My Dying Bride se pustili do natáčení

Dnes v 19:01 | MF |  Music News
Britští doom metaloví pionýři My Dying Bride se pustili do nahrávání svého 12. dlouhohrajícího počinu. Skupina pracuje v Academy Studios ve městě Dewsbury nedaleko Leedsu; mix a finální úpravy pak proběhnou ve studiu Futureworks v Manchesteru.

My Dying Bride vzkazují, že mají připravených sedm skladeb, jejichž pracovní názvy se nacházejí níže. Definitivní jméno však má jedině "Feel the Misery", zbylých šest se prý s největší pravděpodobností ještě změní.

Novinka bude prvním albem My Dying Bride po letošním odchodu kytaristy Hamishe Hamiltona Glencrosse (dále Vallenfyre), jenž se s kapelou rozešel kvůli "neslučitelným rozdílům". Jeho nástupcem se stal staronový člen Calvin Robertshaw, který ve skupině původně působil v letech 1990-1999 a natočil s ní prvních pět desek (a na šesté se ještě podílel jako host).

Chystané album bude navazovat na desku "A Map of All Our Failures" z října 2012. Počin vyšel u Peaceville Records jako CD, CD+DVD digibook a 2LP.

Pracovní názvy skladeb z chystaného alba:
* Feel the Misery
* A Mirthless Morrow
* Candles
* To Shiver in Empty Halls
* Broken Hope
* Neptune Arise
* I Am Now As Death
 


Skyforger dokončují desku

Dnes v 17:09 | MF |  Music News
Lotyšská folk/black metalová stálice Skyforger v současné době dokončuje své další album. Kapela oznámila, že nahrávání je již kompletně hotové a jediné, co ještě zbývá dodělat, je mix a mastering. Více informací však o novince prozatím není známo, ani se neví, kdy by mohl počin vyjít.

Chystaná deska bude celkově už sedmou řadovou nahrávkou Skyforger. Navazovat bude na album "Kurbads", jež vyšlo v květnu 2010 pod značkou firmy Metal Blade Records. Nadcházející novinka už však u Metal Blade nevyjde.

Earthless (USA), Mobius (SK) - Praha, 1. listopadu

Dnes v 14:00 | MF |  Koncerty & Akce
EARTHLESS (USA, TeePee Records)
Support: MOBIUS (SK)
Praha - Klub 007 Strahov
1. 11. 2014

Mario Rubalcaba (bicí), Isaiah Mitchell (kytara), Mike Eginton (basa): ano, Earthless! Mýty opředené trio ze San Diega se vůbec poprvé za svou třináctiletou kariéru představí v Praze. Earthless budou hrát 1. listopadu v Klubu 007, předkapelou bude slovenské doom/sludge duo Mobius, a na koncert vás zvou Silver Rocket a TJ Praha.

Když v roce 2001 bubenický mág a skejťák Mario Rubalcaba (znáte ho z Hot Snakes, Black Heart Procession, Clikatat Ikatowi, Rocket From The Crypt, Off!, Metroschifter atd., atd.) zjistil, že mají s Isaiahem a Mikem společnou zálibu v psychedelické hudbě a krautrocku, zrodila se jedna z nejvýraznějších kapel tradičně inspirativní scény ze San Diega. Instrumentální rock Earthless poprvé zazářil na debutu "Sonic Prayer" (Gravity, 2005), poslední nahrávkou je loňské album "From The Ages" (Tee Pee Rcords). Kapele ale narůstají křídla hlavně na koncertech - živá podoba řady skladeb totiž počítá s improvizací, pro niž je ve zvuku tria vždy dostatek volného prostoru (není žádnou náhodou, že Earthless vydali celkem čtyři koncertní nahrávky). Rubalcaba, Mitchell a Eginton nechávají jednotlivé tracky růst do stále větší výšky, ale ani na moment se neztrácejí v bezduchém jamování. Earthless čerpají rovnoměrně z hard rocku, psychedelie a krautrocku, přičemž výsledkem je syrový a zároveň opojný elixír riffů a rytmických nápadů. Kdo ten večer na Sedmičku dorazí, měl by otevřít uši i mysl - nebude litovat!

Silver Rocket: www.silver-rocket.org

[tisková zpráva pořadatele]

My Own Ghost - Love Kills

Dnes v 10:49 | Kaňour |  Recenze
Není žádným tajemstvím, že oblast Beneluxu je nesmírně bohatá na rock/metalové kapely se zpěvačkou za mikrofonem. Ne, že by se tradičnějším metalovým destinacím v tomto odvětví nedařilo kvalitativně sekundovat, ale co se týče kvantity, tady Benelux v čele s Nizozemím kraluje. A jak už úvod naznačuje, opět se do západní Evropy podíváme, tentokrát do méně provařeného Lucemburska. Mé znalosti v tomto hudebním žánru jsou dosti omezené, ale i tak mi něco dávají tušit, že bandy s dívkou v čele jdou i tady na dračku. Z lucemburského velkovévodství znám už jen jednu další kapelu, význačné neofolk/martial industrialisty Rome. Jenže ti zřejmě ve velkém nejedou.

Jak už můžete pochopit z úvodní omáčky, My Own Ghost pochází právě z Lucemburska, hrají muziku na pomezí popu, rocku a metalu s příměsí elektroniky. Činí tak teprve od roku 2013 a není tedy ničím překvapivým, že dnes recenzovaná novinka je deskou debutovou. Už samotné jméno kapely teda není žádné terno a název novinkové desky onu vizitku originality příliš nevylepšuje. Uznejte sami - koho dnes vytrhne název jako "Love Kills"? Fajn, úvodní prezentace tedy na hodně triviální a neoriginální úrovni, co ale samotná muzika?

Když jsem prohlásil, že My Own Ghost se hudebně pohybují na pomezí popu, rocku a metalu a elektronického oblizu, nerozepisoval jsem to tak dopodrobna pro nic za nic. Každá z těchto složek má na "Love Kills" svou podstatnou roli. Z popu si My Own Ghost berou zpěvnost a jednoduchost, tu tedy především, rock a metal obstarává již poměrně tradičně kytarové linky. Elektronické příměsi vyskakují téměř v každém songu a opět obstarávají důležitou složku hudby My Own Ghost. To vše zní poměrně nadějně a nezavání vyloženým průserem, nicméně pravda je poněkud jiná.

To, že je muzika jednodušší mi vůbec nevadí, koneckonců na sousloví, že v jednoduchosti má být prý krása, něco i bude. Ne však v tomto případě. Hudba My Own Ghost je nejen jednoduchá, ale často dost vtírává, překombinovaná a to jen kvůli tomu, aby prvoplánově zabavila. "Love Kills" se tedy skládá nejen z instrumentálně, ale i - to především - skladatelsky triviální a nepříliš dobré muziky. Kapela se však alespoň snaží tento nedostatek schovat. Většina skladeb je podmazána nenápadnými i nápadnějšími elektronickými vlivy, které ale My Own Ghost z podprůměru nevytahují, ba je častokrát ještě více potápějí. Elektronická složka zní opět velmi neoriginálně, křečovitě, a i když nejsem žádný znalec na obdobnou muziku, neustále si říkám, že takhle jsem to slyšel už několikrát vymyšlené i zrecyklované.

