Sodom chystají EP

Před 22 minutami | MF |  Music News
Legendární thrash metalisté Sodom z Německa ohlašují vydání svého nového EP. To ponese název "Sacred Warpath" a k dispozici bude 28. listopadu v Německu, 1. prosince ve zbytku Evropy a koncem ledna v USA (ve všech teritoriích pod značkou SPV/Steamhammer. Obal a seznam songů se nacházejí jako vždy okolo.

Na EP se objeví jedna zbrusu nová skladba "Sacred Warpath", jež byla původně určena pro další dlouhohrající desku. Sodom se však rozhodli ji vydat už nyní v této podobě - údajně jako ochutnávku toho, jakým směrem se bude ubírat tvorba skupiny. Zbylý obsah minialba obstarají živé záznamy, které kapela pořídila letos v Německu.

Zajímavostí je, že na obalu EP se nachází nápad, který vytvořil zpěvák a baskytarista Tom Angelripper už v 80. letech pro jeden demosnímek Sodom. Obrázek nově přepracoval Christian Ermel.

"Sacred Warpath" bude k dostání jako download, CD a 10'' průhledný vinyl (1000 kusů)

Doposud poslední album Sodom se jmenuje "Epitome of Torture" a vyšlo v dubnu 2013.

Tracklist "Sacred Warpath":
01. Sacred Warpath
02. The Saw Is the Law (live)
03. City of God (live)
04. Stigmatized (live)
 


ENCOFFINATION: the third album is out now

Dnes v 18:05 | MF |  Music News
ENCOFFINATION: the third album is out now

American death/doom duo, ENCOFFINATION, have just released their newest album through Selfmadegod Records.

The third full length entitled "III - Hear Me, O' Death (Sing Thou Wretched Choirs)" is an album that takes ENCOFFINATION's tar-encrusted tones, slow-motion seismic rhythms and soulless, guttural conjuring to their most claustrophobic levels to date. The follow-up to their 2011-released "O' Hell, Shine in Thy Whited Sepulchres", the cross-country based duo takes the rotted deathcrush into more occult territory, and implement some of the most ghoulish, slug-paced funeral death to ever be recorded. Constructed over a full year, the album was recorded in various sessions throughout 2013, the drums recorded at Universal Sound in San Diego, California, and the rest at Graf Yairden in Atlanta. Funeral vocal choirs, organs and other elements influence the flow of the album, making this one of the most harrowing releases of the year, no only one of the most slowly destructive.

Listen to "Charnel Bowels Of A Putrescent Earth" at SoundCloud and YouTube

"III - Hear Me, O' Death (Sing Thou Wretched Choirs)" is available on the following formats: CD, deluxe CD limited to 200 copies, cassette, digital and available here http://selfmadegod.com/en/shop/band/150along with new shirt design and bundles.

Vinyl version (2xLP) will be released late November 2014.

Formed in 2008 by drummer Elektrokutioner (Black Pentagram Cult, Father Befouled, Festered, Scaremaker, etc.) and guitarist/bassist/vocalist Ghoat (Father Befouled, Festered, Vomitchapel, ex-Hills of Sefiroth, etc.), ENCOFFINATION perpetuates a suffocating style of slow-motion, dirge-infused death metal with funeral doom bleakness.

Tracklisting:
1. Processional - Opvs Thanatologia
2. Charnel Bowels of a Putrescent Earth
3. Cemeteries of Purgation
4. Crowned Icons
5. Rotting Immemorial
6. From His Holy Cup, Drink; Come Death
7. Pale Voices
8. Mould of Abandonment



[tisková zpráva vydavatele]

NAHUM mají živák z MetalGate Czech Death Festu a oznamují přípravy druhého alba

Dnes v 16:29 | MF |  Music News
NAHUM mají živák z MetalGate Czech Death Festu a oznamují přípravy druhého alba

Ostravští NAHUM letos ukončili svou koncertní sezonu poněkud dříve, aby se mohli plně věnovat přípravám na následovníka úspěšného debutu. Na jeho podporu odehráli 53 koncertů po celé ČR i v zahraničí. Jedním z vrcholů bylo vystoupení na MetalGate Czech Death Festu, z něhož vznikl jejich první oficiální živák. Píseň "Room 101" snímaly tři kamery a výsledek můžete shlédnout zde:

http://www.youtube.com/watch?v=0Sf29ts5mjc

O detailech připravovaného alba bude kapela průběžně informovat, přípravy můžete sledovat na profilech a stránkách kapely:

http://www.facebook.com/nahummetal
http://bandzone.cz/nahum
http://nahum.cz/

[tisková zpráva kapely]


The Wounded Kings (UK), Somnus Aeternus (CZ), From Beyond (CZ) - Brno, 28. října

Dnes v 15:15 | MF |  Koncerty & Akce
The Wounded Kings (UK)
Britští okultní vyznavači pradávného doom metalového žánru přijíždí v rámci turné k aktuální letošní čtvrté desce "Consolamentum" i do České republiky, kde zahrají v brněnském klubu RC Brooklyn. Podladěné hutné riffy, reinkarnace staré doomové školy v čele s Black Sabbath a jinými matadory, temné melodie a vznosný vokál navrátivšího se zpěváka George Birche jistě zaplní podzemní útroby brněnského klubu. To vše již ve svátek vyhlášení samostatného československého státu 28. října.

Somnus Aeternus (CZ)
Doomová brněnská stálice, jež dva roky od debutového alba "On The Shores of Oblivion" pomalu a jistě chystá nový materiál, představí na tomto koncertě novou posilu sestavy. Mimo jiné nabídne skladby již známé z debutu i kompozice zbrusu nové, jež posouvají její tvorbu opět jiným směrem k špinavějšímu a ještě temnějšímu pojetí doom metalového řemesla.

From Beyond (CZ)
Třinečtí doom/deathoví veteráni působí na české scéně již přes dvacet let a na svém kontě má tři plnohodnotné fošny, z nichž poslední dva roky stará nese název "Eternal Sleep". Tato smečka hraje doom metal, jež by neměl nechat v klidu především milovníky death metalu, protože ten tvoří výraznou část jejich zvuku.

Adresa: Rock Club Brooklyn, Bašty 6, Brno
Začátek: 19:30
Vstup: 100,- Kč
Kontakt a žádosti o akreditaci: info@somnusaeternus.cz

[tisková zpráva]

Virgin Steele finišují novou desku

Dnes v 14:11 | Ježura |  Music News
Američané Virgin Steele připravují novou desku. Její vydání zaštítí label SPV/Steamhammer a mezi lidi by se měla dostat na přelomu února a března příštího roku. Zpěvák David DeFeis o novince pověděl toto: "Je to hodně tvrdé nekoncepční album v duchu něčeho jako 'Noble Savage' nebo 'Age of Consent', kde není žádný konkrétní příběh, který je třeba sledovat. Místo toho je to přímočará sbírka skladeb, které spolu dobře fungují. 80-90% je už nahráno a finální mix začne příští měsíc!"

DeFeis se rozpovídal i o slibovaném box setu: "Vím, že jsme na letošní podzim oznámili vydání box setu, v němž by se mělo objevit i nové bonusové album 'Ghost Harvest' (které je hotové a připravené k vydání)... ale... kapela, já i label všichni cítíme, že je teď čas nejdříve pro nějaký ten zbrusu nový US metal od Virgin Steele, takže se teď soustředíme na nové album... ale nebojte se... ten box vyjde později v příštím roce, nejpíš krátce po vydání nové desky, kterou právě dokončujeme."

Virgin Steele jsou na scéně od roku 1981 a za tu doby stihli nahrát třináct řadových nahrávek. Poslední z nich, "The Black Light Bacchanalia", vyšla v říjnu 2010 u SPV/Steamhammer.

UpCdownC + The Hops Party - Praha, 23. října

Dnes v 11:49 | MF |  Koncerty & Akce
UpCdownC + The Hops Party
Chapeau Rouge, Praha
23. 10. 2014

Do Prahy po delší době opět zavane trocha ostrovního postrockového vánku v podání našich starých známých UpCdownC, tentokrát v kombinaci s chmelovou vůní podkrkonošských The Hops Party. ][ Vás všechny srdečně zve ve čtvrtek, 23. 10. 2014 do Chapeau Rouge.

