Cannibal Corpse - A Skeletal Domain

Včera v 21:00 | nK_! |  Recenze
S železnou pravidelností a precizností nás floridští řezníci Cannibal Corpse zásobují každé dva až tři roky novou deskou, kterých mají dosud na kontě již třináct. Ta poslední, "A Skleletal Domain", vyšla letos v září pod hlavičkou Metal Blade Records (ostatně jako i všechna předchozí alba) a nutno podotknout, že jde o velmi šťavnatý a řádně nabroušený zákuseček. Ani po 26leté kariéře to parta kolem Alexe Webstera (baskytara) nehodlá zabalit a dále svým fanouškům káže svůj typický gore/death metal. Což zní možná dost upoceně a nudně, ale kupodivu ani po tolika letech Cannibal Corpse neztrácejí dech a svým neskutečně fenomenálním pojetím žánru se stále drží na pomyslné špici. Kapel, které hrají více než čtvrt století a během svého fungování nenahrály ani jedno špatné album, je jako šafránu.

Když se podíváte do metalové encyklopedie na stránku Cannibal Corpse, zjistíte, že novinka "A Skeletal Domain" vévodí uživatelskému hodnocení a momentálně se drží (společně s "Bloodthirst" z roku 1999) na prvním místě. A myslím si, že zcela zaslouženě. Osobně si nepamatuji, kdy mě za posledních deset let (vyjma "The Wretched Spawn" a "Kill") Cannibal Corpse tak moc bavili. Tedy, aby nedošlo k nedorozumění - "Kanibalové" hrají vlastně pořád to samé, a pokud se vám to nelíbilo na jakémkoliv libovolném předchozím albu, nebude se vám jejich muzika líbit ani teď. Sice to samé, ale pokaždé trochu jinak, řekl by klasik - a také, že ano. "A Skeletal Domain" disponuje nepřekonatelnou energií a takovým hráčským uměním, jaký u jiných (i o dost mladších) kapel hned tak nenajdete. No, kdo někdy viděl Alexe Webstera hrát živě, musí mi dát za pravdu. Jestli tedy hledáte tu nejkrystaličtější verzi poctivéhu deathu, jste u Cannibal Corpse (jako obvykle) správně.

Ono na první poslech zase o žádné ultra terno nejde. Zní to dobře, třičtvrtěhodinová stopáž pěkně odsýpá a vše je, jak má být. Taková klasika. Od toho druhého už ale začínáte pociťovat lehké mrazení v zádech a po třetím už nepochybujete o tom, že tihle maníci prostě nikdy nezestárnou. Nevím, v čem přesně spočívá kouzlo "A Skeletal Domain", ale mohu celkem zodpovědně prohlásit, že se opravdu jedná o jedno z nejlepších alb v historii kapely. Jednotlivé songy jsou dobře napsané, ještě lépe zahrané a skvělě odprodukované. Ačkoliv mohou nezkušenému uchu znít zpočátku trochu jednotvárně, není tomu tak. Každá píseň má vlastní identitu a její místo v tracklistu bylo zvoleno s nejvyšší pečlivostí, Cannibal Corpse vlastní. Zní možná až trochu paradoxně, že kapela, jejíž texty pojednávají převážně o vyhřezlých střevech a masturbaci motorovou pilou, je tak moc perfekcionistická a působí dojmem, že by nikdy nevydala jen napůl promyšlenou fošnu. Tak by to mělo být vždycky, i když realita je samozřejmě jiná. Stačí se zaposlouchat do toho obrovského množství průjmových rychlokvašek.

Jak jsem už zmínil o odstavec výše, nejvíce mě na novince dostává ta brutální porce výbušné energie. Té je docíleno hlavně tím, že Cannibal Corpse prostě po těch letech už přesně ví, co a jak zahrát, aby to znělo minimálně nadprůměrně. Vedle Webstera jsou i ostatní členové kapely takoví malí géniové. Co všechno dokážou Rob Barrett a Pat O'Brien vykouzlit na pražcích svých kytar, tomu by jeden občas nebyl schopen uvěřit. Po každém dalším albu Cannibal Corpse si vždycky tak říkám, že v rovině riffování se už snad nedá nic lepšího vymyslet a vždycky jsem potom znovu překvapen. Klobouček. Bicí Paula Mazurkiewicze neurazí a výborně doplňuje kytarové party. Kapitolou samou o sobě je frontman George "Corpsegrinder" Fisher. Nikdy jsem nedokázal úplně pochopit, jak tenhle chlápek dokáže tak strašně rychle a precizně growlovat. Šílenost. Řekl bych, že jsem ani nikdy nenarazil na někoho podobného. Na "A Skeletal Domain"Fisher pěje v nejlepší možné formě a upřímně už si ani nedovedu představit, že by jeho projev na poli extrémní muziky mohl být ještě někde dál.


Myslím, že popisování jednotlivých písniček by bylo jako pumpovat krev do týden staré mrtvoly, takže bych rád vypíchl jen několik nejzajímavějších kousků. Především jde o "Sadistic Embodiment", která je tak šíleně brutální, až nevíte, na co se soustředit dříve. Tempo? Melodie? Vokál? Text? Vše najednou. Vrcholem je výborný refrén. Hned následující "Kill or Become" (někde kolem klip) vyniká nejvíce cool textem, který jsem od Cannibal Corpse od dob "Kill" slyšel. "Fire up the chainsaw! Hack all their heads off!" Další chuťovky: "The Murderer's Pact", "Icepick Lobotomy" (to si snad v reálu ani nechci představovat) nebo "Asphyxiate to Resuscitate".

Na "A Skeletal Domain" jsem nenašel vůbec nic špatného. V rámci diskografie Cannibal Corpse se jedná o jednu z nejlepších placiček a v rámci death metalové škatulky taktéž. Co si v roce 2014 ještě více přát?

Tracklist:
01. High Velocity Impact Spatter - 04:07
02. Sadistic Embodiment - 03:17
03. Kill or Become - 03:51
04. A Skeletal Domain - 03:39
05. Headlong into Carnage - 03:01
06. The Murderer's Pact - 05:05
07. Funeral Cremation - 03:42
08. Icepick Lobotomy - 03:16
09. Vector of Cruelty - 03:25
10. Bloodstained Cement - 03:42
11. Asphyxiate to Resuscitate - 03:47
12. Hollowed Bodies - 03:06

Hodnocení: 8,5/10


English summary:
"A Skeletal Domain" shows that Cannibal Corpse are far away from any kind of creative crisis. This album is just excellent and I think that it is one of the best death metal albums of the year. Great instrumental work, brutal vocal and unprecedented production. I am personally satisfied.
 


Novinka Isole vyjde koncem listopadu

Včera v 18:44 | MF |  Music News
Švédští doom metalisté Isole odtajnili kompletní detaily o svém novém albu. Počin se bude jmenovat "The Calm Hunter" a vyjde 28. listopadu pod hlavičkou labelu Cyclone Empire. Obal je napravo a tracklist na konci článku; jeden nový song s názvem "Dead to Me (The Destroyer Part I)" si pak můžete pustit na Soundcloudu.

Isole svou novinku natáčeli ve studiu Apocalypse, přičemž o dohlížení nad natáčením a o mix se (prý s pomocí zbytku skupiny) postaral bubeník Jonas Lindström. Mastering pak proběhl ve Fascination Street Studios u vyhledávaného Jense Bogrena (Amon Amarth, Opeth, Kreator). Autorem obálky je pak známý umělec Travis Smith (Anathema, Overkill, Amorphis).

"The Calm Hunter" bude k dostání na CD, černém LP (200 kopií) a temně zeleném LP (300 kopií).

Novinka bude navazovat na desku "Born from Shadows" z října 2011. V mezičase mezi oběma alby ovšem členové Isole nezaháleli a stačili vydat hned dva řadové počiny svého bočního projektu Ereb Altor - "Gastrike" (2012) a "Fire Meets Ice" (2013).

Kromě toho ještě Isole hlásí další novinku ze svého tábora - skupinu opouští bubeník Jonas Lindström. Posledním koncertem, který Švédové v dosavadní sestavě odehrají, bude release party k nové albu, jež proběhne 28. listopadu v Gävle ve Švédsku.

Tracklist "The Calm Hunter":
01. The Calm Hunter - 08:23
02. Dead to Me (The Destroyer Part I) - 05:44
03. Into Oblivion - 07:15
04. The Eye of Light - 07:45
05. Perdition - 06:55
06. Alone in Silence - 07:03
07. My Regret (The Destroyer Part II) - 07:57

Od Isacaarum odchází baskytarista a bubeník

Včera v 17:36 | MF |  Music News
Jihočeští grindoví veteráni Isacaarum hlásí, že je opouští hned polovina dosavadní čtyřčlenné sestavy. Z kapely totiž ochází baskytarista Jimmy (který zde působil od roku 2003) a bubeník Monthy (s výjimkou let 2007-2010 ve skupině hrál od jejích úplných začátků). První jmenovaný odchází kvůli pracovnímu vytížení, druhý jmenovaný pak ze zdravotních důvodů. Isacaarum již začali shánět jejich náhrady.

