All Dogmas We Hate unleash new song "Crushed to dust"

Včera v 23:48 | MF |  Music News
All Dogmas We Hate unleash new song "Crushed to dust"

3 years after its birth a physical album and a digital EP, All Dogmas We Hate is about to unleash this spring its second full-length effort, called "Human wrath" and awaited for April 29th, on CD and Digital, through M&O Music/Believe Digital (In Arkadia, My Only Scenery, Our Theory,…).

The first audio extract with the song "Crushed to dust" has just surfaced online and is available right now on SoundCloud...

For the record...

ADWH : four letters for a name which sounds like a mantra : All Dogmas We Hate. French metal/hardcore/progressive act from Nîmes, this five-pieces band didn't want to lose time so after a bunch of fierce and productive work, opened the studio's door in order to record a debut full-length album called "Back to Reality", released a few weeks later through M & O Music/Twilight Distribution.The band got medias attention on metal sphere (webzines, magazines and some radios), collecting positive and constructive critics, and giving the French metal scene an outstanding beginning. Hard workers, the five guys get back in studio in february 2013 to give a follow-up to their debut album with a digital EP called "Astronomical distances".

For fans of Architects, August Burns Red, The Ghost Inside


[tisková zpráva]
 


Turbo - The Fifth Element

Včera v 21:30 | MF |  Recenze
Řeknu vám upřímně, že když jsem rozbalil balíček, který jsem našel ve schránce, a vykouknul na mě nápis Turbo, orosil jsem se až na prdeli, protože jsem se samozřejmě lekl, že mi nějaký srandista poslal na recenzi to české Turbo, které už čtvrtstoletí objíždí vidlácké tancovačky, kde do zblbnutí drtí svojí veleslavnou vykrádačku Europe, s níž kariéra kapely stojí a padá…

Hodně rychle se mi ulevilo, když jsem se podíval pořádně a zjistil, že se nejedná o české Turbo, nýbrž o Turbo polské. O tom, že u našich sousedů tahle skupina už dlouhé roky funguje, samozřejmě vím už nějaký ten pátek, nicméně jsem se nikdy neobtěžoval od ní cokoliv zkoušet… a i když je to blbé, dost dobře v tom hrálo roli i to, že Poláci sdílejí stejné jméno se zmiňovanými králi českého agro rocku. No, nevadí, všechno je jednou poprvé…

Oním mysteriózním počinem, který mi přistál ve schránce a jemuž se také nyní budeme zlehka věnovat, je samozřejmě letošní novinka s názvem "The Fifth Element"… i když, říct letošní novinka je malinko zavádějící, jelikož polsky nazpívaná verze desky vyšla již loni v listopadu pod názvem "Piąty żywioł". Nyní se tedy objevuje i anglická mutace, jež kromě změny jazyka navíc přináší rovněž bonusový song v podobě akustické verze jedné z písniček, což je dle mého skromného názoru bonus, který si kapela i s vydavatelem klidně mohli strčit za klobouk a nic by se nestalo.

Vzhledem k tomu, že to Turbo drhnou už pěkně dlouho a na kontě mají již přes tři dekády, jsem tak nějak nečekal žádné divočiny a "The Fifth Element" jsem si pouštěl s tím, že snad dostanu pohodový hevík. Poprvé jsem si ovšem desku pustil jako podklad k hraní jedné extrémně šílené skákačky, takže jsem se věnoval spíš zuřivému drcení klávesnice a muziku vnímal tak nějak na půl ucha… a takhle na půlku toho ucha mi to místy přišlo, jak kdyby to hrála nějaká zámořská mainstreamová rockovka, což je něco, co mě za srdeční sval nikdy nechytne, a navíc mi to ještě k tomu přišlo jako extrémní debilita, takže do nějakého dalšího poslechu jsem se musel fakt strašně přemáhat.