Zvuk také nezaslouží žádné velké glorifikace, je to takové ploché, unylé nic, kde hlavní slovo má zpěvačka Julie Rodesch, která sice patří k silnějším stránkám desky, ale opět jen na úrovni kopírování. Zbytek kapely hraje jakoby v závěsu, což vzhledem k zvukové bohatosti a instrumentální vyspělosti není příliš překvapivé.

Asi jste z mého pisálkování vyrozuměli, že "Love Kills" prostě není žádná sláva. I tak se zde naštěstí objevují lepší kousky ve stylu skladeb "Bad Love" a "Silence", což tedy taky není nic světoborného, ale člověk si alespoň řekne, že tak to mohlo znít celé. Opět se sice jede na osvědčeném střídání slok, refrénu a nějaké té finální variaci, ale v případě "Bad Love" a "Silence" to nezní tak hloupě. Tady už bychom se k tomu průměru možná dostali. Osmá "Free Fall" taky nezní úplně špatně, jenže po minutě zajímavějšího materiálu opět dospěje do fáze kolovrátkovitého opakování. Na tomto principu ostatně fungují také "Lost", "Crystal Ball" a spousta dalších. To vše navíc ještě dehonestuje přemrštěná stopáž, která již tak malé množství ucházejících melodií naprosto zabíjí. Uznejte sami, 54 minut dnes často neutáhnou ani ostřílení mazáci, natožpak aby se s nimi se ctí vypořádala jeden rok hrající kapela, která ještě před nedávnem hledala zbrusu nové osazenstvo. Nechápu.


Sečteno podtrženo, nulová atmosféra, nemastný neslaný zvuk a mizerné hráčské i skladatelské výkony. Několik solidnějších kousků se sice na "Love Kills" objeví, ale pár desítek sekund není pro celkový podprůměrný pocit samospásných. Nuda, šeď a vata totiž vyskakuje kam jen se člověk podívá a on tedy nemá důvod tvorbu My Own Ghost nadále sledovat nebo ji někomu doporučovat.

Tracklist:
01. Crimson Ground - 04:55
02. Lost - 03:33
03. Waiting in the Wings - 03:44
04. Crystal Ball - 04:19
05. Bad Love - 04:16
06. Beautiful Mistake - 04:55
07. Silence - 03:21
08. Free Fall - 03:54
09. Pathways - 04:27
10. Broken Mirror - 03:59
11. Born in Fire - 04:04
12. Mute - 04:42
13. Intoxicated - 03:57

Hodnocení: 3,5/10


English summary:
Although My Own Ghost, hailing from Luxemburg, were formed in 2013, it took only the one year until their debut full-length "Love Kills" has been released. However, it is really apparent that the band is not playing together for too long because number of ideas is below average. In addition, the sound is not much organic and is rather boring. The length of the album is not helping it either so the small amount of ideas becomes even more apparent. Yes, there are some better ideas which make the album at least a little listenable, but again, these moments are killed by pointless total length.

[K recenzi poskytl: Inverse Records]

Minirecenze #77

Včera v 21:28 | MF |  Minirecenze
Methane - Southern Metal (31. ledna, selfrelease)
southern / groove metal, Švédsko / USA

Tak schválně, co očekáváte od kapely, která své prvotní třískladbové EP pojmenuje "Southern Metal"? Myslím, že o hudební náplni není potřeba se nějak obšírněji bavit, protože Methane ji (ne)šikovně vyzradili už v titulu svého debutového studiového výtvoru, ale co se týče kvality tohoto počinu, tak to zas taková bída není.

K mé spokojenosti jsou všechny tři skladby napěchované testosteronem, nenudí hned po prvním poslechu a zvukově to taky není špatné (rozuměj, že vše je hezky pohromadě čitelné a kytary tomu suverénně velí). Jediným zklamáním se tak můžou zdát vokály Tima Scotta, který je poněkud nevýrazný a v některých momentech jako by se hledal za tlustou zdí instrumentálních spodků.

Methane celkem šikovně do svého jižanského metalu přináší agresivní prvky, díky nimž jsou některé momenty dosti podobné legendárním Texasanům Pantera, čemuž napomáhá jak zabarvení vokálu Tima Scotta, který Phila Anselma nejednou připomene, tak zejména kytarové kvílení, k němuž dvojice Dylan Campbell a Jimi Mästerbo sahají pravidelně, a třeba poslední "Hang Me High" jako by vypadla z některých z velkých alb zmíněné veličiny.

Svým způsobem je jediným nedostatkem "Southern Metal" jeho krátká hrací doba, která se u tří skladeb zastavila někde na dvanácti minutách, a člověk tak nemá ani čas se dostat do té správné nálady a už je tady konec. Úvodní "Scars & Bars" je sice poctivá šlupka a "Pray for Death" zase pohání sborové vokály a jako kovadlina těžký kytarový riff, ale záhy přijde hitová "Hang Me High" a veškerá sranda končí.

Jako taková ochutnávka věcí budoucích "Southern Metal" splnilo v mém případě svůj účel, protože si Methane ponechám jako slibnou kapelu, jejíž debut by mi (pokud si zanechá obdobnou formu) mohl zachutnat. Nicméně hodnotit jen na základě těch několika minut muziky bodově se mi nechce, tak i přes velmi dobrý výsledný dojem si známku nechám pro příští setkání.

Tracklist:
01. Scars - 03:51
02. Pray for Death - 04:03
03. Hang Me High - 04:28

Hodnocení: bez hodnocení
Autor: Kaša
[K recenzi poskytl: Methane]

Night - Night (20. listopadu 2013, Gaphals)
heavy metal, Švédsko

Úplně stejně, jako si Švédové Night vybrali pro svou kapelu krutě neoriginální název, je stejně krutě neoriginální i jejich vlastní tvorba. I když, ono je docela podivem, že těch skupin, které by se jmenovaly Night, není zas až tak moc, jak by člověk čekal, nicméně o samotné muzice tohoto švédského kvarteta tvrzení z první věty platí naprosto do puntíku.

Night hrají heavy metal. Toť vše, nic víc, nic míň. Touhle jednoduchou větou bylo ve své podstatě řečeno vše podstatné, protože Švédové hrají ten úplně nejkrystaličtější a nejčistší oldschoolový hevík, jaký si jen dokážete představit - model 80. léta hudebně, zvukově i vzhledově. Jasně, retro pořád fčí, a když s tímhle dokázali prorazit krajané Steelwing, proč by se to nemuselo povést klidně i Night, jenže já osobně si myslím, že ani pod heslem "retro frčí" si někdo nezaslouží potlesk za to, že objevuje více jak 30 let objevenou Ameriku (což se samozřejmě netýká jenom Night).

Člověk opravdu nemusí být génius, aby hned během prvního poslechu poznal, kdo asi bude největším vzorem Night - samozřejmě to není nikdo jiný než Iron Maiden, jejichž tvorbu z 80. let Švédové citují opravdu vydatně, až si posluchač řekne, že těch prvních pár vteřin tohohle a tamtoho songu zní úplně stejně jako začátek jiné skladby od "Mejdnů". Podobně Night odkoukali i typické maidenovské vyhrávky nebo práci s baskytarou.

Nechci zase tvrdit, že jsou Night naprosto vyloženou kopírkou, ale… možná to říkám jen proto, že se mi nechce být úplně zlý, a i s tímhle přístupem k té kopírce Night daleko fakt nemají. Na druhou stranu je ale pravda, že i tak jejich eponymní debutová fošna není odpad a i přes zoufalou neoriginalitu se poslouchá docela příjemně a člověka nijak neuráží.