UpCdownC, britští instrumentální post-rokeři, jsou jednou z kapel, které se do Prahy snažíme přivést pravidelně, vždy po nové desce. Letos v říjnu se tak s nimi setkáme již potřetí, téměř na den přesně po roční pauze. S UpCdownC nás již od roku 2011, kdy jsme měli možnost pořádat jejich koncert poprvé, pojí nejen přátelské vztahy, ale především pak okouzlení z každého jejich alba. Poprvé jsme nejspíš nejen my byli zcela vyvedení z míry - album Firewolf (2009) totiž slibovalo krásný britský post-rock, lehce netradičně říznutý grungem a dalšími kytarovými žánry devadesátých let, avšak UpCdownC svým prvním pražským vystoupením zcela zbořili veškerá naše očekávání - zahráli i starší věci ze svých dřívějších desek a naživo vytvořili zcela neskutečnou atmosféru. Tahle kapela totiž funguje jako rodina, což - jakkoli pateticky to může znít - je holý fakt a z jejich živých vystoupení je to neskutečně cítit. A to nás zcela dostalo. O rok později tedy bylo naprosto jasné, že se s UpCdownC potkáme znovu. Jejich druhý pražský koncert se nesl v duchu alba Calaveras (2011), na němž se jejich tvorba posunula do více podových a atmosférických poloh a nově byla ozvláštněna také efekty a další elektronikou, což opět mělo své kouzlo. Letos UpCdownC přijedou s Black Sea (2013). I přesto, že na tohle album zatím nenajdete žádnou českou recenzi, můžete nám věřit, že je syntézou a ztělesněním toho, co UpCdownC skutečně jsou. Můžeme tam totiž najít jak klasický britský post rock, tak hodně retro a béčkových prvků (trochu grunge, trochu soundtracku a trochu Morriconeho), klávesy a především pak notnou dávku právě té atmosféry, která je pro UpCdownC tak typická. Album Black Sea je parádně sehrané, dává smysl od začátku až do konce a posluchači nabízí jistou pospolitou propojenost. Zažít pak všechno tohle při koncertu, bude jistě nezapomenutelné.

The Hops Party z podkrkonošských Hořic budou pro mnohé z Vás jistě velkou neznámou, přesto věřte, že skrývají ohromné množství potenciálu. Je to nový projekt, dvou ostřílených muzikantů - Huga (Morokweng) a Dana (Abraham). Svůj první velký debut si odbyli na letošním Psy-High, kde svým garážovým rockem zaujali nejednoho posluchače. Co se hudby týče, můžete se těšit na skutečně ryzí rokenroll s bluesovými či stonerovými prvky, v naprosto minimalistickém podání dvou vintage nástrojů - jedné kytary a jedněch bicích. Zahrají Vám dřevní americké blues a náklaďácky rockenroll, tak trochu v duchu vzívání Jacka Whita. Dalším důležitým akspektem The Hops Party je ale i jejich filozofické podloží, a to je nezměrná a neutuchající láska k pivu, které je hlavní inspirací nejen pro texty a samotnou hudbu. Naživo Vás tahle drzá dvojice smete proudem čisté energie, zahrají stručně a jasně, žádné vytáčky. A právě to nás na nich baví. Pokud budou The Hops Party v tomto tempu pokračovat dál, nejen, že se dočkáme spousty dalších skvělých koncertů, ale zcela jistě také vydání nejaké té nahrávky.


[tisková zpráva pořadatele]

Minirecenze #76

Včera v 23:11 | MF |  Minirecenze
Anastacia - Ressurection (2. května, Sanctuary/BMG)
pop, USA

I v dobách, kdy se mi rádiový pop poměrně hnusil, byla Anastacia tou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo, a to minumum z jejího repertoáru, ke kterému jsem se dostal, se mi upřímně líbilo. Příležitost po více než deseti letech zjistit, jak je na tom tahle dáma hudebně, jsem tedy využil ochotně, a i když jsem se trochu bál provaru, nakonec z toho Anastacia vychází s čistým štítem.

"Ressurection" je deska, která na mě dělá dojem, jako by vypadla z první dekády nového tisíciletí. Je to vesměs čistý pop, z něhož vzácně vykoukne nepatrná inspirace rockem, ale ať už je to cokoli, je to udělané poctivě a bez zbytečných serepetiček okolo, které většinou akorát kazí dojem z řady moderněji pojatých nahrávek. Nikdo si tu na nic nehraje, nikdo se nesnaží dohonit chybějící kvalitu nějakým zástupným pozlátkem, je to jen a pouze žánrová hudba, která hovoří sama za sebe - a jde jí to dost dobře.

Důvod je prostý - Anastacia vydala album plné dostatečně dobrých písniček. Jednoduché ale přitom pěkné a chytré melodie, příjemný instrumentální základ, sympatická pestrost, to jsou základní ingredience, jež se podařilo přetavit do podoby skladeb, které jsou dost povedené ("Lifeline", "Stupid Little Things", "Pendulum", "Apology"), anebo aspoň takových, které jde v klidu poslouchat, i když jde o nepatrně vatovitější matroš. To vše Anastacia doprovází svým nezaměnitelným vokálem, na kterém se nezměnilo vůbec nic, a pořád jde o zářnou ukázku, jaké nadání tahle dáma dostala do vínku.

Ať se na to dívám z kteréhokoli úhlu, "Ressurection" mi vychází jako opravdu podařená a ohromně sympatická nahrávka. Sice to není úplný zázrak a místy je to přeci jen maličko klišovité, ale to nakonec vůbec nevadí. Opravdu dobrého materiálu je tu víc než dost, deska je dokonale upřímná a díky velice umírněné délce navíc nestihne začít nudit, ani kdyby chtěla. Anastacia má sice svoji hvězdnou hodinku asi už za sebou, ale s "Ressurection" více než důstojně dokazuje, že má stále co říct.

Tracklist:
01. Staring at the Sun - 03:43
02. Lifeline - 04:02
03. Stupid Little Things - 03:55
04. I Don't Want to Be the One - 03:59
05. Evolution - 03:23
06. Pendulum - 03:30
07. Stay - 03:26
08. Dark White Girl - 03:23
09. Apology - 03:32
10. Broken Wings - 03:37

Hodnocení: 6,5/10
Autor: Ježura

Gravecrusher - Morbid Black Oath (15. května, Xtreem Music)
death metal, Maďarsko

Od maďarských Gravecrusher jsem čekal další nezajímavý death metal, který zní úplně stejně jako všechny ostatní podobné kapely okolo, ale když jsem si jejich letošní EP "Morbid Black Oath" pustil, byl jsem hodně příjemně překvapen - tedy, zezačátku.

"Morbid Black Oath" se totiž rozjede ve vražedném tempu a prvních několik songů je i přes nulovou originalitu fakt zábavných. Úvodní "Triumph of the Undead" vás okamžitě naladí na správnou vlnu šlapavým nájezdem baskytary a bicích, který by se možná hodil spíš někam do tupa tupa porno grindu, ale poté už přijde smršť povedených riffů. Ty jsou skvěle chytlavé, ale pořád oldschoolové, celá muzika šlape přímo ďábelsky a člověk se u toho vážně baví až nečekaně. Ve stejném duchu pokračují i další tři songy, v nichž se nachází další várka nebezpečně chytlavé riffové masáže ("Necromantic Perversion", "Worship the Impaler"), ale třeba i sem tam povedené zpomalení nebo výtečné sólo (obé v "Morbid Black Oath").

Problém je s posledními třemi tracky, jež k "Morbid Black Oath" vlastně ani úplně nepatří, jelikož jde o demosnímek "Mutilation Ritual" z roku 2012, který sem byl připlácnut jako bonus. Nechápu proč, protože ty písničky k těm předešlým jednak nesedí zvukově, jednak jsou i po kompoziční stránce na znatelně nižší úrovni, a tudíž vcelku logicky i méně zábavné. Přijde mi to jako dost kontraproduktivní natahování stopáže, bez čehož bych se rozhodně obešel, jelikož bych si s mnohem větší radostí užil čtyři dobré pecky na ploše 15 minut, než abych dostal 25 minut muziky, z nichž dvě pětiny jsou nic moc.