U alb, která vás na první poslech takhle extrémně nezaujmou, jsou dvě možnosti (za předpokladu, že to nehodíte do koše rovnou)… buď tomu věnujete čas a najdete si k tomu cestu, nebo tomu věnujete ještě druhý, maximálně třetí poslech a stejně vám to pořád bude připadat jako blbost, takže to za chvíli spláchnete do toaletní mísy dějin a už se k tomu nikdy nevrátíte. A jakkoliv by nyní bylo efektní říct, že si mě Turbo nakonec získali a ta jejich fošna vážně stojí za hřích, v reálu je to ta druhá možnost. "The Fifth Element" sice nakonec není takové peklo, aby se to vůbec nedalo poslouchat, což se mi na prvním rande zdálo, ale stejně je to mnohem větší nuda, než bych čekal od takhle zkušené kapely.

Jednoduše se mi na tom nepodařilo najít nic jiného než nijak zvlášť výrazný průměrný heavy metálek. Sem tam je nějaký refrén docela zapamatovatelný, což je případ třeba úvodní "Think and Fight" nebo "Handfull of Sand", ale jinak se na tom z větší části nenachází v podstatě vůbec nic, co by mě k tomu albu táhlo. Jediné trochu zajímavější věci se nacházejí až v samém závěru "The Fifth Element", konkrétně v posledních třech písničkách (nepočítaje onen naprosto zbytečný bonus).

"Light Up the Night" zas tak moc z celé nahrávky nevybočuje, ale v pár momentech se v ní ozvou hodně pěkné sbory… z obecného hlediska to není žádný trhák, ale v rámci desky to je hned něco, co posluchače na rozdíl od toho zbytku nějak dokáže zaujmout. "This War Machine" v několika pasážích nabídne parádní ječák, což je asi to nejzajímavější, co na celém "The Fifth Element" najdete, protože v moři bezzubého hevíku působí závan ostřejšího vysokého vokálu, jako když vás někdo poleje živou vodou. Finální osmiminutovka "Blues Measured by the Clock Ticking" poté nabídne pěkný pomalejší rozjezd, ale jak se spustí opět heavy metal, tak je to zase nuda…

Pokud je někdo zapálený posluchač melodičtějšího heavy metalu, kde se sem tam zlehka ozve náznak hodně měkkého thrashe, je dost dobře možné, že mu "The Fifth Element" sedne lépe než mně. Já mám sice ke klasickému heavy metalu poměrně blízko, ale Turbo mě prostě a jednoduše bohužel nijak nezaujali. Nicméně na druhou stranu, musí se jim nechat, že jsou aspoň poslouchatelnější než jejich čeští jmenovci…

Tracklist:
01. Think and Fight - 02:59
02. Taste of Forever - 04:42
03. Heart on the Pyre - 04:36
04. The Fifth Element - 06:52
05. Smash the Wall - 03:54
06. Handfull of Sand - 04:38
07. Relentless - 04:45
08. Amalgam - 04:19
09. Light Up the Night - 03:53
10. This War Machine - 05:40
11. Blues Measured by the Clock Ticking - 08:00
12. Smash the Wall (Acoustic) [bonus] - 04:00

Hodnocení: 5/10


[K recenzi poskytl: Metal Mind Productions]

Epitimia - (Un)reality

Včera v 20:18 | Prdovous |  Recenze
Dnes opět začnu krátkým příkladem. Tak si pište zadání: Žijete v Petrohradu. Roku 2008 najdete parťáka vhodného k založení kapely. Vašimi hlavními mantinely jsou dva žánry - black metal a ambient. O rok později přiberete třetího člena, resp. členku, jež má na starost bicí a housle. Vaše sestava je kompletní a hudba je postupně vyspělejší a vyspělejší. Koketuje i s jinými vlivy, jako je post-rock, a občas experimentuje i v odvážnějších rovinách. Vzhledem k tomu, že už nejste úplná másla, se po několika vydaných albech rozhodnete stvořit něco velkého, něco, co jste ještě nikdy nevydali. Jak to uděláte?