Tracklist:
01. Fire and Steel - 03:34
02. Gunpowder Treason - 05:00
03. Out of the Ashes - 04:24
04. Running in the Night - 04:10
05. Taking You Down - 03:40
06. Hang 'Em High - 05:29
07. Stand Your Ground - 04:08
08. Play It Loud - 03:12
09. Into the Night - 04:10
10. Keep the Fire Burning - 06:10

Hodnocení: 5,5/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Gaphals]

PreEmptive Strike 0.1 - Pierce Their Husk (24. srpna, Sonic Hell Records)
dark electro / EBM / aggrotech, Řecko

PreEmptive Strike 0.1 je řecká dark electro sbíječka, která má za sebou už tři dlouhohrající fošny, s nimiž jsem až doposud bohužel neměl tu čest. V létě však Řekové do světa vypustili nové EP s názvem "Pierce Their Husk", které s k mým uším už dostalo - a hned se mi chce dodat, že jsem za to rád, protože i když se v rámci minialba nacházejí v podstatě jen remixy, ta placka mě baví takovým způsobem, že jakmile budu mít chvíli čas, hned si půjdu sehnat i dlouhohrající tvorbu PreEmptive Strike 0.1.

Hlavní položkou EP je titulní kus "Pierce Their Husk", v němž hostuje Niklas Kvarforth ze švédských Shining, přičemž tahle pecka se zde vyskytuje hned dvakrát - jednou v originální podobě, jednou v remixové. Po ní následují další tři písničky v pěti verzích ("Interstellar Threat" zremixované hned třikrát).

Ačkoliv obecně stále ještě stále nemám potřebu poslouchat jeden song v xx remixech (i když se musím přiznat, že poslední dobou mi to vadí čím dál tím méně, čehož je důkazem i zalíbení, jaké jsem si našel v tomto EP), "Pierce Their Husk" mě opravdu baví. Všechny remixy jsou udělané opravdu kvalitně, každý z nich má co nabídnout, což platí i v případě, že jde v tracklistu dvakrát stejná písnička za sebou. Vyjma titulního kusu, který se zde nachází i v originální verzi, bohužel neznám původní podoby písniček, ale to, jak znějí tady na "Pierce Their Husk", se mi fakt strašně líbí. Celá půlhodina jede v nekompromisním rytmu harsh elektroniky, která nepostrádá ani extrémní vokál a do níž tu a tam promluví i brutálně zkreslená kytara. Výsledek je pak tak drtivý a návykový, že mi bude dělat velké problémy tu placku vyndat z přehrávače.

Za normálních okolností podobné počiny neboduji, ale "Pierce Their Husk" mě baví tak moc, že tomu hodně dobrou známku s radostí plácnu. Muzika PreEmptive Strike 0.1 (i když v zremixované podobě) je totiž vážně nářez, který kope takovým způsobem, že si o tom metalové rádoby extrémní kapely můžou nechat jen zdát.

Tracklist:
01. Pierce Their Husk (feat. Niklas Kvarforth) (Original Mix) - 04:19
02. Pierce Their Husk (feat. Niklas Kvarforth) (Skiltron NV 101 Remix) - 04:34
03. Interstellar Threat (feat. V28) 2014 (Industrial Metal Version) - 05:02
04. Interstellar Threat (feat. V28) (Nyne Remix) - 04:25
05. The New Era of Immortality (Lyfthrasyr vs. PreEmptive Strike 0.1) - 03:56
06. Insects Intrude / The War Against the Bugs (Vigilante Mix) - 02:53
07. Interstellar Threat (feat. V28) (Nano Infect vs. Degenerated Sequences Club Remix) - 04:29

Hodnocení: 7,5/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Odium Records / Sonic Hell Records]

Sick of It All - The Last Act of Defiance (29. září, Century Media Records)
hardcore, USA

Už to začínalo vypadat, že se nového alba amerických hardcorových veteránů Sick of It All letos nedočkáme, když zničehonic bylo oznámeno "The Last Act of Defiance", které stejně jako minulé "Based on a True Story" vychází čtyři roky po svém předchůdci. Jeden by řekl, že delší studiové pauzy mezi alby by měly předcházet neuspěchaným počinům a naopak servírovat svým fanouškům jen skutečné pecky, což Sick of It All splňují, jenom s tím rozdílem, že oni by stejné album nahráli, i kdyby na něj měli snad jen dva měsíce času.

Ale konec domněnkám. "The Last Act of Defiance" je klasická porce NYHC, takže vlastně nic moc, ale povězme si to na rovinu, copak někdo od Sick of It All čeká něco jiného? Určitě ne. Lou Koller a Pete Koller spolu s se svými souputníky Craigem Setarim a Armande Majidim jsou natolik oddaní svým kořenům, že očekávat nějaké ústupky je naprosto mimo mísu.

Novinka je nesmlouvavá, agresivní a plná skočných rytmů a pouličních vyřvávaček, kdy máte při poslechu pocit, že jste přímo v kotli a téměř každá ze skladeb by mohla být v tracklistu na prvním místě a plnit tak funkci vysokooktanového otvíráku. Popisovat jednotlivé songy s tím, že tu číhá rychlejší kousek ("Losing War", "Sound the Alarm", "Act Your Rage") a tu zase zasekanější záležitost ("Road Less Traveled" a "Facing the Abyss"), je celkem zbytečné. Sick of It All na svém jubilejním desátém album přinášení semknutější nálož songů, než jak tomu bylo v případě minulého "Based on a True Story", které mi přišlo i přes zachování všech stylových poznávacích znamení slabším výtvorem.

Samozřejmě si nemůžu odpustit přímé srovnání s letošním počinem stylových souputníků a dalších legend Madball, kteří mají venku "Hardcore Lives". Přestože mám radši Madball a vždy si pustím jejich alba přednostněji před klasickými počiny Sick of It All, tak "The Last Act of Defiance" je mi přeci jen o malý kousek blíž. Možná za pár měsíců budu mluvit jinak, ale aktuálně z něj mám lepší pocit než před nějakou dobou z "Hardcore Lives".

Tracklist:
01. Sound the Alarm - 01:48
02. 2061 - 02:19
03. Road Less Traveled - 02:29
04. Get Bronx - 02:13
05. Part of History - 01:40
06. Losing War - 02:26
07. Never Back Down - 02:06
08. Facing the Abyss - 02:24
09. Act Your Rage - 01:27
10. Disconnect Your Flesh - 02:30
11. Beltway Getaway - 00:27
12. Sidelined - 02:34
13. Outgunned - 02:07
14. DNC - 02:43

Hodnocení: 7/10
Autor: Kaša

Whitenoise - The Herd (18. září 2014, selfrelease)
hardcore rock'n'roll, Izrael

Whitenoise je další ze zástupu kapel, které se daly dohromady již před dlouhou dobou, ale své první veřejné nahrávky vydávají až nyní, o několik let později. Dnes se na zoubek podíváme tel-avivským hudebníkům, kteří svou hudbu schovali pod termín "hardcore rock'n'roll". Whitenoise (někde také jako White Noise) začali hrát již v roce 2004, kdy se členové kapely nacházeli v těžce školním věku - údajně mělo jít dokonce o "elementary school". První autorskou hudbu jsme mohli zaslechnout o sedm let později, tedy v roce 2011 prostřednictvím debutového EP "New Breed". V roce letošním jsou tu Whitenoise s druhým minialbem "The Herd".