Pozitivní na tom je pouze to, že je alespoň vidět, že se Gravecrusher během těch dvou let evidentně vyhráli a nový materiál je o poznání kvalitnější. Jestli v tomto trendu budou pokračovat, mohly by být další počiny docela zajímavé.

Tracklist:
01. Triumph of the Undead - 03:39
02. Necromantic Perversion - 02:58
03. Morbid Black Oath - 04:06
04. Worship the Impaler - 03:53
05. Mutilation Ritual - 01:55
06. Deranged Massacre - 02:32
07. Cryptic Butchery - 04:34

Hodnocení: 5,5/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR]

Have a Nice Life - The Unnatural World (4. února, The Flenser)
post-punk / shoegaze / post-rock / industrial, USA

Ač jsem byl hudbou Have a Nice Life doposud nepoznamenán, ohlasy dávaly tušit, že jde v rámci žánru o delikátní záležitost. Kapela má za sebou sice jediné dlouhohrající album, debutové "Deathconsciousness", které se však setkalo s ohromným ohlasem a to zrovna na téhle scéně znamená rozhodně víc než lámání debilních žebříčků. Řekl jsem "scéně"... kam ale "The Unnatural World" zařadit? Trocha post-punku, trocha shoegaze, trocha post-rocku, to celé zabaleno v industriálním hávu. Takže asi tak.

Hudba a vlastně všechno kolem Have a Nice Life mě na první poslech i pohled (jeden z nejlepších artworků roku) nesmírně zaujalo. Možná si říkáte, jestli takovouhle hudbu první pohled nějak ovlivní, jenomže ono nebýt toho "The Unnatural World", možná by to skončilo jen u pár písní a šmytec. Doteď jsem totiž omámen zvukem, kterým se na Have a Nice Life prezentují. Zasmušilý, hezky nehezký, stále však dostatečně čitelný. A jak nad tím přemýšlím, není náhoda, že se mi v záplavě nahrávek právě "The Unnatural World" dostalo do přehrávače. Ano, první tóny byly pro další oťukávání se s deskou klíčové.

Ta špína. Špína, která z desky energicky tryská, je hodně podobná tomu, co stále tvoří většinu mého posluchačského já - black metalu. Z desky je navíc cítít takový industriální feeling. Rozhodně se nedá říct, že by "The Unnatural World" bylo čistě industriální album, to ne, ale po celé desce se všudypřítomný nádech obřích výrobních hal a rezivějících strojů ne a ne vytratit.

Zvuk a atmosféra je vlastně to jediné, co mě na Have a Nice Life hodně zaujalo. Se samotnou skladatelskou prací už to tak moc horké není a v záplavě té silné atmosféry si ji ani přes její nevýraznost člověk místy ani nedokáže všimnout. Mé pocity jsou z téhle desky docela rozpačité, vlastně hodně rozpačité. Deska mě sice dostává celkovou atmosférou, ale nemohu si pomoci, že album postupně uvadá, zvlášť když to nejlepší přichází s úvodní "Guggenheim Wax Museum". Stále to však na sedm z deseti stačí.

Tracklist:
01. Guggenheim Wax Museum - 05:14
02. Defenestration Song - 06:02
03. Burial Society - 06:40
04. Music Will Untune the Sky - 05:00
05. Cropsey - 07:10
06. Unholy Life - 02:50
07. Dan and Tim, Reunited by Fate - 05:35
08. Emptiness Will Eat the Witch - 08:49

Hodnocení: 7/10
Autor: Kaňour

Old Soul / ██████ - Split (1. července, kooperace)
atmospheric black metal / blackgaze, USA / Česká republika

██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.

Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně - a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.

Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky "V". Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat - zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. "VI" už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.

Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička "Lens", kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak "Emerald" mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.

Hodnocení: 7/10
Autor: MF

██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?

Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. "V" je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší "VI" je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je "VI" možná i lepší než "V", ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.

Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.

Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.

Hodnocení: 7,5/10
Autor: Zajus

Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus "V" je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z "Vesmírné Odyssey" par excelence.

Druhá, kratší skladba "VI" je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.

Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná "Emerald" je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel - představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.

Hodnocení: 8/10
Autor: Prdovous

Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat - hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.

Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší "V" atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. "VI" je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.

Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s "Nicem" hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. "Obdélníci" totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.

Tracklist:
01. ██████ - V - 14:37
02. ██████ - VI - 06:54
03. Old Soul - Lens - 03:40
04. Old Soul - Emerald - 12:14

Hodnocení: 8/10
Autor: Kaňour

Winter Gate - disIllumination (10. srpna, Transcending Obscurity India)
progressive death metal, Indie

Vždycky je příjemné po spoustě death metalového průměru zase jednou narazit na kapelu, která jde na ten žánr trošku jinak a vlastně ani není moc průměrná. A to i navzdory faktu, že by si to člověk možná na první pohled ani netipnul. Považte sami, jestli byste čekali nějaké zázraky, kdybych vám řekl, že Winter Gate pocházejí z Indie a "disIllumination" je jejich debutovým minialbem (původně vydaným před dvěma lety, letos v srpnu reedice). Já se zcela upřímně přiznám, že bych tedy nějaký majstrštyk neočekával - a přesto ta muzika není vůbec špatná.

"Beyond the Light" je pouze klavírním intrem, které je sice docela pěkné a zábavné, ale pořád jen intro, jež toho o náplni vlastní hudby neřekne zas tolik. Rozjezd je to však příjemný, o tom žádná. Co se týče regulérních skladeb, ty jsou na "disIllumination" celkem dvě, jmenovitě "A Wreath of Mist" a "Death's Embrace", a obě jsou +/- stejně dlouhé, jsou vystavěné dle obdobného schématu a vlastně jsou na víceméně stejné úrovni i svou kvalitou. Vezměme to tedy pro obě společně:

První část písně se nese spíše v tradičnějším death metalovém duchu. Je pravda, že ani zde to není nějaká oldschoolová hoblovačka, jež by stála pouze na špinavých riffech, protože ve skutečnosti se zde objevují třeba i solidní melodie nebo svěží zvraty, ale tak nějak nemáte důvod mít pochybnosti o tom, že by se snad nejednalo o death metal (čemuž napomáhá i hrubý vokál). To hlavní a zajímavé se však začne dít až ve druhých polovinách songů, kdy se Winter Gate pustí do progresivnějších vod, a nutno dodat, že jim to tam poměrně sluší, protože se vůbec nejedná o špatnou záležitost. O něco dál v tomto ohledu Indové zašli v "A Wreath of Mist", v jejíž poslední čtvrtině v podstatě úplně opustí metalové mantinely, ale i v "Death's Embrace" je co poslouchat a třeba finální sólo je vysloveně povedené. V konečném důsledku je "disIllumination" velmi sympatický počin, jenž Winter Gate představuje jako kapelu se solidním potenciálem.

Tracklist:
01. Beyond the Light - 01:37
02. A Wreath of Mist - 11:56
03. Death's Embrace - 12:30

Hodnocení: 6,5/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Transcending Obscurity PR]

Manic Street Preachers - Futurology

Včera v 21:12 | Prdovous |  Recenze
Velšští alt rockoví veteráni Manic Street Preachers patří již dávno (a zaslouženě) mezi tu špetku interpretů, kteří dokážou i přes ne zrovna krátkou dobu existence stále natáčet výborná alba. Jejich takřka legendární status podporuje bohatá, kvalitou vyrovnaná diskografie, svérázným, dospěle nedospělým vystupováním a osobitým přístupem k hudbě. Co vám budu povídat, já si k jejich směsce melancholie, nostalgie a alt/pop rocku našel cestu už dávno. Ne všechno od téhle kapely žeru všema deseti a hlavně poslední, na poměry Manic Street Preachers trochu nijaká deska "Rewind the Film" mi moc nesedla, a i když se poslouchala příjemně, něco z té podstaty, která mě k jejich hudbě tolik táhne, mi v ní chyběla. O to víc jsem byl na rozpacích, když ještě tentýž rok stihli natočit ještě jedno album.