Odpověď, jak bych to udělal já, vám nedám. Namísto toho vám ale nabídnu odpověď v podobě recenze na desku "(Un)reality" od ruského tria Epitimia. To se očividně rozhodlo nahrát své životní dílo, neboť svojí čtvrtou řadovku pojalo ve velkém stylu a pro jistotu vydalo hned dvojalbum. A aby to nebylo jen tak ledajaké, celé dvě hodiny se nesou v koncepčním hávu, který balancuje na hranicích realit, iluzí a dalších klamů. Oba dva disky jsou zhruba stejně dlouhé (55 a 57 minut), první z nich se jmenuje "Delusion", druhý je pak přesným protikladem - "Illusion". Každá skladba je pak nějakým z charakteristických projevů či stavů mysli vztahujících se k danému celku. V prvé části se tak nachází písně jako "Delusion III - Frustration", " Delusion VI - Mors putativa" nebo "Delusion VII - Elysium". "Illusion" se vyznačuje kousky jako "Illusion I - Muse", "Illusion IV - Reflection" nebo "Illusion VII - Catharsis".

Tenhle psychologický koncept mi je osobně velmi blízký, a když jsem se podíval na tracklist, mé srdce docela zaplesalo v naději, že by hudba nemusel být naprostý odpad (jak se v black metalovém, který se pokouší o experimenty, stává častěji, než je zdrávo), když už dala kapela albu takhle hloubavou tvář. Nicméně veškeré naděje docela spolehlivě znegovala naprosto zběsilá délka dvou hodiny, kterou nedává ve svých projektech ani takový virtuos a skladatel, jako je A.A. Lucassen. A vzhledem k relativní neznalosti předchozí tvorby (kterou jsem si snažil doplnit během poslechu letošní desky), jsem se pro jistotu rozhodl neočekávat zhola nic.

Můžu přiznat, že po prvním a vlastně i po každém dalším poslechu deska dopadla víceméně přesně podle výše uvedených předpokladů. Vzhledem ke starší tvorbě, která byla hodně špinavá, atmosférická a občas správně chorobná, se změnil především zvuk, který je pořád stejně tvrdý, ale přece jen o něco čistší. V duchu předchozích alb je základem stále atmosférický black, tu a tam zabíhající do ambientu, tu a tam s post-rockovými až shoegazovými pasážemi. Vedle toho ale defiluje řada vynikajících, nevšedních a občas až geniálních nápadů, které ale zalétají někam docela jinam. Hned v úvodní "Birth" zaujme v black metalu dnes již téměř obligátní saxofon. Občas vzduch procitne neofolkovým odérem akustického vydrnkávání s ambientním podmazem. Sem tam prostor opět prosvětlí saxofon (závěr "Delusion IV - Contenmplation") a ve větší míře elektronika - avšak nikoliv v rovině industriální, ale spíše drum'n'basové, případně ambientní. V "Delusion VII - Elysium" se ve čtvrté minutě vytasí s téměř hip-hopový beatem doprovázeným saxofonem, na který naváže silný riff s operním zpěvem - dokonalý kontrast, který ve správném rozpoložení působí až husí kůži na zátylku.

Druhá polovina "Illusion" je pak v prvních skladbách post-rockovější a více atmosférická. S "Illusion IV - Reflection" ale přichází zlom - téměř polovina skladby je postavená na atmosférické kytaře s poctivým drum'n'basovým podkladem, který se střídá s post-blackovým riffem a klasickými bicími. Následující "Illusion V - Far Away" je sice šlapavý kytarový song, ovšem v mnohem rockovější poloze, čistá fúze blacku s post-rockem a ženským vokálem pěnice a bubenice M. v dáli. Závěrečná "Rebirth" pak do celého celku nezapadá díky atmosférickému podmazu v rytmu reggae nebo něčeho na ten způsob. Naprosto mimo veškerý zbytek alba. "(Un)reality" obecně nabízí řadu opravdu výživných momentů, ať již jde o žánrové přesahy, skvělé atmosférické riffy nebo šlapavé tvrdší pasáže. V tomhle ohledu je album vyzrálé, ačkoliv se nevyhnulo některým dětským nemocem vzhledem k tomu, že takové mimožánrové úlety si v Epitimii očividně dopřáli poprvé. Občas se tedy stane, zejména během poslechu "Illusion", že prostě narazíte na něco, co je na desku narobouvané dost neuměle, co do celku ne úplně zapadá, případně odbočuje mimo a narušuje dojem z celku, jako právě závěrečná skladba. V tomto ohledu je na tom první polovina "(Un)reality" mnohem lépe.