Novinkové EP toho však příliš nenabízí. Pakliže zapátráme v tracklistu, dozvíme se, že "The Herd" čítá celkem tři songy na ploše deseti minut a jedné vteřiny. Studiová tvorba Whitenoise je tedy vzhledem k dostupné diskografii poměrně chudá. To ale rozhodně neznamená, že hudba samotná bude špatná. Ona totiž není.

Mimoto, že Whitenoise mají hrát "hardcore rock'n'roll" (sakra, ta škatulka mi k té muzice sedne čím dál líp), kapela má na své sociální síti vyjmenovanou další hezkou řádku žánrů, jejímž zvukem je ovlivněna. Třeba vlivy oldschool hard rocku, kterými se skupina chlubí, jsou v některých pasážích, třeba druhé "Between the Lines", opravdu zaznamenatelné. Většinou však jde o vcelku klasický hardcore, který umí znít čas od času agresivně, támhle zase melodičtěji, často i dost groovy. Whitenoise za to opravdu umí vzít jak technicky, tak i skladatelsky. EP baví od prvního poslechu a mně osobně nedělalo problém ho protočit i čtyřikrát dokola, což je u stylu, který mi není úplně blízký, slušná vizitka.

Ať jsou to rychlejší nebo pomalejší pasáže, Whitenoise to prostě šlape. Desetiminutová stopáž je na druhou stranu hodně zkreslující a je nemožné hádat, zda by taková hudba znělai na mnohem delší ploše. Dnes je to tedy bez hodnocení, ale o solidním potenciálu se s klidem na duši mluvit dá.

Tracklist:
01. 4AM - 03:19
02. Between the Lanes - 03:15
03. Near Life Experience - 03:27

Hodnocení: bez hodnocení
Autor: Kaňour
[K recenzi poskytl: GlobMetal Promotions]

Holotropic streamujú svoj debut

Včera v 18:50 | MF |  Music News
Holotropic streamujú svoj debut

Bratislavskí progresívne extrémni metalisti Holotropic dávajú k dispozícii kompletný album "Permeate" na počúvanie na svojom bandcamp profile. Album vychádza 27. októbra a pokrstí sa 31. októbra v Bratislave spolu so špeciálnymi hosťami Morna a Fishartcollection. Holotropic sú kapelou zameranou na moderný metal s progresívnymi a extrémnymi prvkami, ale aj dostatočnou dávkou melódií, zahŕňajúci menej pesničkové štruktúry, netypické akordy a štipku ázijsky, alebo orientálne znejúcich motívov.


[tisková zpráva kapely]

Arkadia to release debut album in November

Včera v 17:37 | MF |  Music News
Finnish melodic metal band Arkadia will release their debut album "Unrelenting" worldwide on November 7th, 2014 via Inverse Records. The album, which was recorded during winter 2014 and produced by Samu Oittinen at Fantom Studio, Ylöjärvi, Finland, is a manifestation of Arkadia's relentless attitude since its foundation in 2003 and the journey to ever-larger stages.

Arkadia's music takes the listener from hybris to anxiety, but also rays of light can be found within the dark accents. Compositions are much larger than the Northern villages the band members originate from and lyrics deal with both personal and universal topics convincingly directly. The band plays vigorously together in tone, creating a peculiarly grooving musical world that even manages to touch at times.

Music Videos:

Unrelenting Finland Tour pt.I:
03.10.2014 Hyvinkää, Bar Zoom
04.10.2014 Aura, Haarikka
24.10.2014 Seinäjoki, Joupiska
25.10.2014 Oulu, Musa-Vintti
07.11.2014 Tampere, Pub Keidas
08.11.2014 Orivesi, Pub Sarianne
13.11.2014 Helsinki, Bar Loose
15.11.2014 Espoo, El Armadillo
28.11.2014 Turku, Portti
29.11.2014 Ilmajoki, Artti

More information:

[tisková zpráva vydavatele]

DECLINE OF THE I premiere new song

Včera v 15:48 | MF |  Music News
DECLINE OF THE I premiere new song

French post-black metal act DECLINE OF THE I has finished the recording of its sophomore album "Rebellion", which will land in early 2015 via Agonia Records. The first song to be revealed off the release, "Hexenface", is available for streaming via SoundCloud:

https://soundcloud.com/agoniarecords/decline-of-the-i-hexenface

The artwork of "Rebellion" has been designed by David Fitt (Aosoth, Secrets of the Moon, Svart Crown):

After a heavy and neurasthenic first chapter "Inhibition" (2012), the new opus "Rebellion" represents a more brutal side of DECLINE OF THE I, emerging through violent, epileptic and fast compositions. "Mixing different kinds of dark and extreme music, the album is hard to be compared with any other band" - comments founder, A.K. The concept of DECLINE OF THE I is inspired by the works of the biologist Henri Laborit and falls into the genre of avant-garde post-black metal.

The band is led by the multi-instrumentalist A.K. (guitars, keyboards, programming, samples, bass and drums) who is accompanied by S. on drums, V. on vocals and G. also on vocals. A.K. has played in numerous metal bands such as Vorkreist, Merrimack, Neo Inferno 262, Malhkebre and Diapsiquir. DECLINE OF THE I is his "personal approach on dark music".

More news on "Rebellion" will follow soon.


[tisková zpráva vydavatele]

Výměna kytaristů u Root

Včera v 12:27 | MF |  Music News
Brněnská dark/black metalová legenda Root ohlásila výměnu kytaristů ve své sestavě. Z kapely odešel dlouholetý člen Marek "Ashok" Šmerda, který je od poloviny září stálým členem britské metalové stálice Cradle of Filth. Na jeho místo v Root nastupuje Aleš "AleshAD" Dostál, jenž zde svého času už působil a se skupinou natočil desku "The Book" z roku 1999.

AleshAD se v minulosti podílel i na několika dalších projektech nějakým způsobem spojených s Root. Jako host se objevil na druhém sólovém albu "Belial's Wind" (1998) zpěváka BigBosse a také ve dvou projektech bývalého kytaristy Petra "Blackieho" Hoška, v Cales a Entrails.

Poslední album Root se jmenovalo "Heritage of Satan" a vyšlo v roce v říjnu 2011 u polské firmy Agonia Records na CD, černém LP (400 kusů) a rudém LP (100 kusů). V současné době už kapela pracuje na další nahrávce, bližší informace o ní však prozatím nejsou známy. V loňském roce ještě Root vydali živé album "Viginti Quinque Annis in Scaena", a to opětovně v režii Agonia Records na CD+DVD (666 kusů), černém 2LP+DVD (200 kusů) a splatter 2LP+DVD (100 kusů).

Sedna - Sedna

Včera v 10:32 | Stick |  Recenze
Trojčlenná Sedna ze slunné Itálie nepatří zrovna ke známým spolkům. Pravda, oni ani nejspíš neměli zas tolik možností se představit evropskému (potažmo světovému) publiku. Existují od roku 2009 a mimo letošní eponymní debutové desky, kterou před nedávnem přijeli představit do Prahy do dejvické Klubovny, kde vystoupili společně s Abaton, mají na kontě akorát tři roky staré demo. Už to ale slibovalo, že půjde o poměrně zajímavý materiál. A plnohodnotný debut tuto domněnku potvrzuje.