Poslední koncert v dosavadní sestavě Isacaarum odehrají 6. prosince v Českých Budějovicích v klubu Velbloud, kde jim budou dělat společnost Poppy Seed Grinder a Rakušané Squirtophobic, pro něž to bude vzhledem ke konci činnosti jeden z posledních koncertů vůbec.

Aktuální album Isacaarum se jmenuje "Whorecraft" a vyšlo v listopadu loňského roku pod značkou Metalgate Records na CD. Vinylová edice se objevila letos v červenci v kooperaci firem Monsternation, Metalgate, Bizarre Leprous, Nice to Eat You, Maximed a samotné kapely.

IZEGRIM reveals 'Point Of No Return - Deluxe Edition'

Včera v 16:32 | MF |  Music News
IZEGRIM reveals 'Point Of No Return - Deluxe Edition'

Dutch death thrash ragers IZEGRIM will re-release their 2009 now sold-out EP 'Point Of No Return' on November 17th 2014 exclusively through digital channels. The album will feature the four original tracks plus two live songs recorded at the 'Brutz & Brakel Festival' in 2013 in Berlin, Germany.

The release will be made available on various platforms like iTunes, Spotify and Deezer. It was recorded by Jacky Lee Mann (Audiosound Lehmann) and mixed and mastered by Ric Brand at the Red Barn Studio.

'Point Of No Return Deluxe Edition' track listing:
01. Point of No Return
02. No Place Like Home
03. End of Time
04. Angel of Demise
05. Endless Strife (Live at Brutz & Brakel 2013)
06. Celebratory Gunfire (Live at Brutz & Brakel 2013)

The cover artwork - designed by Rutger De Vries - can be seen below.

IZEGRIM are working on a brand new studio-album that will be released in late 2015. Their latest highly praised full length album 'Congress Of The Insane' was released on October 7th, 2013 through Listenable Records. 'Congress of the Insane' was recorded at SOUNDLODGE studio in Germany and introduces a hungry band who aims at getting away from a generic polished sound but yearning to a fierce, filthy, raw feel while still retaining a chunky and powerful production.

[tisková zpráva]

Tape, 17. listopadu, Cross

Včera v 14:05 | MF |  Koncerty & Akce
Do Prahy na sklonku podzimu zavítá severské trio Tape

Do Prahy se na sklonku podzimu vrátí švédské trio Tape, aby představilo novinku Casino, jenž vyšla v srpnu na labelu Häpna, a oslavilo čtrnáct let existence na vlnách minimalistického experimentálního folku a elektroniky. Bratři Johan a Andreas Berthlingové a Tomas Hallonsten vystoupí v holešovickém klubu Cross v pondelí 17. listopadu. Lístky jsou k dostání za přátelských 150 Kč v předprodeji na www.goout.cz.

Tape vznikli na přelomu tisíciletí a debutovali albem Opera v roce 2002. Křehká, intimní lyrika, zabalená do jemných elektronických symfonií si našla řadu příznivců, a Tape se k podobnému "popovému" modelu a své fascinaci folkovou hudbou vrátili ještě na nahrávce Milieu. Rideau pak výrazně přitvrdilo a experimentální období zavšily spolupráce se dvěma japonskými soubory: dvojicí Tenniscoats na desce Tan-Tan Therapy a kvartetem Minamo na Birds of a Feather. Rozsáhlé turné - v roce 2011 vystoupili také v rámci série Music Infinity v Paláci Akropolis - a alba Luminarium, prvotina na vinylu, a Revelationes (2011), obě opět na respektovaném labelu Häpna, vyústily v dvouletou pauzu, kdy se členové věnovali vlastním projektům (Time Is a Mountain, Fire! Orchestra, Godforgottens, Nacka Forum...). "Tape jsou prototypem hledačů nových hudebních cest, kteří nikdy nezůstávají stát na jednom místě. Ať už skládají svoje kompozice z digitálních koláží, držených tónů elektrické kytary nebo slastných textur nalezených zvuků, vždy se vymykají všem žánrovým škatulkám."

Studiová šestka, aktuální Casino vyšlo u Häpna v srpnu letošního roku. Bylo natočeno ve stockholmských studiích Summa a Atlantis, masteroval Mell Dettmer (Sunn O))), Boris, Eyvind Kang) a mixoval blízký spolupracovník, bubeník Andreas Werliin. Sedm tracků o stopáži necelé tři čtvrtě hodiny, uvozený singlem Seagulls, přirozeně proplouvá přímkou ambient - experiment - minimalismus, ale nezapomíná ani na kořeny v severském písničkářství. Tape v Crossu: Ideální entrée letošní zimy.


Tape (swe)
17. 11. 2014 20:00
Cross Club, Praha



[tisková zpráva pořadatele]

Kattah - Lapis Lazuli

Včera v 9:15 | Ježura |  Recenze
Kattah pocházejí z Brazílie a na první pohled jde o další z nekonečného zástupu více či méně zaměnitelných kapel. Tvrdí o sobě, že hrají power metal, fungují nějakých osm let, za tu dobu stihli nahrát dvě desky... Prostě normálka, to už jsme všichni viděli tolikrát, že už nás nebaví ani počítat, pokolikáté je to tentokrát. Z Kattah respektive z jejich aktuální druhé desky "Lapis Lazuli" se však vyklubal docela zajímavý příklad staré pravdy, že první dojem nemusí být vždy úplně přesný.

Zádrhel je už v tom pojmu "power metal". "Lapis Lazuli" totiž do této kategorie místy spadá naprosto dokonale, ale jen o kousek dál se mu zase vzdaluje natolik, že by si člověk hodně rozmyslel vynášet nějaké soudy o tom, co že mu to hraje do uší. Dobře, to jsem asi trochu přehnal, taková ta moderní, agresivní a šlapavá nátura je třeba z první skladby "Behind the Clay" cítit dost jednoznačně, stejně tak nejde přeslechnout zcela očividnou inspiraci trademarkovými rozjezdy rozmáchlejších skladeb od Iron Maiden v takové "Vetus Espiritus" (ale i jinde), sólo na hammondky v závěrečné "Last Chance" zase jako by vypadlo z repertoáru Deep Purple (dlužno dodat, že jde o povedenou citaci) a některým při poslechu místy poněkud svérázného vokálního projevu Roniho Sauafa zase hned několikrát napříč albem vytanou na mysli Queensrÿche. Faktem ale zůstává, že je "Lapis Lazuli" poměrně pestrá směska celé řady různých vlivů a dohromady to smysl jakž takž dává.

Přesto mi ale připadá, že desce poměrně výrazně škodí trochu přehnaná snaha udělat to na všech frontách co nejpestřejší, a místy by tomu asi prospěla větší střídmost. Očividná a z obecného hlediska rozhodně chvályhodná snaha o to znít jinak, progresivně, totiž výsledný dojem v praxi poněkud podkopává a člověk si akorát říká, jaká je to škoda, protože držet se Kattah trochu více při zemi, tak bychom se tu mohli bavit o skutečně výtečné nahrávce. Schopnosti takovou nahrávku stvořit totiž kapele rozhodně nechybí a je to zřetelné i na "Lapis Lazuli".

Upřímně řečeno, oddělit někdo na téhle desce zrno od plev, tak máme co do činění s možná nejlepší žánrovou nahrávkou roku. Kattah totiž rozhodně umějí být svoji a ještě to navíc podat v dost působivé formě. Parádní melodie, neokoukané (nebo alespoň relativně neokoukaně působící) kytarové party, vkusné klávesy celá řada dobrých nápadů a v neposlední řadě také doslova parádní vokál - to jsou atributy, které jsou zde přítomny v poměrně hojné míře a krystalizují v celé řadě skladeb. Nechce se mi moc jmenovat, protože drtivá většina ze třinácti skladeb obsahuje opravdu hodně dobré momenty. Bohužel, stejně tak většina skladeb obsahuje i něco toho materiálu, který to poněkud kazí, a vzhledem k tomu, že deska trvá skoro hodinu, je to přeci jen trochu zřetelnější, než bych byl ochoten přejít bez povšimnutí.


Přesto se ale Kattah potažmo "Lapis Lazuli" nedá upřít jedna dost zásadní věc. To opravdu dobré, co se zde sešlo (a že toho není vůbec málo) má totiž dost síly a charismatu na to, aby to přerazilo většinu záporů, a deska je tak ve výsledku vlastně více než poslouchatelná a čím déle ji točím, tím více jí přicházím na chuť. Jasně, určitě bych se nezlobil, kdyby to bylo o pár minut kratší nebo kdyby si zpěvák odpustil některé zcela evidentně záměrné disharmonie svého zpěvu. Stejně tak hodně do očí bijící citace nejlepší kapely na světě (rozuměj Iron Maiden) nejsou objektivní optikou pranic košer, jenže i v tomhle stavu je to nakonec vlastně dost dobré.