Že se kapela snažila oživit zajeté koleje něčím novým, se ale ještě dá omluvit. Ne každý experiment nutně musí dopadnout hned napoprvé a věřím, že pokud na další desce hlavní skladatel a multiinstrumentalista A. svoje pokusy dotáhne, může to být dobrý výsledek. Co se ale omluvit nedá, je přemrštěná délka, která očividně existuje v (ne)prospěch konceptu. Nevím, proč kapela nepojala koncept trochu střídměji a obě dvě části nenarvala na jednu desku, do délky dejme tomu jedné hodiny. Pokud by se vystříhala kvanta nadbytečného materiálu, "(Un)reality" by mohla být dost dobrá deska, která má s každou skladbou co nabídnout. Dvě hodiny se ale tomuhle triu zdaleka nevyplatily, protože zdaleka tolik nápadů na rozhazování nemají - což může být patrné i z předchozích dvou odstavců, kde zdaleka nejmenuji všechny skladby. Víc než tři čtvrtiny desky je pořád jen atmo black, který je sice dobrý, ale pořád jen dobrý a nic víc. Vzhledem ke dvouhodinové stopáži je málokterý riff natolik zapamatovatelný, abyste jej dokázali přiřadit ke konkrétní skladbě. I mně to dělá pořád problémy, a to jsem celé dvojalbum slyšel minimálně patnáctkrát (což je třicet hodin víceméně soustředěného poslechu - lepší zabíjení času nenajdete). Desku moc nezachrání ani fakt, že muzikantské kvality jednotlivých hudebníků jsou na výši, stejně jako produkce.

Z předchozích řádků je tak docela jasné, že hodnocení "(Un)reality" nebude přes všechny klady a skvělé momenty nijak valné. Ostatně ani být nemůže, když ty skvělé momenty zabírají asi tak deset, nanejvýš patnáct procent plochy alba a ten zbytek je nezapamatovatelný průměr. Přinejlepším lehký nadprůměr. A přitom kdyby se osoby skrývající se pod pseudonymy A., K. a M. držely více při zemi a zaměřily se na propracovanost menší plochy, věřím, že bych hodnotil mnohem, mnohem výše. Protože potenciál k tomu určitě mají.

Tracklist:
I. Delusion
01. Birth - 02:24
02. Delusion I - Escapism - 07:12
03. Delusion II - Ataraxia - 06:18
04. Delusion III - Frustration - 05:54
05. Delusion IV - Contemplation - 05:24
06. Delusion V - Post scriptum - 06:04
07. Delusion VI - Mors putativa - 05:19
08. Delusion VII - Elysium - 07:32
09. Metanoia - 08:52
II. Illusion
01. A Flash Before Death - 06:24
02. Illusion I - Muse - 07:12
03. Illusion II - Oath - 06:50
04. Illusion III - Foretime - 04:42
05. Illusion IV - Reflection - 06:24
06. Illusion V - Far Away - 05:39
07. Illusion VI - Fracture - 05:45
08. Illusion VII - Catharsis - 09:57
09. Rebirth - 04:16

Hodnocení: 6/10


Zbytek redakce hodnotí:
Upřímně řečeno jsem dlouho nebyl z nějakého alba takhle moc zmatený a nerozhodný jako z "(Un)reality". Na jednu stranu je v tom obrovské množství potenciálu, který také Epitimia přetavila do velkého počtu bez přehánění skvělých momentů. Některé nápady jsou naprosto beze srandy úžasné a minimálně za ně si ruské trio zaslouží velkou pochvalu. Abych protentokrát nemluvil pouze v obecné rovině, jako jeden konkrétní příklad za všechny mohu uvést třeba výtečné finále "Metanoia", závěrečné skladby prvního disku "Delusion". A takovéhle parádní pasáže jsou vcelku rovnoměrně rozesety na celé téměř dvouhodinové ploše obou polovin tohoto dvojalba. Problém ovšem tkví v tom zbytku, který se nachází mezi těmito skvělými nápady... ten zbytek sice není vysloveně špatný, ale prostě a jednoduše mě nebaví. I když jsem se snažil na "(Un)reality" cíleně soustředit a vnímat, zanedlouho jsem při všech pokusech bez výjimky upadl do jakési posluchačské letargie, z níž mě vždycky dokázaly na pár chvilek vytáhnout pouze výše zmiňované výborné pasáže. Ty ovšem v celkové předlouhé stopáži tvoří menšinu hrací doby, díky čemuž pro mě "(Un)reality" bohužel vyznívá jako promarněná šance na opravdu poutavé album. Opravdu jsem chtěl a snažil jsem se se s deskou skamarádit, ale nedá se svítit, nestalo se. Je tam úroveň a kvalita, o tom se nikdo nepře, ale stejně mě to prostě jako celek nedokázalo zaujmout natolik, abych mohl vytáhnout víc než šest bodů...
MF - 6/10