Roční pauza není nic moc a zprvu jsem ani nedoufal v to, že by mě "Futurology" mohla oslovit minimálně stejně jako předchozí deska, nemluvě o předchozí tvorbě v čele s devadesátkovým albem "Everything Must Go" a o deset let mladším "Lifeblood". Nicméně klip vypuštěný k singlu "Walk Me to the Bridge" tak nějak napovídal, že by to až takový průser být nemusel, vzhledem k tomu, že z toho byla dost cítit starší tvorba. Eroze obav nakonec převážila a já se postupně začal těšit, že by to mohlo přece jen stát za to. Nicméně mě nikdo nepřipravil (a ani nemohl připravit) na to, co následovalo, když se mi dostala do pracek celá deska a já s lehkou nervozitou zmáčkl kouzelný čudel "play". Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu přiznám, že větší radost mi Manic Street Preachers snad ani udělat nemohli.

Nejde ani o to, že bych měl k téhle kapele dost blízký vztah plný vytahávání z depresí a podobných intimností. "Futorology" je neuvěřitelně svěží deska, a to i přesto, že je silně náladová. Co píseň, to trochu odlišná tvář, všechny ale nenuceně zapadají do konceptu alba. Z toho, co jsem od Manic Street Preachers doposud slyšel, a že toho nebylo málo, mám dojem, že novinka je za jejich kariéru snad nejbarvitější deska. S náladami tahle kapela uměla čarovat vždycky, na každé desce jsem našel něco, co mě dokázalo chytit za srdce, a je jedno, jestli to byla zrovna melancholie, hořkost, sarkasmus nebo něco jiného. Snad vždycky to mělo něco společného s tou smutnější stránkou lidské duše, sebevíc samotná podstata byla zabalena do chytlavého, propracovaného kabátku.

"Futurology" by se v podstatě dala vystihnout jako "bestofka" fungl nových písní. Průřez diskografií bez recyklace sama sebe. Ať se podíváte do kteréhokoliv období kapely, alespoň střípek z něj na téhle desce najdete. Prakticky se stačí zaposlouchat, abyste si na "Futurology" našli to svoje, a je jedno, jestli je to něco z výše zmíněných vlastností, nebo třeba sebeironie, stesk, nostalgické vzpomínání nebo kritika současné společnosti a Evropy vedená hudební optikou devadesátek. Ironický a paradoxní zároveň je už sám název, protože když na mě "Futurology" dýchla svoje vize, vždycky jsem z toho měl (a pořád mám) spíš pocit, jaké by to asi mohlo být, kdyby se lidi snažili a neřešili píčoviny, než že by se Manic Street Preachers snažili věštit budoucnost. Dost možná je to i o tom, jak s vizemi z dob, kdy kapela začínala, naložil dnešní svět. Nebo o něčem jiném? Co já vím, co v náladách a slovech zahlédne někdo jiný. Právě jistá neuchopitelnost nebo spíš "všeuchopitelnost" mi na téhle desce imponuje snad nejvíc.

Všechny ty nálady a obrazy jsou ale postavené na základu, bez kterého by nemohly existovat - na hudbě. Instrumentálně i zvukově to jsou neochvějně Manic Street Preachers. Pokud je alespoň trochu znáte, rukopis prostě poznáte, i kdybyste byli hluší. Produkční stránka je ale mnohem zajímavější, neb se svým charakterem a náladou rozprostírá na širším časovém období, zároveň je ale parádně zpracovaná. Čistá, ale nepostrádá hloubku, nejde o žádný přeprodukovaný nebo umělohmotný odpad. Nepřekvapí, že nechybí silné refrény ("Europa geht durch mich", "Misguided Missile"), výborné energické songy jako "Sex, Power, Love and Money" a prostor mají i klidnější, trochu intimnější kusy v čele s "Between the Clock and the Bed". Pokud se náladou, zvukem i instrumentální stránkou věci dostává "Futurology" někam mezi první a druhou dekádu svojí existence celé věci přidává zvláštní nádech pro Manic Street Preachers naprosto netypická práce s klávesami, syntetizátory a samply. Nevzpomínám si, že by na nějakém z jejich alb byly tak silně zapleteny do struktur skladeb a hrály tak výraznou roli jako na "Futurology".


Vzhledem ke zkušenosti velšského tria mě nijak nepřekvapuje, jak dobře tuhle část svojí hudby zvládli do svého výraziva zakomponovat, nic však nebrání neutuchajícímu údivu nad tím, jak se jim podařilo kytary, basu a bicí podařilo tak přirozeně namíchat s několika vrstvami elektronické složky takovým způsobem, že by jim mohla leckterá rádoby industriálně metalová kapela závidět. Na jednu stranu tak zní klávesy jako velmi příjemné oživení, na druhé straně se ale z velké části nesou v duchu "modernizovaných" devadesátek, čímž podtrhují celkovou náladu alba. Pestrosti přispívá i hostování několika zpěvaček, z nichž nejvýraznější je Nina Hoss v "radostné" "Europa geht durch mich". Potěšila i přítomnost pro Manic Street Preachers již typické harfy v songu "Divine Youth", tentokráte v podání Georgie Ruth, která si v něm stihla i zazpívat. James Dean Bradfield je jako tradičně vynikající a i po všech těch letech v kapele mu to zpívá výborně.

Sic teď "Futurology" poslouchám docela často a pořád se ho nemůžu nabažit, rozhodně to není deska do každého počasí a hádám, že v budoucnu ji stejně jako ostatní počiny Manic Street Preachers nejvíc ocením v momentě, kdy mi nějaký kretén šlápne do úsměvu. Prakticky jí nemám co vytknout, protože snad až na mírně slabší závěr (jmenovitě "The View from Stow Hill") šlape od začátku do konce a až nebezpečně rychle se vyhoupla mezi má nejoblíbenější alba od velšského tria. Jsem si docela jistý, že na ní vydrží a pokud ji opustí, tak leda dalším postupem vzhůru, protože po několika albech Manic Street Preachers opět překonali sami sebe. Excelentní deska.

Tracklist:
01. Futurology - 03:05
02. Walk Me to the Bridge - 03:14
03. Let's Go to War - 02:58
04. The Next Jet to Leave Moscow - 03:23
05. Europa Geht Durch Mich - 03:24
06. Divine Youth - 03:22
07. Sex, Power, Love and Money - 03:14
08. Dreaming a City (Hugheskova) - 04:40
09. Black Square - 04:07
10. Between the Clock and the Bed - 03:35
11. Misguided Missile - 04:19
12. The View from Stow Hill - 04:08
13. Mayakovsky - 03:38

Hodnocení: 8,5/10


English summary:
I did not believe that Manic Street Preachers will be able to come up with a strong album in such short time, especially when "Rewind the Film" was quite weak in the band's discography - and yet it happened. "Futurology" fulfils all the standards of the band (which are notable on their every album) and adds even more. The album is in fact something like a cross-section between the best things the band has released so far, however, it is still done in a new way. Manic Street Preachers enriched their sound with multilayered synthesizers, samples and keyboards. I practically do not have anything I could complain about because it is a real pleasure to listen to "Futurology" when there are so many great ideas, strong atmosphere and compactness. I have already accepted the fact that Manic Street Preachers probably will not repeat the quality of their records from 90s, but "Futurology" is pretty close to them. Really excellent album.

Total Heels, Canadian Rifle: Praha - 007, 12.10.2014

Včera v 19:47 | MF |  Reporty
Total Heels tu hráli už loni a už tehdy jsem se na ně chtěl jít podívat, akorát mi to tenkrát bohužel nějak nevyšlo. Tak jako tak, na jejich loňský koncert prý dorazilo pouhých 19 platících diváků, což - co si budeme povídat - je docela málo, zvlášť na takhle zábavnou kapelu. Nicméně i přes takovouhle návštěvnost sem Total Heels po roce přijeli znova, opět pod pořadatelskou záštitou Silver Rocket a opět na strahovskou Sedmičku. No, a vzhledem k tomu, že za ten rok se pár věcí změnilo a Sedmičku už nemám 100 kilometrů daleko, ale coby kamenem dohodil (a to v podstatě doslova!), nebyl už sebemenší důvod nejít…

Nemá cenu se tvářit, že to tak není - přišel jsem hlavně kvůli Total Heels. O existenci jejich dvou předkapel, tedy Američanů Canadian Rifle a domácích Palahniuk, jsem ponětí měl, ale že bych měl nějaký zevrubný přehled o tom, co jejich tvorba obnáší, to bohužel tvrdit nemohu. To samozřejmě má svoje nevýhody, o tom žádná, ale když nic jiného, alespoň je nějaký prostor pro překvapení.