Největším zklamáním je tedy fakt, že to mohlo být ještě o hodně lepší, ale na kdyby se tu nehraje. "Lapis Lazuli" má své vady, ale kvalit je zde podstatně víc a ve výsledku to funguje vlastně hodně uspokojivě. Pro tentokrát tedy solidních 6,5 a uvidíme, jestli se Kattah na třetí desce pochlapí a natočí opravdovou pecku. Potenciálu v nich k tomu dřímá víc než dost.

Tracklist:
01. Behind the Clay - 03:27
02. Inside My Head - 05:06
03. Apocalypse - 05:11
04. Alpha Centaury - 05:03
05. Vetus Espiritus - 04:41
06. Rebirth of Pharoahs - 04:30
07. The Hidden Voice - 04:17
08. Lapis Lazuli - 04:08
09. A Capoeira - 00:41
10. Land of God - 03:40
11. You Will Never Be Dead - 06:39
12. Untitled - 01:02
13. Last Chance - 05:37

Hodnocení: 6,5/10


English summary:
I must admit that Kattah's "Lapis Lazuli" is a real surprise for me. The Brazilians apparently tried to record an album which will sound somehow different and progressive in the terms of power metal genre, and generally they succeeded. "Lapis Lazuli" possesses great instrumental quality, lots of decent ideas, really good melodies, amazing vocals and last but not least - it does not feel like cliché at all which is a great achievement. Sadly, there are some flaws. First of all, some particular vocal parts that are intentionally disharmonic really irritate me. On second place, it is maybe too much diverse (do I really say that?!) and some moments like agressive verse of "Behind the Clay" just do not fit in from my point of view. Clear inspiration in the work of Queensrÿche (some vocals) and Iron Maiden (epic parts like the beginning of "Vetus Espiritus") also is not a thing one could sincerely applaud to. Still, the quality is undoubtable and the biggest disappointment about "Lapis Lazuli" is that it could have been much better. In the current state, it is only good with a great promise to the future.

[K recenzi poskytl: Scarlet Records / Bakerteam Records]

Phantoms of Pilsen 8: Plzeň - Pod Kopcem, 23.-25.10.2014 (část 2)

Čtvrtek v 20:34 | Ježura |  Reporty

Sobota:


Mí dva sobotní průvodci - neochota vstát v rozumnou hodinu a dlouhé zevlování bez smysluplné náplně - zapříčinili, že jsem přišel o start programu v režii strakonické death/blackové skvadry Impuritum a zpět do centra dění jsem se dostal až v momentě, kdy se z reproduktorů začalo ozývat intro chorvatských thrasherů War-Head. Tahle tříčlenná parta v Plzni předvedla vystoupení, které více méně odpovídalo relativně časné hodině, a o žádném neznámém žánrovém klenotu rozhodně nešlo hovořit. Na druhou stranu to ale ani nebylo špatné, poněkud nudnější pasáže se poměrně rovnoměrně střídaly s těmi, které byly úplně normálně zábavné, a dohromady se to poslouchalo celkem příjemně. Plusové body War-Head dále vytěžili z toho, jak poctivě a upřímně jejich vystoupení působilo, a tihle Chorvati si mě tedy nakonec získali na svou stranu, což potvrdili i poslední skladbou "War-Head", která byla vážně super. Jako rozjezd tedy úplně v pořádku.

O poznání lepší výkon ale předvedli další Balkánci, srbští Infest. Infest jsou v Plzni jako doma a i já jsem s nimi měl tu čest už dvakrát, ovšem nikdy mi to nic neříkalo a ani tentokrát jsem od téhle party nečekal nic víc než agresivní death/thrashový nářez, který se v mém případě zcela mine účinkem. Omyl. Nevím, jak se to povedlo, ale Infest mě napotřetí konečně zachutnali, a to rovnou způsobem, jenž zbývajícím kapelám festivalu nasadil laťku, kterou dorovnaly respektive překonaly jen dvě z nich. Infest od posledně svůj repertoár nezměnili, ale jejich nelítostná death/thrashová palba tentokrát prostě zafungovala přesně tak, jak by podobná muzika fungovat měla, a byl to nářez jako kráva. Infest předvedli naprosto neuvěřitelné nasazení, v čemž exceloval především frontman Zoran, který hrál pro publikum s takovou vervou, jakou jsem dlouho neviděl. A vzhledem k tomu, jaká to byla technicky promakaná a vysoce agresivní smršť a jak zběsilé tempo Infest nasadili, prakticky nešlo nepařit nebo alespoň nemlátit hlavou. Odezva publika naštěstí nezůstala za výkonem kapely pozadu, a Infest se tak dočkali parádního randálu a jako jedni z mála na soupisce také skandování vlastního jména. A v takové situaci byly zcela na místě i upřímné a nestrojené díky, kterými Zoran na adresu publika i organizátorů nikterak nešetřil... Prostě pecka v každém ohledu a dokonalá ukázka, jaká vzájemnost může vzniknout mezi kapelou a lidmi.

Švédští Souldrainer, kteří přišli na řadu po Infest, pro mě rovněž nebyli žádnou neznámou. Tu čest jsem s nimi měl už loni na jaře, a i když na mě tehdy moc velký dojem neudělali, nebyl nejmenší důvod nedat jim a jejich nasamplovanému death metalu druhou šanci. A i když to ani tentokrát nebyl žádný extra zázrak a slibně rozjetou show nevybíravě přerušil stávkující počítač, z něhož Souldrainer pouštěli samply, nakonec to byl celkem příjemný zážitek. Muzika fajn, dobře se to poslouchalo, dobře se na to koukalo (protože nasazení Souldrainer předvedli velmi slušné a také proto, že vlasy a vousy kytaristy Marcuse Edvardssona si zaslouží přívlastek "epické") a perlička v podobě hostovačky Carla Stjärnlöva, kytaristy Diabolical, který se k Souldrainer přidal na poslední skladbu, také potěšila, takže suma sumárum solidní vystoupení, kterým u mě Souldrainer zase o kousek stoupli v ceně.

V pořadí pátí němečtí black/thrasheři Nocturnal Witch nebyli špatní, vlastně to byla docela fajn jízda. Po nelítostném nájezdu žánrově nepříliš vzdálených Infest to ale byl přeci jen trochu čajíček, takže než abych si rozmělňoval stávající dojmy, tak jsem se raději vzdálil a vyčkával, co přinese vystoupení příští. Toho se měli zhostit norští black metalisté Endezzma, jenže v průběhu přestávky se mě jaksi zmocnil hlad, a tak jsem se raději vypravil do města sehnat něco k jídlu, což mělo za následek to, že jsem ze setu Endezzma viděl tak dvě závěrečné skladby. Jestli si mohu dovolit soudit podle nich, Endezzma se snažili vcelku sympaticky a jako zpestření mezi vším tím thrashem a deathem, kterého byla sobota plná, to fungovalo příjemně. Na prvotřídní black metalová vystoupení ze závěru předešlého dne se to ale moc nechytalo, takže jsem nakonec ani nelitoval času stráveného obživou a naopak jsem byl rád, že jsem si pauzu vybral ve správnou chvíli, protože následující Diabolical jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Švédská death metalová mašinerie Diabolical produkuje vážně kvalitní muziku. Kdykoli jsem ale měl šanci vidět Diabolical živě, vždycky jim poměrně dlouho trvalo, než se rozjeli a všechnu tu kvalitu přenesli i na pódium. O našem třetím setkání to ale naštěstí říct nemůžu, protože Diabolical v Plzni předvedli set jak víno, který drtil už od prvních minut. Hodně tomu pomohl pěkně čitelný zvuk, ale hnacím motorem vystoupení bylo nasazení muzikantů, kteří do toho vletěli po hlavě, od samého začátku jeli na 100 % a bylo to ohromně znát. Diabolical sázeli do lidí jednu pecku za druhou a každá byla přesně tak drtivá, jak se na excelentní death metal sluší a patří. Dlužno ale dodat, že lidé předvedli taktéž vynikající výkon a kapelu hnali vpřed stejnou měrou, jako Diabolical ničili je. Doprovodná projekce pak jen vkusně doplňovala celou tu postapokalyptickou spoušť a výsledkem byla naprosto parádní atmosféra, která dovedla velmi snadno pohltit. Jakkoli jsem se bál, že mě Diabolical opět budou muset dlouho přesvědčovat, tentokrát jim stačilo sotva půl skladby na to, aby mě měli v hrsti, takže asi nebude žádné překvapení, když toto vystoupení prohlásím suverénně nejlepším vystoupením Diabolical, jaké jsem zatím viděl, a vedle Infest jedním ze tří vrcholů sobotního programu.