Jak vlastně jejich muziku klasifikovat? Tři plnohodnotné skladby, jedna mezihra a máme výsledný čas nahrávky 54 minut, takže to může docela zavánět při prvním pohledu průserem. Ještě při faktu, že první skladba "Sons of the Ocean" dosahuje stopáže bezmála dvacet minut a ani další dva plnohodnotné kousky nejdou pod deset minut, by jeden čekal, že bude mít co do činění s přetaženou nudou. Ale přes prvotní zvláštní pocity nahrávka neuvěřitelným způsobem roste vy začnete odhalovat zákoutí a rozmotávat spletité uzly kompoziční zralosti, s jakou se zde Sedna prezentují.

Skladby totiž nejsou jen tak ledabyle nahodilé změti riffů, brnkaček a podobných výmyslů, ale evidentně je zde jednotný zastřešující koncept, tudíž celá deska nakonec působí jako uzavřený kruh. To především vzhledem k tomu, že skladby na sebe plynule navazují a trochu se zdá, že i témata se různě modifikují a tak nějak se k vám vracejí v různých obměnách. Než se ovšem podaří desku plnohodnotně strávit, bude to chtít mnoho poslechů, rozhodně nejde o snadný poslech a vychytat všechny možné povedené momenty zabere dost času.

Hudebně se pohybujeme někde na pomezí hodně agresivního sludge v kombinaci se špinavým metalem, beroucím si ze všech různých zákoutí extrémního hudebního spektra. Blast beaty, agresivní kytarová hra, ale i poklidnější atmosférické vyhrávky. I když je ale album vcelku spíš hodně agresivní, i tak jde o tuze atmosférickou věc zanechávající silné dojmy. Je to jak díky nápaditému komponování, chytlavému agresivnímu stylu kytarového hraní, tak i barevnou rytmikou, která chvílemi zajíždí až na končiny rituálních tanců. Sice instrumentálně nelze čekat nějakou ekvilibristiku, ale tady jde především o vyvolání emocí a zvukové hradby. Přitom se motivy poměrně vyvíjí a mění, takže není třeba se bát ani stereotypu, ale i tak si časem každý najde své oblíbené momenty, na které se v průběhu těší.

Rozervanost je také cítit z vokálního (vokálních?) projevu. Podle oficiálních zdrojů se o vokály dělí kytarista Alex Crisafulli a baskytaristka Elyza Baphomet, ale upřímně jsem nějak příliš nevysledoval vokální rozdíly, tak je možné, že jsou vokály z většiny prací právě Alexe. Na albu se mihnou i dva hosté. V rituálním temném intermezzu "Life|Ritual" můžeme slyšet zpěvačku experimentální kapely OvO jménem Stefanie Pedretti. V posledním monumentu "Sons of the Ancient" pak hostuje jistý Mike B., což je pro mě naprosto neznámá postava, ale zjistil jsem, že působí v kapele Viscera/// (podle ukázek taky poměrně originální smečka) jako zpěvák, kytarista a klávesák.

Poslechem tohoto alba jako byste sledovali ucelený příběh; jak se jednou na tuhle cestu vydáte, není možné ji ukončit jen tak uprostřed bez ničeho. Dokud nezazní finální tóny poslední skladby, visí ve vzduchu pocit něčeho nedokončeného. Na Sedna je skvělé to, že si podmaňují dlouho, ale přesto jistě. Díky poměrně náročnému procestu vstřebávání fošna taky vydrží pěkně dlouho a mě jen mrzí, že se mi nepovedlo se na ně zajet podívat do Prahy - zajímalo by mě, jestli tak působivě dovedou znít i naživo.

Tracklist:
01. Sons of the Ocean - 19:30
02. Sons of Isolation - 12:58
03. Life|Ritual - 05:28
04. Sons of the Ancients - 16:14

Hodnocení: 8/10


English summary:
This is an untypical record from Italy - full of aggressive sludge and dirty metal of different genres. Complicated compositions are hard to get through, but if you carry on with this, you will get really good metal record with specific guitar playing, atmospheric guitar lines and almost ritual drumming. Record feels like some long story which urges you to listen to it in its entirety, otherwise the experience is not fully acomplished.

[K recenzi poskytl: Grind on the Road]

HammerFall - (r)Evolution

Čtvrtek v 21:06 | MF |  Recenze
Hemrfól, Hammerfail, Kemrfall… těch rádoby vtipných zkomolenin by šla určitě vymyslet ještě tuna, ale ve skutečnosti se ta kapela přece jenom jmenuje HammerFall a před nějakými 15 a více lety patřila k největším nadějím heavy metalu. V době, kdy klasický metal nebyl zrovna na výsluní popularity, začali tihle Švédové kovat ten nejtypičtější heavy/power, jaký si jen člověk dokáže představit, ale ve skutečnosti to vlastně nebyla vůbec špatná muzika a HammerFall s ní také slavili úspěch. Postupem času z naděje vyrostla stálice, která má své místo na heavy metalové mapě už dávno jisté a která svým způsobem přesáhla i hranice svého stylu, čehož je důkazem pravidelné umisťování na předních pozicích v žebříčcích prodejnosti ve své domovské zemi.

Nicméně jak se ukázalo, i tato pozice se může lehce zaviklat a není neotřesitelná - důkazem bylo předcházející album "Infected" (2011), na němž HammerFall zkusili něco, co dle mínění svých věrných fandů asi zkoušet neměli - zkusili se trochu změnit. Poprvé v historii obal bez typického rytířského maskota, na jehož místo nastoupila krev, ruka a zombie náměty. Paradoxem ovšem zůstává, že to byly změny čistě kosmetického rázu, nešlo o vůbec nic velkého, protože hudebně se HammerFall zas až tak zásadně nepohnuli a vesměs stále šlo o tu jejich klasiku. Nahrávce pak příliš nepomohl ani trochu nevýrazný pilotní singl "One More Time", který z mého osobního pohledu nebyl špatný, akorát se příliš nehodil na to, aby nalákal fandy na novou placku skupiny jako HammerFall.

Tvrdit, že "Infected" vyloženě propadlo, by zase bylo přehnané a pravda by to nebyla, přesto šlo vidět, že i přes poměrně příznivé kritiky nebyli fanoušci zrovna nadšení, což asi vycítili i samotní HammerFall. Koncem roku 2012 ohlásili, že si dají přestávku, celý následující rok opravdu přestávkovávali a letos v srpnu se vrátili se svou devátou deskou "(r)Evolution", jejíž název je ve své podstatě strašně paradoxní, protože do nějaké (r)evoluce nemůže mít nahrávka dále. Švédové totiž - dle mého hlavně kvůli trochu chladnějšímu přijetí "Infected" - natočili úplně nejklasičtější nahrávku, jakou jen natočit mohli. Jasně, fanouškovská obec je nadšená a hlásá, že HammerFall jsou zpátky, ale to nic nemění na faktu, že "(r)Evolution" není nic jiného než naprosto pohodlná sázka na jistotu.