Jako první do akce nastupují Palahniuk, jejichž přístup není žádná věda… kytara, basa, bicí a zpěv dávají dohromady přímočarý rokenrol s lehkým odérem punku. I když… jen na první poslech, protože jak se ukázalo, ono to s tou přímočarostí nebylo až zas tak žhavé. Ačkoliv to šlapalo a nechyběla tomu energie, rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o nějakou triviálnost nebo že by v tom snad nebyla myšlenka. Jakmile se řekne, že to je prostě rokenrol, asi většina z nás si představí, že to bude hodně jednoduché, ale Palahniuk se rozhodně nebáli do muziky naroubovat i nejednu zajímavou vyhrávku nebo melodii, což se mi líbilo. A jak jsem pak zjistil zpětným poslechem letošního sedmipalce, studiově to všechno vynikne ještě lépe a je to ještě zábavnější než živě, což bych zrovna u tohoto druhu muziky nečekal. Nicméně zpátky ke koncertu, protože se rozhodně sluší zmínit, že kratičkému setu vévodil především zpěvák Fuego, jenž svůj výkon neustále doprovázel množstvím grimas a "tanečků", tudíž bylo nejen co poslouchat, ale i se na co dívat. Kratičký set (pouhých 25 minut) tak utekl jako voda.

Netrvalo dlouho a na pódiu už stáli Canadian Rifle, kteří i přes svůj název nepocházejí z Kanady, nýbrž z Chicaga. Jestli šlo v případě Palahniuk o přímočarosti trochu polemizovat, tak v případě Canadian Rifle už rozhodně ne, protože to byl špinavý syrový punk rock, který je snad přímo dělaný do malých klubů jako Sedmička. Trojice fousatých kořenů nepředváděla žádnou perfektně secvičenou a promyšlenou show, prostě "jenom" hráli, ale právě to se mi na podobných formacích líbí - jenom tam tak stojí a mastí na kytary, ale stejně je to opravdu zábavné, protože z toho čiší obrovská upřímnost, bezprostřednost a jakási pohoda, nikdo si na nic nehraje. A právě v tomhle tkví největší síla podobné hudby. Upřímně říkám, že to, co Canadian Rifle hrají, není ten typ muziky, u níž bych měl potřebu si to cíleně pouštět doma, ale živě to rozhodně mělo svoje kouzlo, o tom žádná.

Palahniuk i Canadian Rifle mě bavili, to ano, ale že bych z toho šel do kolen, to zase ne. Ale Total Heels… to byla jiná, protože tam už k tomu daleko nebylo. Total Heels jsou vlastně zase jenom rokenrol (ostatně právě o něm byl celý večer), ale jsou prostě skvělí, a to nejenom kvůli lehce atypickému zvuku, který má na svědomí přítomnost kláves. Především z té kapely sálá obrovská energie, ale ne taková ta prvoplánovitá, aby prostě byla nějaká show nebo protože se "to tak dělá". Total Heels spíš svou muziku zkrátka prožívají, na koncertě jedou na sto procent o podobně jako u předchozích kolegů je to maximálně upřímné a uvěřitelné - až takhle jednoduchý ten recept je. Aniž bych chtěl snižovat výkony všech ostatních muzikantů, protože i oni byli samozřejmě skvělí, vyzdvihnout musím obzvláště zpěváka Jasona Orloviche, jenž dával školu, jak to má vypadat, když se do toho frontman pořádně opře. Neustále se hýbal do rytmu, tleskal, ale ne takovým tím způsobem, že by snad chtěl roztleskávat publikum - prostě jen tak sám pro sebe, jak si tu muziku užíval. A do toho samozřejmě také skvěle zpíval, a jestli si říkáte, že k perfektnímu výkonu už by stačilo přidat jen dávku charisma, tak si můžete být jistí, že ani to mu nechybělo. Total Heels byli stručně řečeno naprosto výteční. Bylo to strašně krátké (40 minut? víc ani náhodou, možná spíš o trochu méně) a klidně bych se nezlobil, kdyby to mělo být i dvakrát tak dlouhé, ale po celou tu dobu jsem se bavil opravdu neskutečně. Nechci znít moc pateticky, ale až tu Total Heels budou někdy znova, rozhodně neváhejte a běžte, protože tahle skupina je živě tak parádní, že si to musí užít i ortodoxní death metalista…

[Akreditaci na koncert poskytl: Silver Rocket]

UPCDOWNC [UK] ~ MY DEAD CAT ~ GOT A WOLF ~ YOKO PHONO ~ představení knihy JANA ŠKOPA - "0" >> 22.10

Včera v 15:46 | MF |  Koncerty & Akce
Místní Borci a Jan Škop uvádějí>

Středa, 22.10. bude speciálním dnem. Poprvé v rámci koncertů Místní Borců proběhne křest knihy! A to né jentak ledajaké, ale knihy Honzy Škopa - sbírky básní a fotek, jejichž výstavu budete moci zhlédnout v prostorách podlampy v průběhu koncertu Britských post rockerů UpCdownC, My dead cat, Got a Wolf a Yoko Phono. To není ale všecko, jelikož celou akci zpestří recitace básní z knihy přímo od některých autorů!

Představení knihy "0" od Jana Škopa plzeňskému publiku.
Jde o uměleckou knihu kloubící výtvarné fotografie poetické básně. Fotografie byli vytvořené po dobu čtyř let a reflektují pomocí inscenované fotografie emočně silné momenty a nevyrovnané pocity. Více o knize na http://janskop.cz/book-jan-skop-0/. Na knize spolupracovalo mnoho předních českých básníků a někteří z nich vystoupí i v Divadle pod Lampou.


UPCDOWNC [UK]
post rock / experimental
UpCdownC nebo dříve známí pod jedním z nejkrkolomnějších názvů kapel evr Upcdowncleftcrightcabc+Start přivezou do Plzně svěží vítr z Britských ostrovů. Stylově je můžeme popsat jako post rock, ale to by nebylo tak úplně fér. Kapela se postupně vyvíjí a na každém albu nabízí experimentální výlety i do jiných vod než typicky poštovních…Například na albu Firewolf se nebáli zabrousit do grunge, garáže a dalších spíše 90kových stylů. Poté na albu Calaveras se přiklonili blíže klasickému pojetí okořeněnému přirozenou hravostí, kdy je každá skladba svébytná a čerpá tak i z dalších více či méně příbuzných žánrů. Jejich poslední album The Black Sea pak prakticky korunuje jejich snažení a svojí pestrostí dostane každého, kdo se okolo této scény motá. Ano, chce to vícero poslechů, ale na to už jsme přeci zvyklí, že? Největší silou UpCdownC je ale především živé hraní, kdy působí sebevědomě, kompaktně a dle ozvěn jejich minulých pražských koncertů se máme na co těšit!


Petra Strá: Surrealistická básnířka a zakladatelka hudební la školy pro děti. Publikovala ve Tvaru, Welesu, Pandoře, časopisu Host a dalších periodicích. Společně s Jonášem Zbořilem vydala sbírku poezie Volavka. Její divadelní hru Dům v láhvi uvedlo Studio Ypsilon.