Jestli se na soupisce Phantoms of Pilsen objevily kapely, u kterých jsem moc netušil, co mám čekat, němečtí Attic jim v tomto ohledu asi vévodili. V přestávce před jejich koncertem sice začalo být zřejmé, že Attic asi zabrnkají na okultní notu, což se později potvrdilo, ale to mě stejně nemohlo připravit na to, co nakonec přišlo. Attic se totiž zjevně zhlédli v odkazu Mercyful Fate respektive Kinga Diamonda a na Božkov přivezli představení, které podle lidí znalejších předlohy dílo tohoto legendárního umělce zdatně napodobovalo. Tedy zdatně... Podobnost spočívala ve stylizaci kapely, okultismem načichlém heavy metalu, který pánové produkovali, a nechutně vysokém vokálu pana pěvce - a právě v posledním jmenovaném byl sice asi jediný, zato však zcela fatální kámen úrazu. Víte, já jsem zatím jaksi nedocenil ani Kingův vokál, takže asi málokoho překvapí, když prohlásím to, co ze svých hlasivek vyluzoval Meister Cagliostro, za naprosto neposlouchatelné kvílení, u kterého jsem pochyboval, jestli to dotyčný myslí vážně. Jelikož jsem ale nechtěl opakovat zbabělý úprk z koncertu Triumphant, tentokrát jsem se hecnul a pár skladbám jsem věnoval zcela regulérní pozornost. To mě ovšem jedině utvrdilo v dojmu, že tohle diplomaticky řečeno prostě není nic pro mě, protože poslouchat to delší dobu jsem vážně nevydržel. Přesto bych ale Attic nechtěl křivdit, protože když jsem si odmyslel zpěv, tak samotná muzika byla hodně na pohodu a je klidně možné, že až někdy přijdu na chuť podobně položenému zpěvu, budu se muset kapele zpětně omluvit. Do té doby to ale bude čirý děs namíchaný s nevěřícným úžasem, protože přesně takové pocity se ve mně celou dobu, co Attic hráli, dost ošklivě mlátily.

Ačkoli mám death metal rád, švédskou scénu moc nevedu, a tak jsem byl docela zvědavý, jestli se obnovení veteráni Centinex zařadí ke kapelám, které mě neustále přesvědčují o tom, že je to velká chyba. Jenže navzdory tomu, že se o Centinex hovoří s velkým respektem, a také skutečnosti, že to v rámci Phantoms of Pilsen dotáhli na pozici sobotního headlinera, což naznačovalo, že by mělo jít o více než kvalitní zážitek, za sebe nic takového tvrdit nemůžu, protože Centinex mě rozhodně nijak zvlášť neuchvátili. Neříkám, že by to bylo přímo špatné - oldschoolový death metal v jejich podání měl něco do sebe a sem tam to bylo vyloženě dobré, jenže větší část setu jsem se zkrátka dost obyčejně nudil, protože to na mě působilo dost suše a bez energie. Pánové na mě navíc dělali dojem, jako by čekali, že jim budou lidé zobat z ruky, aniž by se nějak zvlášť snažili, jenže to jim úplně nevyšlo a nevalná odezva stále řídnoucího publika v kombinaci s nepříliš zaujatým vystupováním mezi skladbami mě přesvědčily o tom, že se v sále nemusím zdržovat déle, než by bylo nezbytně nutné. Vzhledem k očekáváním to pro mě bylo asi největší zklamání festivalu, a když to srovnám s palbou, jakou o dvě a půl hodiny dřív předvedli kolegové z Diabolical, Centinex z toho opravdu moc dobře nevycházejí...

Blbá nálada z nepříliš uspokojivých Centinex ale nakonec nepřišla úplně vniveč a naopak se docela hodila. Díky ní jsem totiž upnul veškeré své naděje v hodnotný závěr festivalu na black metalisty Angantyr a fakt jsem doufal, že mě tihle Dánové nezklamou. Netuším, jestli to bylo tím, že black metal byl v sobotu hodně nedostatkovým zbožím, že se mé přání zázračně splnilo, nebo prostě tím, že byli Angantyr tak dobří, ale opravdu mě nezklamali a naopak se postarali o finále ve velkém stylu. Jejich set byl totiž asi tím nejlepším, co jsem za celý letošní ročník Phantoms of Pilsen měl možnost vidět.

Že to bylo kvalitní po hudební stránce, to asi nemá cenu zdůrazňovat (i když já sám jsem třeba do poslední chvíle netušil, co přesně Angantyr hrají). Samotné provedení ale zdůraznit rozhodně zaslouží, protože bylo skvělé. Ynleborgaz s Vredem působili naprosto suverénně a sehraně a postarali se o vskutku mimořádnou podívanou, která musela chtě nechtě strhnout všechny přítomné, a že jich nebylo vůbec málo. Atmosféra jako kráva a neuvěřitelný tah na bránu, to jsou hlavní atributy, díky kterým Angantyr dobyli Plzeň, a když se jejich 50 minut nachýlilo ke konci, vůbec bych se nezlobil, kdyby měli pánové ještě nějakou dobu protahovat. Tak jako tak ale předvedli naprosto výtečné vystoupení, které rozmetalo na kusy veškeré chmury a pochyby, a publikum je za to odměnilo náležitě bouřlivou odezvou a toho dne již podruhé skandováním jména kapely. I letos jsem tak nakonec opouštěl božkovskou hospodu výsostně spokojen a jen letmo jsem si pohrával s myšlenkou, nakolik je to náhoda, že podobně skvělého výsledku se loni podařilo dosáhnout Make a Change... Kill Yourself, v jejichž řadách funguje celá koncertní sestava Angantyr...

Zhodnocení:


Letos stejně jako v loňském roce jsem na Phantoms of Pilsen nevyrazil proto, že by mě nějaké jméno na soupisce lákalo natolik, aby to stvrdilo mou účast. Naopak, když to vezmu hodně do extrému, letošní program mi nenabízel v podstatě žádné lákadlo a do Plzně jsem tak vyrazil ze stejného důvodu jako posledně - doufal jsem, že pořadatelé opět nezklamou a sezvou takovou sestavu, ve které si najdu svoje navzdory tomu, že její větší část neznám. To se nakonec splnilo a z festivalu jsem vedle příjemných hudebních zážitků opět odjížděl bohatší o několik tipů na rozšíření mého posluchačského záběru. Přesto to ale pro mě byl subjektivně asi nejslabší ročník, kterého jsem se zatím zúčastnil, a to z několika důvodů.

Předně je na vině fakt, že navzdory několika opravdu skvělým vystoupením v čele s Angantyr, Diabolical a Infest a celé řadě těch velmi dobrých jsem na rozdíl od let předchozích letos nenarazil na žádné, které by mě opravdu odrovnalo. A když k tomu přidám zklamání z Centinex a hned dva koncerty (Triumphant, Attic), které šly úplně mimo mě, je to o to výraznější.

Další detail, který k tomu přispěl, byla návštěvnost respektive její rozvrstvení. I když pořadatelé z toho rozhodně radost mít nemohli, ze sobeckého pohledu návštěvníka mi bylo samozřejmě příjemné, že se v sále dalo bez větších problémů pohybovat i během produkce headlinerů. Trochu horší ale bylo, že valnou většinu návštěvníků tvořili Rakušané a Němci, a jakkoli proti tomu v zásadě nic nemám, celou dobu jsem měl tak trochu pocit, že jsem na festivalu někde v cizině, což po skvělé zkušenosti s domáckou atmosférou dřívějších ročníků Phantoms of Pilsen poněkud zamrzelo. S tím se dále pojí i (údajně) nadměrná koncentrace hovad a opilců, a ačkoli jsem byl ze strany fanoušků svědkem jen jednoho vyloženě retardovaného incidentu a několika těch, co byly "jen" hloupé, stejně se to na celkovém dojmu trochu podepsalo.

Důvod číslo tři může znít poněkud úsměvně, ale stejně si za ním stojím. Věřte nebo ne - je jím počasí. Na rozdíl od posledních let, kdy počasí pokaždé vyšlo prakticky nejlépe, jak mohlo, si letos vybralo slabší chvilku a s výjimkou krátkého sobotního rozjasnění byla celé dva dny kosa jako kráva. "Tak ses měl ty vole oblíct," řekne si asi čtenář, jenže on je docela rozdíl, když se na zahrádce s bandou kamarádů oddáváte bujaré zábavě v odpoledním slunci a když se s těmi samými lidmi na tom samém místě všem bundám navzdory klepete jak drozd. Ale je pravda, že aspoň nepršelo. To už by byla fakt bída...

Tohle všechno, co jsem zatím zmínil, samozřejmě nikdo nepřičítá na vrub pořadateli. Co ale na hlavu pořadatelů padá, to je ona trochu nešťastná warm-up party, o které jsem mluvil už na začátku reportu. Samozřejmě je mi jasné, že je mnohem ekonomičtější naplnit malý klub s malým nájmem než zbytečně cálovat větší podnik, kde pak stejná návštěva skoro nevynikne. Jistě že to nakonec nebyla žádná katastrofa, ale stejně bych byl mnohem raději, kdyby podobně atraktivní sestava dostala příště poněkud víc prostoru. Když byla návštěvnost Parlamentu na maximu (v průběhu vystoupení Agrypnie), v klubu bylo opravdu dost těsno a na kapelu nebylo moc vidět, nehledě na to, že stísněný prostor pódia a vůbec celého klubu právě tomuto vystoupení dost uškodil, neboť při sebevětší snaze muzikantů zkrátka nemohlo vyniknout tak, jak by si zasloužilo. Vím, že se mi to snadno kecá, když do toho nevidím, ale z čistě fanouškovského pohledu je to zkrátka tak, jak jsem napsal, je mi líto.