Koho by napadlo že jedno z nejsilnějších alb prvních měsíců roku 2014 přijde zrovna z Ruska? "(Un)reality" je těžko uschopitelná komplexní bestie sahající s délkou až k velice ambiciozním dvěma hodinám. A aby mohlo takto dlouhou stopáž důstojně utáhnout a neposlat posluchače do tvrdé dřímoty, muselo si vypomoci značnou dávkou netradičních invencí, a to cizích i vlastních. Na podkladu však stojí žánr který bývá objektem touhy náročných posluchačů jen výjimečně - melodický death/black metal. Tato melodičnost však stojí převážně na kytarách a čisté vokály tak čekejte jen v malých dávkách a nepravidelně, stejně jako klávesy a další elektronická udělátka. Mezi dvěma disky je znát velký rozdíl v přístupu, a tak zatímco první disk tvoří těžko proniknutelná kakofonie zvuků těžící hlavně z častého vstupu saxofonu, na druhém disku nalezneme uhlazanější metal, který má ovšem stále hloubku, pouze působí možná i díky větší přímočarosti výrazně přístupnějším dojmem. Co ovšem obě poloviny "(Un)reality" spojuje, je propracovanost, vášeň pro detail, solidní hráčské dovednosti a překvapivě sympatický zpěv v ruštině. Čtvrtá deska Epitimia se tak zařadí po bok "Extance" od Aenaon na poličku velice povedených chytrých tvrdě metalových nahrávek roku.
Zajus - 8/10

K "(Un​)​reality" jsem od začátku přistupoval s rozporuplnými pocity. Slušný obal i fakt, že deska vychází pod Hypnotic Dirge Records, zdrojem zajímavých nahrávek, dával najevo, že budeme mít čest s dalším slibným kouskem. Letmý pohled do tracklistu desky mě nepříjemně překvapil a veškerá očekávání z dobrého alba povadla. Co škodí "(Un​)​reality", je jednoznačně jeho délka. Odpouštím slabší zvuk, horší vokály (pominu-li ženský zpěv na části druhého disku), ale té hudby je prostě tolik, že poslouchat celé dvojalbum v kuse je celkem oříšek. Několik skladeb je určitě hodně dobrých. Z opravdu velkého přídělu hudby vynikají skladby jako "Delusion I - Escapism", "Illusion VII - Catharsis" nebo "Illusion III - Foretime" s ženskými vokály, které po stereotypních mužských působí jako balzám na ucho. Špatné nejsou ani pokusy o zakomponování elektroniky v druhé polovině dvojdisku. Vůbec druhý disk na mě působí vyspělejším a ucelenějším dojmem, což je na druhou stranu škoda, jelikož délka prvního disku mě většinou odradila od poslechu toho druhého. Na druhou stranu je na "(Un​)​reality" hrozně moc vaty a v klidu bych vám tu mohl vysázet šest písní, které by na takovém ambiciózním albu být neměly. Věřím, že kdyby Epitimia vzali z dvou disků to nejlepší a šikovným způsobem je zapasovali to jednoho, "(Un​)​reality" by působilo úplně jinak a věřím, že bych mu vysolil hodně vysoké hodnocení. Ačkoli výše napsané řádky vyznívají víceméně negativně, pořád je v jednotlivých skladbách vysoká kvalita a spousta nápadů, jen jich není tolik, aby s tím vystačilo dvojalbum, to je celé. Určitě vidím v Epitimia příslib do budoucna, protože potenciál tam je, jen by to chtělo pro příště víc sebereflexe…
Kaňour - 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,6/10