MY DEAD CAT [Brno]
rock'n'roll / post hardcore / punk
Tahle partička z Brna se netají zálibou ve všemožných hudebních škatulích a nebojí se pak z nich i vařit písničky. Člověk by se bál co z mixu rock'n'rollu, post hardcoru , post punku, noisu a kdovíco ještě vyleze viď. Ale když se všecko dělá naplno, upřímně a s láskou k hudbě, nemůže však vzniknout kočkopes, ne? A taky že ne! Kapela šlape naplno! Naživo pak přidávají dostatek emocí, aby Tě strhli k nezřízenému skotačení a ještě k tomu Ti tím ani nespláchnou úsměv na rtech! Co víc si v dnešní době přát než partu chlápků na koncertě, kvůli kterým stojí hodit všední starosti za hlavu… Kapela nahrála i pár songů v rámci Fair Price Music Live Sessions, které můžete zhlédnout a vyslechnout zde:


Janele z Liků: Undergroundová básnířka, facebooková exbicionistka a zpěvačka stejnojmenné hudební společnosti, s níž se v roce 2010 umístila mezi finalisty Malé alternativy Unijazz. V roce 2011 vydala sbírku Ze starých mýdel.

GOT A WOLF [Blansko]
mathcore / punk
Máte rádi Dillinger Escape Plan, Botch nebo Converge? Kluci z Blanska hrajou něco mezi chaotickým hc, mathcorem a punkem. Přijedou k nám vyhnat vlky, tak se připravte na pořádnej průvan! Člověk by řek, co dělají na takové celkově vyklidněnější akci… Ještě k tomu opět na podiu… Ale důvod je jasný, Got a Wolf vystoupí na úplný závěr akce pro všechny, kteří by si po předchozím přídělu připadali možná až moc sluníčkově;)


Miroslav Sosoi: U Nakladatelství ČSAF publikoval sbírku s názvem Těla. Živě a barvitě reflektuje duchovní eskapády ve sbírce prózy a poesie Cruor Bestia nebo v knize Pokání. Autorova tvorba je příznačná svou ojedinělou surovostí a dekadentním naturalismem.

YOKO PHONO [Plzeň]
post rock / math rock
A tímto se dostáváme k poslední kapele, která se čím dál víc dere do popředí zájmu svého bližšího a nyní i vzdálenějšího okolí. Již po pár koncertech dostali pozvánku na celosvětově uznávaný Creepy Teepee festival, skončili druzí v Plzeňské soutěži mladých kapel Můza nebo se prosadili do line-upu festivalu Živá ulice jako Mladá krev! Ale hlavní předností této kapely je její super bejvák, kde často ubytováváme kapely. Každý kdo to dělá, ví své, takže respekt! Stylově se kluci pohybují někde mezi post rockem a math rockem a my všichni jsme zvědaví, kam jejich cesty budou směřovat dál…

Zdeněk Ježek: Chebský rodák a zakladatel skupiny ESAZLESA. Většina jeho tvorby vzniká na pivních podtáckách a papírkách politých pivem. Jeho básně, jsou často základy textů výše zmíněné kapely a jsou plné dekadence a reflexe vůci sama sobě.

Kde: Divadlo pod Lampou, Havířská 1, Plzeň
Kdy: 22. 10. 2014 od 19:00!!!
Vstupné: 130 Kč v předprodeji / 160 Kč na místě
Lineup: TBA

[tisková zpráva pořadatele]

Hate Eternal mají nového vydavatele a nahrávají desku

Včera v 13:17 | Ježura |  Music News
Američtí death metalisté Hate Eternal oznámili, že kapela nově zakotvila pod křídly francouzského labelu Season of Mist. Dvojice Eric Rutan a J. J. Hrubovcak navíc aktuálně pracuje na novém albu, které by se mělo na pultech obchodů objevit někdy zkraje příštího roku. Nahrávání samozřejmě probíhá v Rutanově studiu Mana Recording, kde v minulosti nahrávali třeba Cannibal Corpse, Ephel Duath nebo Goatwhore.

Eric Rutan, lídr kapely, o novinkách u Hate Eternal hovoří takto: "Jsme nadšení z toho, jak nahrávání našeho alba zatím pokračuje, a také z našeho nového labelu a domova u Season of Mist. Tvrdě jsme pracovali na tvorbě těch skladeb, aby odrážely naši cestu z naší minulosti do přítomnosti a cestu Hate Eternal a jejích členů. Skládání tohohle alba byl dlouhý a pracný proces. Stálo nás to ohromné množství odhodlání, krve a potu, abychom tohle všechno uskutečnili. Jsme extra hrdí na to, čeho jsme z kreativního hlediska dosáhli, a nadšení z vyhlídky na vydání toho, co považujeme za nejsilnější materiál Hate Eternal vůbec. Teď je čas přivést tohle všechno k životu!"

Hate Eternal mají na kontě zatím pět řadových nahrávek. Poslední z nich, deska "Phoenix Amongst the Ashes", vyšla v květnu 2011 u Metal Blade Records. Kapelu loni v říjnu opustil bubeník Jade Simonetto, který s Hate Eternal hrál od roku 2007.

Pilgrim - The Roots

Včera v 10:10 | Prdovous |  Recenze
Česká scéna je na folkové kapely všeho druhu bohatá až až, a kdybyste po mně chtěli vyjmenovat jen ty, které se nechají inspirovat Bretaní, Irskem nebo středověkem, z fleku vám jich vysázím alespoň pět, přičemž každá z nich má něco do sebe. A protože takových smeček není nikdy dost, jsem popravdě rád, když se z našich luhů a hájů vyklube nějaká další. A ač Pilgrim podle kapely samotné není kdovíjak mladé uskupení a jeho cesta sahá pěkných pár let zpátky, mluvit se o něm začíná až v současnosti ve spojitosti s debutovou deskou "The Roots", která vyšla letos v červenci.

Čtyřčlenné uskupení o své hudbě mluví jako o fairy folku, což je pojmenování nečekaně přesné. Já ani nevím, kam bych Pilgrim šoupl, protože lavírují někde mezi irskými lidovkami, středověkými písněmi, silně se nechávají inspirovat ve fantasy a k tomu se celou deskou jako had proplétá podmanivá melancholická nálada, která se snaží skladby držet pohromadě a dát jim hloubku. Upřímně, kdyby většina alba neměla tak třeskutě smutný a místy až zádumčivý nádech, přišlo by o většinu svého kouzla. Bohumínské kvarteto je navíc hudebně dost na úrovni a písně jsou řádně rozmanité, od pomalejších balad přes veselejší písně až k naléhavým, místy až trýznivým kusům. To platí hlavně pro druhou "Bewitched", ze které jsou sice cítit poslední Dornenreich na sto honů, zároveň mi ale nepřijde, že by k onomu dost specificky vypjatému souznění nástrojů došli kopírováním. Jen možná škoda příliš afektovaného refrénu, který mi do písně příliš nezapadá.

Obecně se ale dá říct, že co píseň, to jiný kus. Pilgrim zvládají s přehledem rozmáchlé balady (osmiminutová "Son of the Trees" je vážně parádní), stejně tak i kratší, skotačivé písničky, které v kontextu alba zní zhruba jako když se snažíte rozproudit bujaré veselí ve městě stiženém morovou ranou. Nevím, jestli to byl záměr, ale díky tomu na mě působí spíš trochu cynicky (ostatně, nějaký ten závan melancholických nálad v nich pořád najdete), což ovšem není nic proti ničemu a na rozdíl od většiny tupých alkosongů nepostrádají hlavu a patu. Nejvíc u mě ale boduje dvojice "Follow the Trail" a klipovka "Hunting of a Song". První z nich je krystalická atmosféra vystavěná na minimalismu. Tibetská mísa, buben a široká škála nejrůznějších zvuků a řinčení. Druhá pak nejpovedenější kus, který na "The Roots" najdete. Nádherná práce s náladou písně, jejím vývojem, gradací, vokály a k tomu krásná melodie. Jestli jsem si během poslechu říkal, jaká je škoda, že Pilgrim nezpívají česky, bylo to právě tady.

Což mě tak nějak vede asi k jediné výtce, kterou vůči jejich prvotině mám. Já si nemůžu pomoct, ale prostě mi k jejich hudbě angličtina nesedí a myslím, že kdyby si pohráli s českými texty, dojem z písní by to ještě prohloubilo a umocnilo. Chápu, že se snaží překročit jazykové bariéry a nehrát jen českému publiku (což podporuje i klip ke coveru "Aidu" od Eluveitie), i tak bych ale ocenil rodný jazyk. Ostatně, dokud angličtinou nevládnete dejme tomu jako A. A. Nemtheanga z Primordial (či jemu podobní, což v tomhle případě bohužel nehrozí), dostatečně silný vjem jí asi jen tak nevytvoříte. Hudebně se to ale Pilgrim daří náramně, širokou paletu nástrojů (vedle těch běžnějších najdete třeba niněru, bouzouki a řadu dalších) dokáží vhodně použít a jemně dokreslovat detaily jednotlivých písní. Totéž se dá říci i o zpěvu, na kterém se více či méně podílí všichni členové kapely. Dobrý dojem podporuje i kvalitní, čistá produkce, která překvapí vysokou mírou profesionality - a to i v případě videoklipů.