Jak jsem ale říkal, tohle všechno jsou čistě subjektivní výtky, někdo jiný to mohl vidět úplně jinak a hlavně - všechno ostatní bylo snad až na několikrát trochu moc přeřvaný zvuk tradičně v nejlepším pořádku. Organizace příkladná, hrací časy až na jednu výjimku dodržovány bez významnějších prodlev, nabídka občerstvení i piva více než uspokojivá... Zázemí doznalo od posledně dalších vylepšení a volná wi-fi a otevřený bar na zahrádce v každém případě potěšili. Do budoucna je na tomto poli ale stále prostor k růstu, tak se těším, co v příštím roce pořadatelé pro návštěvníky připraví za nové vychytávky.

I když jsem tvrdil, že osmý ročník Phantoms of Pilsen byl pro mě asi zatím nejslabším, stejně jsem si festival náramně užil, účasti v žádném případě nelituji, a pokud to bude jen trochu možné, příští rok dorazím znovu. Jen doufám, že počasí vyjde příznivěji, lidí (zejména našinců) přijede víc a dorazí všechny kapely, které to slíbí, protože těch Samael byla letos vážně škoda. A jelikož bych se chtěl vyhnout přílišnému podlézání, ukončím to obligátním za rok na shledanou. A ten další taky. I ten po něm...

Fotky byly vypůjčeny ze serveru Photomusic.cz (autoři: Oskar999, Kabrio)

Šestá deska Taake v prosinci

Čtvrtek v 18:50 | MF |  Music News
Je tomu pár dnů, co Hoest, lídr norského black metalového projektu Taake, při ohlašování nového EP "Kulde" řekl, že další dlouhohrající album může i nemusí vzniknout, a už tu jsou detaily o desce. Celkově šestý studiový počin kapely ponese název "Stridens hus" a vyjde u Dark Essence Records celosvětově 8. prosince s výjimkou Německa, Rakouska a Švýcarska, kde bude k dispozici o čtyři dny později. Obal a tracklist se nacházejí okolo textu, jeden nový song "Det fins en Prins" si pak můžete pustit na Soundcloudu - píseň se objevila už na zmiňovaném EP "Kulde".

Nahrávání proběhlo v norském Bergenu v Conclave and Earshot Studios pod dohledem producenta Bjørnara Erevika Nilsena (Helheim, předchozí alba Taake, Galar; jako aktivní muzikant Vulture Industries). Hoest si klasicky drtivou většinu desky natočil sám, na "Stridens hus" se ale tentokrát objeví i členové koncertní sestavy Taake.

Jednu novou skladbu, "Orm", Taake prezentovali i před pár dny na plzeňském festivalu Phantoms of Pilsen - záznam sledujte níže.

Zatím poslední řadový počin Taake se jmenuje "Noregs vaapen" a vyšel v září 2011 u Karisma Records. Hoest desku nazpíval a nahrál na ní i všechny nástroje. Mimo něj se zde však objevilo i množství hostů, například Nocturno Culto (Darkthrone, Sarke), Attila Csihar (Mayhem, ex-Aborym, ex-Sunn O)))), Demonaz (Immortal), V'gandr (Helheim), Bjørnar E. Nilsen (Vulture Industries) nebo Ivar Bjørnson (Enslaved). Zajímavostí je, že v jedné písni se objevilo i banjo, které natočil Gjermund Fredheim (Syrach, živá sestava Taake).

Tracklist "Stridens hus":
01. Gamle Norig
02. Orm
03. Det fins en Prins
04. Stank
05. En Sang til Sand om Ildebrann
06. Kongsgaard bestaar
07. Vinger


Dead Congregation, Abhorrot, Infer - Bratislava, 24. ledna 2015

Čtvrtek v 17:12 | MF |  Koncerty & Akce
DEAD CONGREGATION [death metal/GRE]
ABHORROT [black/death metal/AUT]
INFER [death/black metal/SVK]

24.01.2015 / 19.00
Randal Club / Bratislava / Slovakia

tickets & info:
14€ - presale until 30.11.2014 (2+1 ticket FREE = each 3rd FREE)
15€ - presale from 01.12.2014 (3+1 ticket FREE = each 4th FREE)
15€ - at a place before the show (24.01.2015 from 18.30)
beheaded.promotion@gmail.com

facebook event:

facebook page:

[tisková zpráva pořadatele]

Blutengel pojmenovali novou desku

Čtvrtek v 14:42 | MF |  Music News
Němečtí gotici Blutengel ohlásili, že se jejich nadcházející deska bude jmenovat "Omen" a že by měla vyjít v únoru příštího roku. Předcházet jí bude singl "Asche zu Asche", jenž bude k dostání od 14. listopadu u labelu Out of Line jako limitované digipack CD a limitovaný picture vinyl (500 kopií). Další detaily o albu doposud nejsou k dispozici s výjimkou informace, že některé edice budou opětovně obsahovat bonusový disk.

Singl "Asche zu Asche" (obal napravo) bude obsahovat titulní skladbu "Asche zu Asche", dále její dvě alternativní verze a song "Insensitive World".

"Omen" bude navazovat na desku "Monument", jež vyšla v únoru 2013 u Out of Line jako download, standardní CD, limitovaný 2CD digipack a luxusní 3CD box s knihou. Nahrávka se v domácím německém žebříčku prodejnosti umístila na 4. pozici; celkem se k albu objevily tři singly - "Save Our Souls", "You Walk Away" a "Kinder dieser Stadt".

V únoru letošního roku ještě Blutengel stihli vydat počin "Black Symphonies (An Orchestral Journey)", který obsahoval orchestrální verze vybraných písniček kapely.

Tracklist "Asche zu Asche":
01. Asche zu Asche
02. Asche zu Asche (Extended Dust Devil Mix)
03. Asche zu Asche (Gintronic Remix)
04. Insensitive World

Klipy od Cavalera Conspiracy a In This Moment

Čtvrtek v 12:26 | MF |  Music News
>>> Cavalera Conspiracy - projekt, v jehož čele stojí legendární bratrská dvojice Max (Soulfly, ex-Sepultura) a Igor (ex-Sepultura) Cavalerovy - již zanedlouho vydají svou třetí řadovou desku s názvem "Pandemonium". Stane se tak 31. října - další detaily najdete ve starší novince. Nyní kapela na podporu nahrávky vydala nový videoklip k songu "Babylonian Pandemonium". Sledujte zde:


>>> Zámořská metalcorová skupina In This Moment vydá svou novinku "Black Widow" 18. listopadu (další detaily zde), na což aktuálně upozorňuje oficiálním klipem k prvnímu singlu "Sick Like Me". Video dopadlo následovně:


Atrum Tempestas - Néant

Čtvrtek v 9:47 | MF |  Recenze
Pokud vám jméno Atrum Tempestas nic neříká, žádný stres. Nejedná se o žádnou legendu, kultovku nebo dobře skrytý klenot avantgardy či undergroundu. Atrum Tempestas je prostě normální začínající kapela, jež má sice na křížku už sedm roků a působí v ní muzikanti, kteří za sebou něco mají, přesto všechno toho pod tímhle jménem ještě příliš nepředvedli - to nemyslím ve špatném slova smyslu, každá skupina přece začíná od nuly, takže na tom není zhola nic špatného.

Když jsem už nakousl, že zde působí zkušení muzikanti, tak tu myšlenku hned dokončíme. Atrum Tempestas je duo, jehož jednu polovinu tvoří Juha-Matti Perttunen, který má ve svém portfoliu docela slušnou řádku kapel, nicméně ta suverénně nejznámější se jmenuje Catamenia a Juha v ní působí jako vokalista. Jeho parťákem v Atrum Tempestas je jistý Jarmo Kylmäaho, jenž se jenom mihnul v nějakém nepříliš známém projektu a vytvořil nějakých pár obalů také pro nepříliš známé skupiny. I když, na svědomí má třeba pár obálek pro zámořskou formaci Dhampyr, jejíž letošní desku "Withdrawals & Candy Heavens" jsem tu už před časem recenzoval… inu, ten svět je prostě malý.

Vraťme se ovšem k Atrum Tempestas. Podle jmen už jste asi sami pochopili, že jsou to asi Finové, takže se původem už zdržovat nebudu a rovnou řeknu, že oba pánové mají v projektu na starosti jak vokály, tak i všechny nástroje. Výsledkem jejich činnosti bylo až doposud pouze jedno EP "Ne Deus crede" z roku 2012, které vyšlo v hodně omezeném nákladu, tudíž se k němu asi málokdo dostal. Něco skutečně zajímavého se tak začíná dít až letos, protože v půlce října dvojice vydala svůj debut s názvem "Néant".