Už dopředu onen zjevný návrat ke kořenům působil až příliš okatě, protože kapela od začátku dělala všechno možné pro to, aby nikdo nepochyboval o tom, že "(r)Evolution" bude fakt klasický HammerFall jak stehno a nic jiného. Za moderně rockového Jamese Michaela na producentské stoličce nepřišel nikdo jiný než Fredrik Nordström, s nímž Švédové kdysi natočili svá první dvě alba "Glory to the Brave" a "Legacy of Kings". Stejně tak styl obálky se vrátil někam do doby tak před 15 lety - a ono aby taky ne, když HammerFall opětovně povolali do zbraně Andrease Marschalla, jenž vytvořil obaly pro první tři placky "Glory to the Brave", "Legacy of Kings" a "Renegade" a ještě pro skupinu vytvořil jejího maskota Hectora. A o 15 let dozadu se HammerFall tak nějak vydali i hudebně. Stejně klasické jsou pak samozřejmě i texty, kde je to jeden "true warrior" a "hammer to the sky" vedle druhého.

Stručně řečeno, cílem asi bylo udělat všechno co nejvíc klasicky. Jediným pojítkem s "Infected" pak zůstává právě James Michael, jenž dohlížel na natáčení vokálů a ve třech písničkách si i sám jako host zazpíval, což je alespoň jedna z mála osvěžujících věcí. I když je totiž jeho vlastní kapela Sixx: A.M. fakt hudebně fakt příšerná, tak zpívat umí a vedle Joacima Canse (který je ovšem sám o sobě taky skvělý zpěvák, o tom se nikdo nepře) působí v hudbě HammerFall zajímavě.

Tohle všechno bychom tedy měli, nicméně pořád nám tu visí jeden otazník, a sice jestli jsou dobré samotné písničky. Ono co si budeme povídat, ačkoliv je ten návrat ke kořenům v případě "(r)Evolution" možná až přespříliš zdůrazňován, ve skutečnosti HammerFall inovátoři nikdy nebyli a asi už nikdy nebudou, takže navzdory veškeré té sázce na jistotu je tím hlavním, oč tu běží, právě chytlavost riffů, zapamatovatelnost refrénů, síla typických sborových halekaček a další podobné atributy, jaké člověk od žánrů jako heavy a power metal tak nějak očekává a na jakých si Švédové svou kariéru ostatně také postavili.


Jakkoliv to podle dosavadního textu recenze mohlo vypadat všelijak, například jakože mi klasičtí HammerFall nejsou příliš po chuti, ve skutečnosti mám tyto Švédy docela rád, protože mě k nim pojí jakási nostalgie. V době, kdy vydávali své první desky, jsem totiž akorát začínal metal poslouchat, takže jsem se k nim docela jednoduše dostal a vzhledem k tomu, že prost jakéhokoliv solidního přehledu o hudbě se mi tehdy líbilo vše, kde se jen ozvala kytara, bylo jasné, že jsem si je musel oblíbit. Na druhou stranu však ani nostalgie - přestože to může být bezesporu mocný faktor v subjektivním posuzování hudby - nedokáže zachránit vše. Něco však určitě ano…

Novinka zcela jistě není nejslabším albem HammerFall, protože je přece jenom minimálně o úroveň lepší než třeba slaboučké "No Sacrifice, No Victory", které bylo plné nevýrazné vaty, zároveň má však hodně daleko do vrcholů diskografie švédských kovářů. Srovnáme-li "(r)Evolution" třeba s takovým "Threshold" (na němž se naopak sešel až nebývale silný materiál), nechceme-li jít třeba až někam k "Legacy of Kings", pak je na první poslech evidentní, že nejnovějšímu přírůstku do portfolia HammerFall něco chybí.

Několik opravdu zábavných kusů však na "(r)Evolution" přece jenom je. Prvním z nich je "Live Life Loud" se šlapavými a docela lehkými slokami, které po předrefrénové pasáži přirozeně sklouznou do sborového skandování názvu songu. Ještě o něco lepší je pak "Ex Inferis" s (na poměry HammerFall, samozřejmě) hutným riffem a parádním mocným refrénem. Jasně, ani tyhle dva songy nejsou vysloveným vrcholem progrese, pořád to je prostě taková "hammerfallí" normálka, ale prostě mě baví a kapela v nich jednoznačně ukázala, že schopnost přijít s výbornými a chytlavými momenty jí stále neschází.

Pak se mi ještě postupem času docela zalíbila i "We Won't Back Down", jež začne rychlejší šlapavou pasáží, do níž pak vstoupí zpomalení s výborným nástupem hostujícího Jamese Michaela. Zbytek písničky se pak až na jeden další vstup Michaela opět nese v klasickém duchu HammerFall, ale pořád v dost dobré formě. Trochu nenápadná je zpočátku "Origins", ale nakonec se z ní vyklubala jedna z nejpříjemnějších skladeb na desce, především díky výtečné melodické vyhrávce a opětovně kvalitnímu refrénu. Slušně chytlavá je v některých momentech také "Evil Incarnate", jejíž refrén je až nečekaně pomalý.

Ten zbytek není nějak špatný - ono vyloženě nepovedený kus na "(r)Evolution" není, to se zase musí nechat - ale je to maximálně takový pohodový standard, i když i v něm se dají najít solidnější nápady. Docela slušná je ještě titulní věc "(r)Evolution", především ve slokách. Hodně zajímavé jsou sbory ve finální "Wildfire", nicméně ten zbytek okolo nich je taková obyčejná fofrovačka, jakých mají HammerFall na kontě už mraky. "Winter Is Coming" (narážka na "Game of Thrones"?) je obligátní balada, ale ačkoliv obecně tyhle metalové cajdáky diplomaticky řečeno nemusím (tzn. že je nesnáším), v podání HammerFall mi z nějakého důvodu až na výjimky nikdy příliš nevadily a nevadí mi ani "Winter Is Coming" - snad proto, že na rozdíl od jiných heavy metalových kapel z toho Švédové nedělají úplně ubrečené uchcávačky a míra patosu nepřekročí snesitelnou mez.


Co mi naopak příliš nesedlo, to jsou paradoxně písničky, jaké si HammerFall vybrali na propagaci alba. Netvrdím, že se nedají poslouchat, ale přece jenom je refrén prvního singlu "Bushido" na můj vkus až moc patetický. Videoklipová "Hector's Hymn" je na tom podobně jako "Wildfire" akorát mínus ta jediná opravdu zajímavá věc v podobě sborů, takže je to další standardní rychlovka, jež není v ničem moc zvláštní. To už je na tom o něco líp "Tainted Metal", jenže ani ta není ničím zvláštním a je to taková normálka bez jakýchkoliv opravdu pamětihodných momentů.

Je pravda, že jsem se "(r)Evolution" díky křečovité snaze o návrat starých časů v předstihu trochu bál a po prvním poslechu mi připadalo, že jsem měl bohužel pravdu, ale nakonec se z toho vyklubala docela pohodová placka. Sice nepřináší vůbec nic zvláštního, ale pořád je vlastně příjemná a v porovnání s okolními experty v tomhle stylu je o poznání lepší. Musím říct, že minimálně dobrá polovina písniček mě upřímně baví, ten zbytek je také úplně v klidu a i ty songy, o nichž jsem řekl, že mi moc nesedly, se vlastně také dají poslouchat bez problémů a nemám důvod je při poslechu přeskakovat. Když k tomu přičtu, že navzdory všem okolnostem je "(r)Evolution" nejlepším albem HammerFall od skvělého "Threshold" (což ostatně nebyl zas takový problém, protože "No Sacrifice, No Victory" byl fakt přešlap a "Infected" bylo trochu nevyrovnané, i když svoje momenty určitě mělo a ten rozdíl mezi ním a novinkou nijak propastný není), tak mi z toho vychází velmi příjemných 6,5 bodu.

