisíc obyvatel (což je zhruba polovina až třetina jednoho pražského obvodu). O to paradoxnější je, že se v těchhle končinách mezi všemi zběsilými závody vůbec nějaká ta alternativní kapela našla. Teď už ale k hudbě. Něco málo jsem již naznačil v prvém odstavci, nicméně jedna ze základních vlastností škatulí je, že se do nich vejde máloco, a pokud chcete hrát něco, co není ortodoxní "dosaď si žánr", často budete muset sáhnout vedle, abyste dosáhli přesně toho, čeho dosáhnout chcete. Přesně tohle platí i o Postcode, u kterých mám dojem, že si udělali terč poskládaný hala bala ze žánrů a pak na do něj házeli šipky jak na kozatou rosničku, načež vybrali ty škatule, které se jim zrovna povedlo trefit. Na "Zebratronic" je totiž k nalezení kdeco.

Ačkoliv téhle směsce kapela říká zebracore, v zásadě nejde o nic tak převratného, aby si to zasloužilo vlastní pojmenování. Spíše mám dojem, že pětice v čele se zpěvačkou Marií Reynolds chtěla prostě pojmenovat svůj mix žánrů jedním výstižným slovem, jež se navíc odkazuje na tématiku, kterou při pohledu na přebal alb najdete prostě všude. Vyjma již zmíněného post-rocku a dream popu ale narazíte i na shoegaze, downtempo electronicu nebo třeba soft-noise. "Zebratronic" ale rozhodně nepatří do té náročnější a na strávení obtížnější poloviny, spíše naopak staví na minimalistické struktuře skladeb a na v zásadě jednoduchých melodiích kombinovaných s popovými či rockovějšími rytmy. Jednou z mála opravdu svižných skladeb je třeba hned druhá "Losing the Battle" nebo třeba "Dodge City" z druhé poloviny alba, většina je ale buď v tempu středním nebo rovnou pomalém. Nutno podotknout, že všechny tři polohy Postcode umí docela dobře a nemůžu říct, že by mě nějaká skladba sama o sobě vyloženě nebavila.

Jednotlivé písně jsou totiž docela pestré - a to i navzdory tomu, že všechny jsou laděny v hodně éterických, často melancholických až sladkohořkých náladách a faktu, že Postcode svoji hudbu dělají v opravdu hodně minimalistickém duchu. Přehnané aranže nebo přehršle kytarových linek, sól a dalších serepetiček se nekonají. Namísto toho se ale dočkáte smutně špinavé kytary, hrátek s elektronickým výrazivem, které se pohybují od pomalé elektroniky až k soft noisu. Posluchače do ničeho netlačí, naopak mu dává dostatek prostoru pro jeho vlastní představivosti. Občas by se chtělo až říci, že "Zebratronic" působí až sterilním dojmem, nabízí výjevy jednoduchých, strohých, moderních interiérů vyvedených v bílé. Druhá část tohoto tvrzení je bezesporu pravdivá, deska je ale založená především na emocích, jistého poetice prázdna, osamění a již zmíněné melancholie.

Říkal jsem někde, že Postcode mají oficálně pět členů? To je sice pravda, na druhou stranu ale taky mají docela problém udržet hudebníky na jedné hroudě a třeba právě "Zebratronic" mají na triku jen dva (hádám že ústřední) členové, Marie Reynolds a Mikie Daugherty. To znamená i dost střídmé pojetí většiny klasických nástrojů, jako jsou třeba bicí - ty jsou na albu nahrazeny automatem, který však kapela využívá, jak může, a hádám, že jeho silně umělý zvuk rovněž nezvolila náhodou. A kupodivu i tenhle silně amatérský prvek do jejich hudby sedí. Zvuk desky by zasloužil trochu prohloubit, ale stejně jako u plastikových bicích, i v tomhle případě to do sebe všechno nějakým způsobem zapadá, stejně jako ne docela čistý zvuk, který celou atmosféru a hrátky se soft noisem jen podtrhuje.

Musím říct, že jsem tomuhle albu přicházel na chuť docela dlouho. Na prvních pár poslechů totiž "Zebratronic" zní tak nějak nanicovatě, nudně, jako by posluchači nic ze své podstaty nepředával. Když jsem se však na desku soustředil, zjistil jsem, že to není tak docela pravda, protože Postcode nabízí opravdu hodně. Nejvíc dá asi zabrat Mariin vokál, který je hodně neobvyklý, často i velmi zajímavým způsobem falešný, což skladbám rovněž dává nový rozměr. Marie si k tomu ráda hraje s intonací a třeba strávit refrén takové "Broken" může dát docela zabrat. Když k tomu připočtete hodinovou délku, vůbec se nebudu divit, pokud vás bude tahle deska nudit nebo jí nepřijdete na kloub, protože se může stát, že vás prostě uspí, nedostatečně nezaujme nebo cokoliv jiného. A je docela značný rozdíl (alespoň já to tak mám), pokud chcete dát druhou šanci desce, která má slabou půlhodinku a přelouskáte ji ani nevíte jak, anebo desce, která má hodinu a pět minut a vy máte chuť ji vypnout už na konci první poloviny, protože průnik množin byl opět roven nule. Pokud ale máte rádi melancholickou náladu a nevadí vám jemnější hudba, zkuste "Zebratronic" dát šanci i přesto, že vás napoprvé nemusí chytit za flígr a unášet vás kdovíkam. Doporučuje sedm zeber z deseti.

Tracklist:
01. Be Back Before Dawn - 04:17
02. Losing the Battle - 04:48
03. Broken - 03:48
04. Pound - 04:47
05. Escape - 05:37
06. Eternal - 03:21
07. Blood Ties - 04:17
08. Resurrectio - 07:17
09. Epitaph - 05:17
10. Autumn - 03:19
11. Dodge City - 03:28
12. Out of my Mind - 04:30
13. Leap of Faith - 04:04
14. Pangolin - 05:49

Hodnocení: 7/10


[K recenzi poskytl: Postcode]

Další články



Kam dál

Spolupráce