"Néant" zdobí velice minimalistický, nicméně podle mě rozhodně pěkný přebal, který už v předstihu dává tušit, že tvorba Atrum Tempestas se bude točit především okolo atmosféry. Světe div se, ono je to tušení zcela správné, protože Finové produkují atmospheric black metal a i vše nasvědčuje tomu, že právě vytvoření nějaké určité nálady bylo nejspíš tím hlavním, oč jim šlo. Tomu je ostatně podřízena i struktura alba, protože to obsahuje pouhé tři písně, z nichž ta nejkratší má šest a půl minuty… zbylé dvě kolegyně pak hravě překračují hranici deseti minut. A to je pro tvorbu atmosféry dobrá výchozí pozice, protože jak známo, právě na ploše dlouhých skladeb, kde si skupina může hrát s pocity, pomalu budovat náladu a kompozici trpělivě gradovat, se něco takového vytváří nejlépe. Zásadní otázkou však zůstává, zdali v tomto snažení Atrum Tempestas uspěli…

Řeknu to asi takto - Finové určitě neselhali. Tvrdit totiž, že je "Néant" špatné album, to by byla lež, protože špatné rozhodně není. Atrum Tempestas zjevně vědí, co a jak chtějí hrát, z jejich hudby je cítit pevná a jistá skladatelská ruka, což se do výsledku hned pozitivně promítne. Kapela se pohybuje spíše ve středním až pomalejším tempu, přičemž hlavní roli hraje především velice melodická kytara, jejíž výrazivo může místy připomenout i žánry jako post-rock nebo blackgaze. Rytmika se spíš drží zpátky a nepředvádí žádné velké divočiny, ale v rámci stylu je to myslím dostačující - tím spíš, že lze ještě navíc pochválit pěkně slyšitelnou baskytaru, která rozhodně není v mixu utopená někde vzadu. Najdou se však samozřejmě i různé uvolněnější mezihry, což ovšem není nic, co by člověk od podobného druhu hudby nečekal. Vokály jsou pak povětšinou čistě black metalové, v některých momentech se ale najde i nějaký ten šepot a podobné věci.

Co se výraziva týká, Atrum Tempestas tedy používají vesměs pouze konvenční prostředky, jaké se v tomto stylu hudby nosí. To ovšem nutně není špatně, jelikož i s tímhle se dá pořád udělat zajímavá deska - na to však zcela bezpodmínečně potřebujete, aby ta atmosféra, o niž vám celou dobu jde, vážně fungovala na jedničku, jinak výsledek zůstane tak někde na půl cesty. "Néant" atmosféru určitě nepostrádá a v některých momentech je i velice pěkná. Bohužel však není opravdu silná, uhrančivá a strhující - do tohoto stádia jí ještě něco schází. Hudba Atrum Tempestas se tím pádem poslouchá velice příjemně, hezky a bez větších zádrhelů plyne kupředu a bez nějakého uzardění se dá tvrdit, že je i vcelku zábavná. Pokud vám toto ke štěstí stačí, máte vyhráno a klidně si "Néant" sežeňte, protože se vám bude líbit. Jestli ale od atmosféricky založené muziky očekáváte, že vás skutečně pohltí, zhypnotizuje a nepustí, až si na ní vytvoříte závislost, tak to u Atrum Tempestas naneštěstí nenajdete.

"Néant" je zcela jistě kvalitní nahrávka, a ačkoliv se jedná o formální debut, Atrum Tempestas se zde představují jako vyzrálá skupina, jíž potenciál nechybí. Do dokonalosti to však má daleko a jednostranná sázka na jednu kartu nevyšla na 100 %, což ovšem neznamená, že se to příště povést nemůže - jak už totiž padlo, Finové bezesporu mají myšlenku i talent. Navíc i za tu současnou podobu své hudby reprezentovanou "Néant" si určitě zaslouží pěkných a nadprůměrných 6,5 bodu…

Tracklist:
01. Quitter ceux qui étaient déjà partis - 14:18
02. S'éclipser - 06:22
03. Et après... le néant - 11:06

Hodnocení: 6,5/10


English summary:
Atrum Tempestas' debut effort is surely a pretty solid piece of work. The band apparently try to focus on atmosphere which is something I really like, and the good thing is that the result is quite satisfying. The problem is that it is still "just" good, not truly captivating or hypnotizing… at least I feel it like that. Despite this, "Néant" is still a nice album, there is undoubtably a lot of potential in Atrum Tempestas and I believe that they might be able to record an album which will be truly hypnotizing in the future.

[K recenzi poskytl: Nordavind Records]

Phantoms of Pilsen 8: Plzeň - Pod Kopcem, 23.-25.10.2014 (část 1)

Středa v 20:23 | Ježura |  Reporty

Úvod:


Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen už je tu s námi už řadu let a za tu dobu se vypracoval z lokální akce nevalného významu v událost, která do božkovské hospody Pod Kopcem každoročně přiváží zvučná jména zahraničního i domácího undergroundu a pro fanouška podzemního extrémního metalu platí za jednu z nejvýznamnějších podzimních akci na našem území. Letošní osmý ročník nebyl výjimkou, a i když se pořadatelům ani tentokrát nevyhnuly obtíže s lineupem, Red Raven Phantoms of Pilsen vol. 8, jak zní oficiální název festivalu, proběhl podle plánu v předposledním říjnovém týdnu.

Po loňské premiéře pořadatelé i letos sáhli po možnosti rozšířit dvoudenní festival o warm-up party. Ta ovšem proti předchozímu ročníku doznala hned dvou zásadních změn. První se týká lineupu a tam, kde loni hrály až na jednu výjimku (Stagewar) české a až na jednu výjimku (Mortifilia) thrashové kapely, se tentokrát představila německy mluvící sestava operující převážně v melancholických a atmosférických odvětvích black metalu s jednou doomovou výjimkou v podobě plzeňských Self-Hatred, pro které to byl první koncert vůbec.

Druhá a v konečném důsledku řádově důležitější změna se dotkla místa konání. Tím se pro letošek stal klub Parlament a musím se přiznat, že mě to nijak nepotěšilo - spíš naopak. Parlament je totiž podnik značně stísněný a představa, že se v jeho prostorách bude mačkat více než 50 lidí, mě poměrně děsila. Veškerým obavám navzdory jsem se ale do Parlamentu přeci jen vypravil, neboť soupiska kapel ve složení Freitod, Agrypnie, Harakiri for the Sky a Self-Hatred byla zkrátka hodně pádným argumentem.

Warm-up party:


První přišli na řadu Němci Freitod. Kapelu jsem sice do té doby znal jen podle jména, nicméně letmý průzkum ji zařadil na seznam toho, co by se mi ze soupisky letošních Phantoms of Pilsen mělo strefit do vkusu. A špatné to věru nebylo. Trojice muzikantů (basáka Freitod někde zapomněli) se jala produkovat zamyšlený a depresivním odnožím ne úplně vzdálený black metal a bylo zřejmé, že hudba je to rozhodně na úrovni a má co říct. Navzdory tomu, že mi podobně laděná muzika vyloženě sedí, mě ale Freitod svým výkonem vlastně vůbec neoslnili. Jak už jsem napsal, špatné to nebylo a některé momenty byly vyloženě skvělé, celkový dojem z vystoupení mi však dost srážely dvě věci. Zaprvé to byl čistý zpěv Gerda Eisenlauera, který mi zkrátka neseděl, a místy to dělalo dojem, že to vyloženě nesedí ani Gerdovi. A pak za to může skutečnost, že se Freitod jaksi nepodařilo vtáhnout mě do děje a až na pár výjimek jsem v tom tak důležitou atmosféru hledal marně. Celkový dojem z tohoto koncertu jsem si tedy zákonitě odnesl poměrně nevalný, nicméně jestli to nebylo naposledy, co jsem Freitod viděl, určitě jim dám ještě šanci. Podle člověka, který jejich hudbu zná, to totiž bylo skvělé, takže je klidně možné, že byla chyba na mém přijímači.