"The Roots" k tomu všemu jen o pár minut překračuje sympatickou čtyřicítku, takže hrací doba je tak akorát, aby člověk nezačal v půlce zívat a na konci desky už vůbec nevnímal. I přes značnou různorodost skladeb je debut překvapivě kompaktní. Pilgrim jsou z alba sice nejsilnější ve výpravných kusech, které dokážou při soukromém poslechu prodat řadou příjemných vyhrávek a melodií, živější skladby ale mají na druhou stranu slušný potenciál pro živé hraní. Zároveň jsem rád, že "The Roots" není jen doprovod ke koncertům, aby "bylo z čeho hrát", což u folkových kapel tohohle ražení není až takovým zvykem. Vlastně je to spíš další důkaz toho, že Pilgrim jsou prostě sví a uvěřitelní, zpívají si své příběhy a hledají si svůj rozpoznatelný ksicht. Nesnaží se prorazit tam, kde už jsou dávno jiní, namísto toho si razí svojí vlastní cestu. Takových kapel je obecně pomálu a bohumínská čtveřice ukazuje, že potenciálu má na rozdávání. A pokud příště ještě o něco víc zapracuje a sáhne do vlastních rezerv, o kterých jsem si jist, že stále má, věřím, že to bude víc, než za "pouhých" sedm. Výborná prvotina.

Tracklist:
01. Written in Blood - 03:32
02. Bewitched - 04:14
03. Into the Woods - 03:31
04. Cheers! - 02:51
05. Feast - 02:03
06. Son of the Trees - 08:35
07. Follow the Trail - 03:03
08. Hunting of a Song - 06:38
09. Carnivorous Desire - 04:26
10. Canterbury Road - 04:01

Hodnocení: 7/10


[K recenzi poskytl: Pilgrim]

Samael: Praha - Nová Chmelnice, 11.10.2014

Sobota v 21:40 | MF |  Reporty
Nedá se tvrdit, že by se snad Samael se svou studiovou tvorbou nějak vysloveně flákali, ta alba vydávají více či méně pravidelně, přesto jsou tomu už vlastně víc jak tři roky, co vyšla poslední deska s názvem "Lux Mundi". Již koncem loňského roku Švýcaři ohlásili, že začínají pracovat na další nahrávce, jenž od té doby se žádné bližší novinky neobjevily. Nicméně ani v období příprav nového alba nešidí koncertní činnost, v jejímž rámci si v sobotu 11. října odskočili i do Prahy.

Pořadatel celý večer pojal v industriálně metalovém hávu (bez nějakého většího nároku na terminologickou přesnost… obecně vzato by šlo o industriálnosti některých takzvaně industrial metalových kapel dost úspěšně polemizovat), takže nejen samotní Samael, ale i jejich české předkapely svou tvorbou spadají do tohoto subžánru.

Ony české předkapely byly celkem čtyři, což není úplně nejméně a sám za sebe říkám, že by mi ani nevadilo, kdyby byly třeba jen dvě, protože (a teď mluvím obecně) jsem vždycky zastával názor, že se radši podívám třeba jen dvě nebo tři skupiny a budu se u toho bavit, než abych jich hrálo pět nebo šest a půlku večera se člověk nudil, než konečně nastoupí ti na konci, kvůli nimž přišel. Z těch, které vystupovaly zde na Metalgate Season Enclosure 2014 (jak se celá akce jmenovala), mě osobně nejvíce zajímalo kladenské sci-fi duo Gorgonea Prima, jehož tvorbu mám dost rád. Samozřejmě nesměli chybět ani koně z vydavatelské stáje pořadatele, což byli v tomto případě Liveevil a Minority Sound (to je taková klasika - jakmile něco pořádá Metalgate, můžete v klidu vsadit koule na to, že tam budou minimálně dvě jejich skupiny), a oním posledním (v pořadí večera vlastně prvním) předskokanem byli All Friends Dead, o jejichž existenci jsem až doposud neměl tušení.

Právě All Friends Dead se ujali zahájení večera, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil o trochu později, jsem z jejich setu zachytil pouze úplný závěr v podobě nějakých tří písniček. Tím pádem nemám moc nárok se pouštět do nějakých větších rozborů toho, co se na pódiu dělo. Soudě čistě na základě onoho kousku, který jsem viděl, mi to nepřišlo jako žádný průser, ale ani jako žádný zázrak. Čistě metalové momenty byly v pohodě, ale nijak zvlášť mě to nesebralo, trochu větší zajímavost ovšem muzika All Friends Dead nabírala v momentech, kdy nastoupila elektronika, protože tehdy se mi to upřímně líbilo. V oněch posledních třech písničkách to však bylo docela výjimečně, takže jsem si z toho kousku přece jen odnesl spíš pocit, že poslední song byla strašná odrhovačka.

Nemá cenu tvrdit opak, protože by beztak všichni věděli, že kecám, takže klidně řeknu rovnou, že Gorgonea Prima pro mě byla společně se Samael hlavní tahákem večera. Živě tuhle kapelu můžu kdykoliv a kdekoliv a vzhledem k tomu, že ji neviděl už možná tak dva roky, docela jsem se těšil. Zklamání naštěstí nenastalo a byla to fakt paráda. Gorgonea Prima se rozhodně může pochlubit tím, že její živá prezentace je opravdu unikátní a jen těžko si hledá konkurenci, a i když už jsem je viděl několikrát, dva bílí roboti ve tmě jsou pořád obrovské vizuální lákadlo a má to výbornou atmosféru. Akorát už by to konečně chtělo vydat onu slibovanou druhou desku, z níž ostatně na koncertě také padla nějaká ta ukázka, a to hned na začátku setu. Ve druhé polovině už se víceméně pokračovalo jen v duchu první a doposud bohužel jediné řadovky "Black Coal Depression", z níž mimo jiné zazněla i naprostá tutovka "Corroded Landscape", což je pro mě osobně ta nejlepší skladba, jakou Gorgonea Prima doposud vytvořila. Tak jako tak, koncertem zrovna této skupiny nepohrdnu nikdy a i tentokrát se ukázalo, že to rozhodně není náhodou.

Žezlo převzali Minority Sound, jejichž hudba by se mi papírově měla líbit, ale i přesto jsem si k ní z desek nikdy pořádně nedokázal najít cestu… nejspíš proto, že je podle mě na poměry industriálního metalu taková trochu hodná. V živém podání se ovšem tento handicap spravuje (však to znáte, živě je to vždycky tvrdší), takže je to hned o něčem jiném a Minority Sound jsou díky tomu kapelou, která mě baví hlavně (spíš jenom) živě. Tak nějak podobně to bylo i tenhle večer na Chmelnici… hudebně to mně osobně tolik nedává, ale musí se nechat, že kapela se na pódiu nešetřila a všichni s výjimkou bubeníka (u něhož je to samozřejmě omluvitelné) pařili dost vydatně, takže ve výsledku nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil. Navíc bylo znát, že měli v publiku docela početnou základnu fanoušků, kteří Minority Sound hnali kupředu a připravili jim asi největší odezvu hned po Samael.