Tracklist:
01. Hector's Hymn - 05:54
02. (r)Evolution - 04:25
03. Bushido - 04:41
04. Live Life Loud - 03:32
05. Ex Inferis - 04:41
06. We Won't Back Down - 04:19
07. Winter Is Coming - 03:49
08. Origins - 04:58
09. Tainted Metal - 04:37
10. Evil Incarnate - 04:36
11. Wildfire - 04:04

Hodnocení: 6,5/10


English summary:
I have to confess that I was quite afraid about qualities of "(r)Evolution" before its release because of HammerFall's too exaggerated endeavour of returning to their roots headed by the same producer and artwork creator as on their first albums. However, the result is better than I expected. More than a half of songs are quite entertaining, some of them are great (especially "Live Life Loud" and "Ex Inferis"), and even the weaker ones are still okay. It is truth that "(r)Evolution" is nothing really special and everyhing here already somehow appeared on HammerFall's previous records, but it is enjoyable album and I am a little bit surprised that how is this still so entertaining.

-----
Zbytek redakce hodnotí:
Ačkoli jsem HammerFall přestal někdy v období po vydání "Threshold" (které mimochodem považuji za poslední opravdu dobrou nahrávku kapely) nějak cíleně sledovat, tak jsem si našel vždycky čas a chuť si jejich nová alba alespoň ze zvědavosti pustit. Zatímco v posledních dvou případech dodnes hořce lituji, tak "(r)Evolution" je mi svou snahou o návrat ke starým časům docela sympatické, ačkoli před vydáním jsem čekal velikánský průser. "(r)Evolution" je překvapivě docela příjemná kolekce klasických úderných songů s melodicky pompézními refrény, které se dobře poslouchají, což je přesně to, co od HammerFall očekávám. První půle mi přijde o malinko silnější než závěr, ale neznamená to, že bych se do poslechu alba v celé své délce musel vyloženě nutit. Pravidelně jsem přeskakoval jen nevýraznou "Evil Incarnate", jež mě nechytla ani po několikero pokusech. Na druhou stranu jsem si oblíbil hned několik kusů. Z první půle vyčnívá skladba titulní, což je hymna jak se sluší a patří, kdežto v závěru to byla "Origins", jež se pro mne stala slušným oživením slabší druhé půle. Ono v porovnáním s klasikami "(r)Evolution" asi sotva obstojí, ale vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že se u novinky HammerFall budu ještě někdy docela dobře bavit, tak jsem vlastně spokojený a můžu hodnotit známkou značící nadprůměrný počin.
Kaša - 6/10

Upřímně, po předchozím velmi špatném "Infected" (kterému jsem svého času udělil opravdu přestřelených pět bodů, jež bych v současnosti z fleku zredukoval tak na dva) znamená "(r)Evolution" pro HammerFall opravdovou revoluci. Chvilka hibernace kapele bezesporu prospěla, a ačkoliv nejde o kdovíjak objevný nebo inovativní matroš, pořád se poslouchá docela v pohodě. Celkem jsem se bál průpovídek ohledně návratu ke kořenům, kterými se HammerFall před vydáním "(r)Evolution" oháněli, ale nakonec musím uznat, že i to se částečně podařilo. Některé písně (zejména úvodní "Hector's Hymn") mi opravdu v určitých pasážích připomínají sto let staré desky "Glory to the Brave" a "Legacy of Kings". Návrat k původním postupům, producentům a dalším se tedy vyplatil. To ale nic nemění na tom, že dnes nikdo nechce poslouchat to samé co před nějakými 17 lety a docela bych uvítal alespoň nějaký malý pokus o novátorství a obnovu zavedených postupů. Celkově poměrně příjemné překvapení a jako takové je "(r)Evolution" lehkým nadprůměrem s poměrně slibnou vyhlídkou do budoucna.
nK_! - 6/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,2/10

Klipy od Crowbar a Einherjer

Čtvrtek v 19:34 | MF |  Music News
>>> Zámořští sludge metaloví veteráni Crowbar do světa vypustili další videoklip ke svému letošnímu albu "Symmetry in Black" - tentokrát padla volba na song "Symmetry in White", o jehož zrežírování se postaral Mike Holderbeast z Cement Level Studios (Eyehategod, High on Fire, Goatwhore). Právě s ním už Crowbar před pár měsíci natočili i první videoklip k letošní novince pro skladbu "Walk with Knowledge Wisely".


>>> Norové Einherjer mají těsně před vydáním své šesté (po obnově činnosti v roce 2008 druhé) desky s názvem "Av oss, for oss" - počin vychází 27. října a další detaily o něm najdete ve starší novince. Nyní bylo zveřejněno k písničce "Nord og Ner" - výsledek najdete na konci článku. Režii klipu si vzal na starost Costin Chioreanu (Mayhem, Vulture Industries, 1349), který už pro Einherjer vytvořil předchozí video k novému albu, "Nidstong".


Malevolent Creation mají smlouvu a kutí desku

Čtvrtek v 17:46 | Ježura |  Music News
Death metaloví veteráni Malevolent Creation původem z americké Floridy hlásí podpis nové smlouvy se Century Media Records a také informují o tom, že už se pracuje na nové řadové desce. Ta bude v pořadí již dvanáctá, která pod hlavičkou Malevolent Creation vyjde, a její vydání se plánuje na příští rok.

Zpěvák Bret Hoffmann komentuje: "Jsem nadšený a extémně natěšený z podpisu a spolupráce se Century Media! Věřím, že konečně dostaneme ten správný impulz, který potřebujeme k tomu, dostat naši muziku opravdu mezi lidi!!"

Poslední řadová deska, kterou Malevolent Creation zatím vydali, se jmenuje "Invidious Dominion" a vyšla v srpnu 2010 u Nuclear Blast. V témže roce stihli Malevolent Creation vydat ještě živé album "Australian Onslaught", v roce následujícím pak demo "Demo 1987" a DVD s názvem "Death from Down Under", na němž je zachycen koncert z března 2009 z australského Sydney.

CENTINEX launch new song "Death Glance" via Noisey

Čtvrtek v 13:12 | MF |  Music News
CENTINEX launch new song "Death Glance" via Noisey

Swedish reformed death metallers CENTINEX have teamed up with Noisey to premiere a new track "Death Glance", from the band's upcoming full-length album "Redeeming Filth". Stream the new song, before the release hits the stores via Agonia Records on November 21st in Europe and December 9th in North America, at:

http://noisey.vice.com/en_ca/blog/centinex-is-bulldozing-steamrolling-old-school-death-metal-badass-ery

CENTINEX is made of Martin Schulman (Demonical) on bass, Sverker Widgren (Demonical, Diabolical) on guitars, Alexander Högbom (October Tide, Spasmodic) on vocals and Kennet Englund (Interment, Centinex 1999-2003) on drums. Commented by the band's founder and mastermind, Martin: "Influenced and inspired by the early 90's classic Florida-scene, "Redeeming Filth" picks up the spirit from our 1992-debut "Subconscious Lobotomy" and leads us back to the golden days of riff-oriented death metal. The future looks soaking brutal!".

Band's ninth album, the successor to "World Declension" (2005), was recorded at Amplified Studios and mixed & mastered at Garageland Studios by Ronnie Björnström (Aeon) during the spring of 2014. Album cover (see below) has been created by Twilight 13 Media (At The Gates, Arch Enemy, Darkthrone).