V případě Agrypnie jsem měl na rozdíl od Freitod už velmi přesnou představu, čeho je tahle sebranka schopná, a po pátém ročníku Phantoms of Pilsen, kdy mě Agrypnie totálně uzemnila, jsem od nich nečekal nic menšího než další skvělé vystoupení. Právě Agrypnie však ze všech vystupujících kapel dojeli na umístění warm-up party do Parlamentu asi nejvíce. Šestice muzikantů se totiž na titěrné pódium opravdu nevešla, zpěvák a jeden z kytaristů museli mezi lidi a celé to působilo děsně stísněným, nepohodlným a improvizovaným dojmem, což je vzhledem k charakteru tvorby Agrypnie (velmi stručně řečeno atmosférický black metal s ohromným vnitřním prostorem) poměrně fatální nedostatek. Aby toho nebylo málo, Agrypnie si vyžrala také technické problémy v podobě stávkujícího mikrofonu a jedné z kytar, a jakkoli to nelze kapele klást za vinu, celkovému dojmu to také moc nepřidalo. Ano, vysoká kvalita studiových nahrávek samozřejmě znát byla a několik pasáží bylo vyloženě skvostných, ale na opravdu plnohodnotný zažitek jich bylo poněkud málo a Agrypnie - jakkoli byli mým suverénně největším tahákem warm-up party, ne-li rovnou celého festivalu - laťku nastavenou svým vlastním tři roky starým famózním výkonem přes veškerou snahu neohrozila ani náznakem.

Mladí Rakušané Harakiri for the Sky, kteří se v Plzni zastavili v rámci společného turné s Agrypnie, mají na kontě relativně čerstvou a povedenou druhou desku "Aokigahara", platí za velmi slibné naděje (post-)black metalového žánru a stejně tak jsem do jejich plzeňské premiéry vkládal naděje i já. Zpočátku to ale na žádnou bombu nevypadalo ani v tomto případě. To, že zvukovka přešla v regulérní vystoupení, šlo poznat vlastně jen díky světlům, protože zpěvák stojící mezi lidmi z mně neznámého důvodu nepovažoval za nutné otočit se čelem k publiku a odzpíval tak snad polovinu setu. Navíc se ani Harakiri for the Sky nevyhnuly technické problémy a utržená struna a následná vynucená pauza někdy po druhé skladbě navázaly na trampoty kolegů z Agrypnie. Když si ale odmyslím tyhle dvě věci, Harakiri for the Sky nakonec opravdu odvedli dobré vystoupení. Jejich přiměřeně svižná a zajímavými melodiemi naplněná muzika zafungovala více než obstojně a dokonce se dostavila i tolik kýžená atmosféra, takže jsem mohl toho večera vůbec poprvé s čistým svědomím prohlásit, že jsem se bavil celou dobu a bez větších výkyvů.

Plzeňští Self-Hatred, v jejichž sestavě se sešli lidé z kapel jako Et Moriemur, Stollice, Dissolving of Prodigy a dalších dostali možnost odehrát v rámci warm-up party Phantoms of Pilsen svůj vůbec první koncert a já bych zde hrozně rád napsal, že se jim povedl na výbornou, neboť přesně takový dojem jsem si odnesl z těch několika jeho částí, kterým jsem věnoval pozornost. Bohužel to ale napsat nemůžu, protože jsem - hanba mi - dal přednost raději bujaré zábavě se starými i novými přáteli a Self-Hatred k tomu fungovali jako jakýsi doprovod. Je ale pravda, že to málo, co jsem opravdu vědomě sledoval, se mi líbilo, a to tak že hodně. Dokonce se mi to líbilo tak moc, že to stačilo k tomu, abych Self-Hatred zařadil spolu s Harakiri for the Sky na pomyslné společné první místo mého osobního žebříčku. O tom, že to asi není úvaha úplně z cesty, svědčí i fakt, že si Self-Hatred vysloužili opravdu parádní odezvu, takže až se naše cesty zase někdy zkříží (a já doufám, že to nebude trvat dlouho), slibuji, že se k tomu postavím zodpovědněji než tentokrát. Už takhle mě totiž Self-Hatred více než navnadili...

Jak lze z textu asi vytušit, můj celkový dojem ze čtvrteční warm-up party je mírně rozporuplný. Na jednu stranu to určitě nebylo špatné a třeba Harakiri for the Sky a (asi i) Self-Hatred se postarali o dost vydařený hudební zážitek. Na druhou stranu pro mě ale tento večer zůstal dost za očekáváním, a to zejména kvůli setu Agrypnie, od něhož jsem si sliboval opravdu hodně. Vesměs se tak potvrdily obavy, které jsem choval k místu konání - nevelký prostor pro muzikanty moc dobroty neudělal (v případě Agrypnie to bylo asi nejzásadnější negativum), vzhledem k početné návštěvě bylo dost narváno i mimo pódium a zkuste se v úzkých prostorách vyhýbat s muzikanty tahajícími nástroje a další vybavení... Odtud tedy pramení jisté rozčarování, které jsem si z warm-up party odnesl. Celou instituci zahřívacího večírku tím však v žádném případě nechci odsuzovat, a pokud se v jeho rámci příště představí zajímavá sestava v odpovídajícím prostoru, rád svou účast zopakuji.

Pátek:


Pátek přinesl probuzení do chladného a zamračeného počasí, ale také první regulérní festivalový den, a tak když bylo učiněno zadost nezbytnostem, jako je oběd a další, nic nebránilo tomu konečně se dostavit na Božkov. Příjezd na místo byl načasován prakticky přesně na začátek produkce, takže když jsem vkročil do sálu, na pódiu se už rozjíždělo první vystoupení dne. Úlohu otevřít páteční program dostali za úkol Rakušané Svarta, a ačkoli mě ukázka jejich tvorby, kterou jsem si nedopatřením pustil pár dní předem, diplomaticky řečeno nepřesvědčila o kvalitách téhle kapely, naživo to byla poněkud jiná káva. Svarta se vytasila s black metalem nepatrně depresivního charakteru a za doprovodu dvou plápolajících předmětů (co přesně to bylo, to se mě vážně neptejte, protože to nevím) na pódiu předvedli nečekaně sympatické vystoupení. Hudba relativně bohatá na kytarové melodie se ukázala být dost příjemnou kulisou, výkon muzikantů jí nezůstal nic dlužen a navíc se dostavila i atmosféra, takže když bych to měl nějak shrnout, takhle povedené uvedení do děje jsem opravdu nečekal a plně mě uspokojilo.

Na adresu smečky jménem Kringa jsem předem slyšel samou chválu, takže jsem byl zákonitě zvědavý co tihle rakouští mladíci předvedou. A jestli jsem o vystoupení Svarta napsal, že bylo nečekaně sympatické, tak v případě Kringa už šlo o jednoznačně výborný výkon. Samotná muzika, v níž se potkávala lehká psychedelie s těžkým okultismem, black metalovou agresí a takřka rock'n'rollovým odpichem, byla vynikající a dokonale uvěřitelná, ale Kringa to navíc podpořila důstojnými pódiovými proprietami (několikero svíček, bizoní lebka se svítícíma očima a výrazně aromatické kadidlo nebo nějaká jeho obdoba), neustále houstnoucím závojem umělého kouře a naprosto parádním nasazením, což mělo jednoznačný výsledek - výtečnou atmosféru a skvělý zážitek, což je na kapelu, která má na kontě akorát jedno EP a pár demáčů zatraceně dobrý výsledek! Pro mě první a rovnou docela velký objev, který mi letošní Phantoms of Pilsen přichystal.

Po loňské přestávce se na božkovské pódium vrátila i pořadatelská Panychida, přičemž pánům připadla v pátečním programu třetí pozice. S vynikající deskou na kontě a evropským turné v zádech se Panychidě před domácím publikem evidentně chtělo udělat co nejlepší dojem a já nemám sebemenší důvod tvrdit, že se to nepodařilo, protože výkon to byl opravdu příkladný. Nasazení, s jakým pánové svůj set odehráli, nesnese výtky, všichni do toho šli evidentně na sto procent a zejména frontman Vlčák ze sebe vydal snad ještě víc než před měsícem v Praze. V setlistu dostala nejvíce prostoru samozřejmě aktuální fošna "Grief for an Idol", stranou ale nezůstal ani debut "Paganized", EP "Woodland Journey" nebo druhá deska "Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow", z níž zazněla především fenomenální titulka, a stejně jako posledně i tentokrát v živém provedení naprosto zabíjela. Opravdovou třešničku ale Panychida přichystala v podobě skladby "Minnestund", během níž si na pódium přišel zahostovat V'gandr (Helheim, živá sestava Taake), který skladbu otextoval a ve studiové podobě také nazpíval. Jako zpestření to bylo velmi příjemné a už tak výtečné vystoupení to jen podtrhlo. Co naplat, Panychida je evidentně ve formě a na Phantoms of Pilsen se to jedině potvrdilo.