Trochu opačně na tom byli s odezvou následující Liveevil, kteří hráli pro dvě řady turistů (teda, fotografů), pak pro dva metry prázdného prostoru a teprve pak stáli první lidi. Každopádně, tuhle skupinu vnímám vlastně přesně naopak než Minority Sound, protože mě její alba baví, ale živě mi Liveevil vždycky přijdou takoví trochu nevýrazní vzhledem k tomu, že hrají docela energickou muziku. Tentokrát jim na dojmu příliš nepřidal ani fakt, že nasamplovaná elektronika nebyla pořádně slyšet. Ony ty parádní refrény, které Liveevil mají, docela fungovaly tak jako tak, ale i přesto to mělo k dokonalosti daleko. Netvrdím, že Liveevil předvedli nějaký provar, protože to určitě není pravda, pořád to bylo docela v klidu vystoupení, akorát bych si to rozhodně dokázal představit lepší. Každopádně, kapela hrála především ze své poslední řadovky "3 Altering", jejíž obsah obstaral většinu setlistu, až v samotném závěru se objevily i starší kousky v čele s finální hitovkou "Sky and Nails". Z chystaného alba, na němž Liveevil aktuálně pracují, bohužel žádná ukázka nezazněla.

Po čtyřdílném seriálu na téma domácí industrial metal konečně přišlo očekávané švýcarské finále v podání Samael. Ani oni ze svého chystaného alba nehráli nic, zato však předvedli docela reprezentativní průřez celou svojí diskografií. Navrch mělo poslední album "Lux Mundi", přelomové "Passage" a klasika "Ceremony of Opposites", z nichž ze všech zaznělo po čtyřech kusech, nicméně se samozřejmě dostalo i na další desky. Samotný setlist byl tedy poskládán docela slušně, i když pár svých oblíbených kusů, které nezazněly, bych určitě našel. Tak je to ale prostě vždycky, takže důvod ke stížnostem nějak není, protože všechny zásadní vály zazněly.

O trochu hůře na tom však byl zvuk. Netvrdím, že byl vyloženě neposlouchatelný, ani netuším, jak tomu bylo v jiných částech sálu, ale z mého místa hodně vepředu bohužel nebyly příliš slyšet klávesy, takže si je mnohdy musel člověk spíš domýšlet. Klávesák Xy za nimi sice skákal jak čertík z krabičky a bylo na něm vidět, že si vystoupení užívá, ale slyšet moc nebyl, což některým peckám jako třeba "Slavocracy" trochu škodilo. Úplně opačná situace však nastala, když vzal Xy paličky a začal mlátit do perkusí, protože pak zase nebylo slyšet nic jiného, jak byly přeřvané.

To jsou ovšem asi tak jediné výtky, které šlo k vystoupení mít, protože ze strany samotné kapely to jinak byla hodně velká paráda. Na Samael bylo znát, že už to jsou zkušení pardálové, takže své vystoupení hráli s obrovskou jistotou a nadhledem, přesto však člověk neměl pocit, že by snad mělo jít o obyčejnou rutinu. Jednoduše řečeno, Švýcarům to ohromně šlapalo, na čemž nic nezměnil ani fakt, že do Prahy přijeli bez svého baskytaristy Mase, na jehož místo naskočil jakýsi náhradník, jehož identitu však bohužel neznám. Ačkoliv se na pódiu rozhodně snažili všichni přítomní, hlavní pozornost přece jenom strhával zpěvák a kytarista Vorph, což je jednoduše řečeno skvělý frontman, jenž funguje přesně tak, jak by takový frontman fungovat měl - táhne show kupředu a nedělá mu problém si získat publikum na svou stranu.

Setlist Samael:
01. Intro
02. My Saviour
03. Shining Kingdom
04. Flagellation
05. Soul Invictus
06. Luxferre
07. Solar Soul
08. Into the Pentagram
09. Jupiterian Vibe
10. Slavocracy
11. Reign of Light
12. Infra Galaxia
13. Antigod
14. Baphomet's Throne
15. Rain
16. Ceremony of Opposites
17. Black Trip
18. The Truth Is Marching On

Budeme-li se bavit o hudbě, pak se večer docela povedl. Samael i Gorgonea Prima byli výteční, zbytek vystupujících taktéž v pohodě. Sice je pravda, že menší počet skupin by mně osobně byl asi milejší, ale že bych se u některé z těch pěti přítomných vysloveně nudil, to zase tvrdit nemůžu. Zvuk byl víceméně taktéž na slušné úrovni a vždy byl přinejmenším poslouchatelný, a i když třeba trochu utopené klávesy u Samael zamrzely, nebylo to nic, co by člověku vyloženě zkazilo koncert.

Byl tu ovšem jeden další element, který naopak koncert kazil - a v některých momentech opravdu hodně. Byli jím fotografové - a v tomhle případě výjimečně nemám na mysli lidi, kteří asi na akci přišli jen natáčet záznamy na mobil, ale profesionální fotografy. Jasně, fotky z koncertů jsou super, člověk se na to rád podívá, ale někde by měla být hranice a zrovna tady těch fotografů bylo vážně jak nasráno, což bych ještě jako přežil, ale mnohem horší už bylo, že se někteří z nich chovali jako totální prasata. Fandové si vystojí první řadu na Samael, během prvního songu se však fotografové mezi ně začnou surově rvát, máchat foťákem kolem dokola, pomalu lézt kapele na pódium, jen aby měli lepší úhel. Lidi to sere, ale ze slušnosti třeba uhnou, tak si tam pan fotograf několik minut střílí blesky muzikantům do ksichtů, a když ho to přestane bavit, tak další deset minut stojí v první řadě, jen čumí do displeje a prohlíží si svoje výtvory. Ty vole, je to tohle normální? Já si teda myslím, že v žádném případě ne… obzvláště jedno plešaté hovado mě tak neskutečně vytáčelo, že to ani není možné. Ať si fotografové fotí, ty fotoreporty jsou kolikrát vážně zábavné, ale používejte u toho sakra mozek, protože takhle kurvíte koncerty lidem, kteří si na rozdíl od vás zaplatili (!), aby viděli svojí oblíbenou kapelu, a když se tam pak chováte takhle jak idioti (jako třeba tenhle konkrétní plešoun na Samael), tak všichni okolo včetně hudebníků vám přejí, aby vám péro shnilo.

Fotky byly vypůjčeny ze serveru Photomusic.cz (autor: Oskar999)

Behemoth budou vydávat nové EP

Sobota v 19:24 | MF |  Music News
Polští Behemoth budou vydávat nové minialbum s názvem "Xiądz". Počin bude k dostání už od 1. listopadu, a to pouze v limitované, ručně číslované vinylové podobě. K dispozici budou celkem tři barevná provedení - černé (500 kusů), zlaté (500 kusů) a černo-zlatý splatter (1000 kusů). Trailer na minialbum najdete na konci článku.

EP bude obsahovat dvě dříve nevydané písničky - "Nieboga czarny xiądz" pochází z období nahrávání posledního alba "The Satanist" z letošního února a "Towards the Dying Sun We March" z natáčení předchozí desky "Evangelion" (2009). Třetí přítomný song, "Moonspell Rites", je pak znovunahranou verzí tracku, jenž se původně objevil na stařičkém EP "And the Forests Dream Eternally" z roku 1994.

"The Satanist" byla první deska Behemoth po období útlumu činnosti kapely, které bylo zapříčiněno zdravotními problémy zpěváka a kytaristy Nergala, jemuž byla v roce 2010 diagnostikována leukémie, z níž se posléze úspěšně vyléčil.

Behemoth se příští rok v rámci koncertního turné opětovně vrátí do České republiky - 24. dubna 2015 vystoupí ve Zlíně v klubu Masters of Rock Café. Role předskokana se ujmou švýcarští okultisté Bölzer.

Tracklist "Xiądz":
01. Nieboga czarny xiądz
02. Moonspell Rites
03. Towards the Dying Sun We March


Nové klipy od Gotthard a Kaledon

Sobota v 17:52 | Ježura |  Music News
>>> Švýcarští hard rockeři Gotthard vydali videoklip ke skladbě "C'est la Vie", která se objevila na jejich aktuální nahrávce jménem "BANG!". Ta vyšla letos v létě a jedná se už o druhou nahrávku kapely od tragického úmrtí zpěváka Stevea Lee, na jehož místo nastoupil Nic Maeder.


>>> Nový klip mají na kontě také italští power metalisté Kaledon. Pohyblivého doprovodu se dočkala skladba "The Calm Before the Storm", která se objeví na desce "Antillius: The King of the Light". Novinka vychází 18. listopadu u Scarlet Records.



Kam dál