"Redeeming Filth" will be available in: digipack CD, digital format, black vinyl and brown vinyl (handnumbered and including poster; limited to 100 copies).

Tracklist:
01. When Bodies Are Deformed
02. Moist Purple Skin
03. Death Glance
04. Stone Of Choice
05. Unrestrained
06. Bloodraze
07. Without Motives
08. Rotting Below
09. Dead, Buried and Forgotten
10. Eye Sockets Empty

Line-up:
Alexander Högbom - vocals
Sverker Widgren - guitars
Martin Schulman - bass
Kennet Englund - drums

Upcoming shows:
25.10 2014 CZE - Pilsen - Phantoms of Pilsen Festival
26.06 2015 GER - Protzen - Protzen Open Air

First revealed song "When Bodies are Deformed":
http://youtu.be/O0SSrraoh8Y

Second revealed song:
http://youtu.be/fK3PcDFQfak?list=UU9sr-X0O8B12CggdEm3m-yA

Physical pre-orders:
http://tinyurl.com/CentinexOrder

Digital pre-orders:
https://agoniarecords.bandcamp.com/album/redeeming-filth

Follow the band:
https://www.facebook.com/Centinexofficial

[tisková zpráva vydavatele]

Slup - Dramatorgie

Čtvrtek v 9:34 | MF |  Recenze
Ačkoliv slovíčko "slup" vypadá, jako že člověk něco slupnul, ve skutečnosti je Slup malá vesnička v jihomoravském kraji nedaleko Znojma. Osobně jsem tam nikdy v životě nebyl, nicméně podle všemocné Wikipedie zde nežije ani 500 obyvatel a podle mapy se tu nachází jeden kostel, jeden vodní mlýn a jedna autobusová zastávka. No, a kromě toho je Slup ještě taky grindová smečka z Brna...

Ačkoliv jsem v prvním odstavci věnoval víc prostoru obci Slup než kapele Slup, nemusíte se bát, že bychom se snad přeorientovávali na zeměpisnou stránku, protože si přece jenom budeme dále povídat spíše o té skupině. Slup brázdí vody undergroundu už nějakých pět let, během nichž odehráli necelé čtyři desítky akcí, vydali dvě vlastní fošny "Mimo mísu" (2012) a aktuální "Dramatorgie" (2014) a v loňském roce také 3-way split s nějakými smečkami z Austrálie a Mexika, jejichž jména stejně nikomu nic neřeknou, tudíž se jimi nemá cenu zabývat. Někomu by však mohla být povědomá jména muzikantů, kteří se ve Slup scházejí, protože ve tříčlenné sestavě najdeme i lidi z High Purity nebo Spineless Fuckers.

Toliko k obligátním úvodním zdržovačkám a nyní už hurá na "Dramatorgii". Popis toho, co Slup na fošně předvádějí, bude vlastně hodně jednoduchý, protože ona i samotná produkce kapely je poměrně triviální. Slup drhnou grind jak noha, přičemž nejblíže mají k srandovnímu tupa-tupa grindu plného skočných riffů, tu a tam se ovšem ozve i náznak ostrého agresivního grindu. To ale klidně může být jen můj pocit, protože nevážnost hraje prim a už jen z prezentace kapely je nad slunce jasné, že tady půjde spíš o srandu než o cokoliv jiného. Ostatně, dostatečně výmluvné je už jen logo kapely, v němž jsou jednotlivá písmenka složena ze stříkajících penisů. No, a kdyby někomu náhodou logo uniklo, už jen názvy songů vás musí přesvědčit - "Kamasutra prasat", "Hoven se nezbavíš", "Nemel sračky" a další perly. Cítíte v tom snad nějaké skryté poselství? Já tedy ne, já v tom cítím hlavně srandu.

Vůbec bych se nedivil, kdyby se v podobném duchu nesly i texty, posoudit to ovšem nedokážu. Jak je totiž v grindu nepsaným, ale takřka bezezbytku dodržovaným pravidlem, zpěvákovi Mirovi nebudete rozumět ani slovo. I když zpěvák je možná trochu nadnesené pojmenování (což není myšleno jakkoliv pejorativně), ostatně i samotní Slup tvrdí, že to není zpívání, ale "žgrindání".

"S tímhle hřebečkem bych šukala zas a znova,
umí mě tak rozpálit, že mám pocit,
jako by mi z bobra vyrůstala duha."
(Nemel sračky)

Já osobně mám tenhle druh tanečního sranda grindu docela rád, tudíž mě "Dramatorgie" baví… možná by se někdo mohl podivit, že mi ke štěstí stačí jen to, že někdo tuhle muziku hraje, ale ruku na srdce, ono je to provedení trochu vedlejší, protože pokud se nejedná o nějaký fakt kanál, tak všechny ty kapela znějí skoro stejně. Je pravda, že by se mi asi líbilo víc, kdyby to bylo ještě trochu skočnější, protože mě Slup nejvíce baví právě v těch nejchytlavějších momentech, ale tím neříkám, že když se skupina rozjede a nasadí větší tempo, že by to snad bylo špatné, protože i tyhle pasáže jsou úplně v pohodě.

K zábavnosti "Dramatorgie" samozřejmě notnou měrou přispívá i dobře odhadnutá délka… nebo možná lépe řečeno krátkost. Fošna trvá necelých 26 minut, což se sice na první pohled může zdát málo, ale pro tenhle typ muziky je to přesně tak akorát. Upřímně si nedokážu představit, že bych to, co Slup hrají, měl poslouchat třeba i 50 minut, to by prostě nešlo, ale takhle je to v klidu. Vzhledem k 26minutové stopáži a počtu 13 fláků je hned zřejmé, že ani jednotlivé tracky nebudou zrovna desetiminutové opusy - drtivá většina se jich vejde do rozmezí mezi minutou třicet a dvěma třicet. Ke cti kapely však slouží, že nejde o čiré výplachy, ale dojde i na nějakou tu změnu tempa. Jasné, obecně to není žádné terno, ale pro spoustu grindových kapel je kolikrát problém změnit tempo alespoň jednou za celou desku, natožpak v rámci songu.

"Dramatorgie" je taková pohodová placka. Jistě to není žádný trhák, a pokud jste už někdy nějaké žánrové album slyšeli, pak si z hudby Slup na zadní kapsy kalhot nesednete, ale to neznamená, že by nešlo o slušnou práci. Fandy stylu, jimž je to asi určeno především (co si budeme povídat, grind nezvládne poslouchat nikdo jiný než jeho fandové), to myslím uspokojí bez sebemenších problémů, protože Slup hrají přesně to, co si grindoví posluchači žádají…

"Pánové, může mi kurva někdo říct, co to bylo?"
(Jen ženy.cz)

Tracklist:
01. Kamasutra prasat - 02:18
02. Prst v kládě - 01:37
03. Štětka a nátěr - 02:28
04. Co nekvete, to nás nesmete - 01:36
05. S mrtvolou v mrazáku - 01:57
06. Hoven se nezbavíš - 01:35
07. Dramatorgie - 01:35
08. Mařa výjezd - 02:11
09. Husí kůžička - 01:35
10. Nemel sračky - 02:40
11. Viva Lila - 01:46
12. Chumelí krev holubí - 02:19
13. Jen ženy.cz - 02:13

Hodnocení: 6/10


[K recenzi poskytl: Bizarre Leprous Productions]


Kam dál