Kdyby mě před začátkem festivalu napadlo se alespoň letmo informovat o vystupujících kapelách a nenechávat všechno jako obvykle až na osobní zkušenost, v případě dalších Rakušanů Triumphant bych podle jména a obálky jediné desky asi učinil předběžný závěr v tom smyslu, že to bude nějaký solidní black metal. Zvuky linoucí se na zahradu božkovské hospody, které Triumphant vyluzovali během zvučení a později i během vystoupení, mě ale přiměly raději setrvat nad konzumací pizzy a dvanáctky Herolda, protože to zkrátka znělo jako mix poněkud retardované variace Iron Maiden, kovadliny na koulích a nezbytného thrash/blackového koření. Když ale došlo pivo a pizzu už jsem nemohl ani vidět, nakonec jsem se na pár okamžiků do sálu podíval, abych z něj zase hodně rychle vypadnul, protože kožené outfity muzikantů ozdobené tunami kovových serepetiček (maně jsem si vzpomenul na ohozy kultovních Nifelheim) a další drobnosti jako rozpatlané painty a podobně mě zkrátka a jednoduše vyděsily natolik, že jsem neměl sebemenší chuť tuhle parodii pozorovat z bližší než bezpečné vzdálenosti. Oukej, tohle asi ode mě není úplně fér, protože jsem Triumphant nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, abych je mohl verbálně poslat bez pardonu do kytek, a uznávám, že pokud v tom byla nadsázka (sice asi tak tuna nadsázky, ale víte, jak to myslím), tak to nakonec mohla být docela dobrá prdel, protože když samotné muzice nestála v cestě zeď, neznělo to úplně marně. Přesto mě ale nijak zvlášť nemrzí, že jsem si tohle vystoupení odpustil.

Po ujetém intermezzu pátečního programu v režii Triumphant se ale vše vrátilo do výsostně seriózních kolejích, když štafetu převzali Der Weg einer Freiheit dorazivší zpoza západních hranic naší republiky. Právě tihle Němci patřili mezi kapely, jejichž jména na soupisce mi sice nebyla neznámá, samotná hudba se mi doposud vyhýbala, ale přesto jsem měl jakési matné tušení, že by se mi to mohlo strefit do noty, a právě jim se to podařilo rozhodně lépe než předchozí večer jejich krajanům Freitod. Jestli bych měl vystoupení Der Weg einer Freiheit popsat jedním slovem, pak to bude určitě "intenzivní". Právě zběsilý a intenzivní black metalový příval, na němž měli hlavní podíl zejména zpěvák s bubeníkem (výkon obou pánů nelze označit jinak než jako strhující) je ale suverénně nejvýraznějším a chtělo by se říct až jediným dojmem, který mi utkvěl v paměti. Ačkoli totiž byla muzika Der Weg einer Freiheit navzdory dost vysoké hlasitosti pořád ještě čitelná, nějak si z toho moc nepamatuji - a to prosím na vině výjimečně není alkohol. Co si ale pamatuji velmi přesně, to byla spokojenost a odhodlání k detailnějšímu průzkumu tvorby Der Weg Einer Freiheit, což mluví velmi jasnou řečí - vystoupení to bylo v každém případě povedené.

Jak se čas přiblížil desáté večerní, pomalu přišla řada na první ligu. Úlohu předposlední páteční kapely dostali švédští black metaloví ďáblové Valkyrja, na které jsem se poměrně těšil, neboť už na našem předchozím setkání mě příjemně překvapili, a tentokrát už jsem na ně byl relativně připravený. A Valkyrja odvedla zatraceně dobrý výkon, o tom není sporu. Mělo to grády, bylo to dokonale uvěřitelné, tah na bránu takřka hmatatelný... To vystoupení jsem si vážně užíval, ale bohužel to nemělo trvat věčně, spíš relativně krátce. Stačilo totiž jen pár skladeb a musel jsem sál opustit, protože hlasitost, která už u Der Weg einer Freiheit atakovala meze přijatelnosti, tentokrát vystřelila tak vysoko, že mě začala regulérně bolet hlava a píchat v uších. V žádném případě není pravda, že bych svou životosprávu nějak zvlášť hrotil, ale uši mám opravdu jen jedny, navíc už takhle dost jeté, takže jsem dal raději přednost zachování zbytků zdraví na úkor výtečného vystoupení, který Valkyrja zcela bez debat předváděli. Snad to někdy příště nebude takový masakr, protože zrovna tohle opáčko ochotně podstoupím.

Ačkoli má Valkyrja v black metalovém undergroundu solidní jméno, asi nejde hovořit o kultovní kapele. Případ norských Taake je ale přesně opačný, a tak není divu, že mnohými vyloženě uctívaná sebranka v čele s maniakem Hoestem ukořistila post headlinera prvního festivalového dne. Poněkud ležérní přístup kapely k časovému harmonogramu zapříčinil asi dvacetiminutové zpoždění, ale natěšené fanoušky to evidentně z míry nijak zvlášť nevyvedlo, a když už Taake konečně nakráčeli na pódium, přivítali je vpravdě královsky. A Taake - jako by chtěli dohnat zpoždění - spustili bez keců a prali to do lidí celou hodinu, kterou měli k dispozici. Jelikož jsem se k Taake na svém have-to-listen seznamu zatím nepropracoval, jejich show jsem sledoval spíše ze zvědavosti respektive reportérské povinnosti. Jakkoli jsem ale hudbou Taake nepolíben, musím uznat, že to byl od samého začátku nářez jak se patří. Hlasitost naštěstí klesla do přijatelných hodnot a čitelnost jednotlivých nástrojů byla rovněž příkladná, takže nebyl sebemenší problém si vystoupení náležitě užívat - a že bylo o co stát!

Muzikanti okolo Hoesta se činili opravdu skvěle, ale proti samotnému principálovi to bylo pořád jen takové křoví, protože právě Hoest byl zcela jednoznačně mužem číslo jedna. Jednak mě uzemnil mocným vokálem, který mrazil do morku kostí, a zadruhé na něj byla opravdu náramná podívaná. V plášti s širokou kapucí a podšívkou z norské vlajky vypadal nesmírně působivě, jedinečný corpsepaint jeho vysloveně démonickou vizáž ještě násobil, a když k tomu přidal ještě - nechce se mi říkat choreografii - pohybové výrazivo, už si opravdu nebylo na co stěžovat, takže zatímco Taake prali do lidí jednu dávku norského zla za druhou, Hoest celé představení vedle vokálního inferna rovněž působivě dirigoval a lidé mu to naprosto žrali. Na celém koncertu jsem tak našel jediná dvě smítka. Prvním byl incident, ve kterém figuroval jeden z fanoušků, více jak metrákový člen crew Taake, Hoest a lahev šampaňského, přičemž tihle čtyři činitelé se z mně neznámých důvodů jaksi potkali, což vyústilo v eskortování dotyčného fandy mimo sál. Smítko číslo dvě pak spatřuji v možná trochu zbytečně natahovaném závěru, dva přídavky bych si snad i odpustil. Je ale fakt, že jsem byl už fakt hodně unavený, takže to možná bylo jen mnou. Na vynikajícím výkonu, jaký Taake odvedli, to ovšem nemění zhola nic a já mohu s klidem prohlásit, že se páteční program zakončil v opravdu velkém stylu - přesně jak se sluší na jméno velikosti Taake.

Fotky byly vypůjčeny ze serveru Photomusic.cz (autoři: ShadeGrownEye, Kabrio, Oskar999)

Klipy od Die Krupps a Of Mice & Men

Středa v 16:58 | MF |  Music News
>>> Legendární industrial/EBM pionýři Die Krupps vydávají 31. října nový singl "Robo Sapien" ke svému poslednímu albu "The Machinists of Joy" z října loňského roku. Singl bude kromě titulní skladby obsahovat i dva její remixy a dosud nevydanou písničku "Pull the Trigger". K singlovému songu "Robo Sapien" pak vznikl také videoklip, na který se můžete podívat zde:


>>> Zámořská metalcorová kapela Of Mice & Men, jež si svůj název vypůjčila ze slavné stejnojmenné knihy od Johna Steinbecka, vydala nové video k písničce "Feels Like Forever", o jehož režii se postaral Nathan William. Song se objevil na letošní nahrávce "Restoring Force".


Opera IX má novou sestavu

Středa v 15:15 | MF |  Music News
Black metalovým veteránům Opera IX z Itálie se v letošním roce postupně rozpadla takřka celá sestava a v kapele zbyl pouze kytarista Ossian, který je hlavním mozkem projektu. Právě ten nyní oznámil novou sestavu Opera IX...

Baskytary se ujme jistý Scùrs, za bicí usedne M:A Fog (Black Flame, Dead to This World, Janvs, Hate Profile, ex-Glorior Belli) a na klávesy bude hrát Alessandro Muscio (ex-Highlord, ex-Amethista), který Opera IX vypomáhal na koncertech už od roku 2010. Zajímavá změna však nastává i u mikrofonu, protože po 13 letech od odchodu Cadaverie budou mít Opera IX opět zpěvačku - stala se jí Abigail Dianaria.

Kromě toho už Opera IX pracují na dalším albu, jež by se podle všeho mělo jmenovat "Back to Sepulcro". Více informací o ní však prozatím není známo.

Poslední deska Opera IX se jmenuje "Strix - Maledictae in Aeternum" a vyšla v lednu 2012 u polské firmy Agonia Records v podobě digipack CD a 2LP v černé (400 kusů) a zlaté (100 kusů) barvě. Šlo o první řadový počin kapely po dlouhých osmi letech od alba "Anphisbena" z roku 2004.


Kam dál