[K recenzi poskytl: Hypnotic Dirge Records]

Napalm Death točí novou placku

Včera v 19:21 | MF |  Music News
Grindcorová legenda Napalm Death se pustila do nahrávání své už patnácté dlouhohrající fošny. Novinka, jež bude navazovat na počin "Utilitarian" z roku 2012, by podle všeho mohla vyjít už koncem letošního roku.

Napalm Death vzkazují, že novém albu zvolili odlišný přístup oproti "Utilitarian". Některé skladby prý mají pečlivě připravené, kdežto u jiných budou volit spontánnější přístup. Výsledkem by údajně měla být "rozmanitější a šíleně znějící deska".

Jednu novou písničku již Napalm Death nedávno prezentovali i živě v Nizozemsku na festivalu Roadburn - na fanoušky natočený záznam se můžete podívat na YouTube. Skladba se jmenuje "Dear Slum Landlord".

Arjen Lucassen a Anneke van Giersbergen zakládají nový projekt

Včera v 18:35 | MF |  Music News
Dva známí holandští muzikanti - uznávaný skladatel Arjen Anthony Lucassen (Ayreon, Star One) a zpěvačka Anneke van Giersbergen (Agua de Annique, ex-The Gathering, ex-Devin Townsend Project) - se rozhodli dát dohromady nový společný projekt. Žádné konkrétní informace prozatím nejsou k dispozici, oba hlavní protagonisté ovšem připojili pár slov, která naznačují, jakým směrem se jejich spolupráce bude ubírat...

Lucassen: "Očekávejte epické koncepční dvojalbum, kombinaci 'klasika potkává metal' a 'akustického folku'."

Anneke: "Budu spolupracovat se samotným a jedinečným Arjenem Lucassenem na koncepčním dvojalbu! Jenom my dva, nádherný celkový námět a všechno mezi hodně nahlas a čistě akusticky. Tohle bude něco speciálního!"

Poslední deska, jíž Arjen Lucassen vydal, bylo dvojalbum "The Theory of Everything" jeho projektu Ayreon - počin vyšel koncem října loňského roku. Anneke van Giersbergen vydala svou poslední sólovou nahrávku "Drive" v září téhož roku.

The Atlas Moth: novinka v první polovině června

Včera v 16:14 | MF |  Music News
Američané The Atlas Moth vydají svou třetí desku 10. června pod značkou Profound Lore Records. Novinka se bude jmenovat "The Old Believer" a okolo tohoto textu najdete její přebal a seznam skladeb, které se zde objeví. Na Soundcloudu pak najdete první ukázku v podobě songu "Collider".

Prodkuci "The Old Believer" si vzal na starost osobně kytarista a klávesista Andrew Ragin, mix pak obstaral Kyle Spence z experimentálně noise rockové skupiny Harvey Milk.

Jako hosté se na tomto nástupci alba "An Ache for the Distance" (2011) představí zpěvák Joe Duplantier (Gojira), houslistky Kim Pack a Sarah Pendleton (obě SubRosa), Bruce Lamont (Yakuza) a Marcus Eliopulos (Stabbing Westward).

Zajímavá je jistě i grafická stránka "The Old Believer", kterou vytvořil Ryan Clark (Alice in Chains, DevilDriver, Bleeding Through). CD totiž bude obsahovat přílohu, která odhalí další grafiku alba pouze při ponoření do vody.

Tracklist "The Old Believer":
01. Jet Black Passenger
02. Collider
03. The Sea Beyond
04. Halcyon Blvd
05. Sacred Vine
06. The Old Believer
07. City of Light
08. Wynona
09. Hesperian
10. Blood Will Tell

Agalloch: kompletní informace o "The Serpent & the Sphere"

Včera v 11:04 | MF |  Music News
Zámořští náladotvůrci Agalloch vypustili kompletní informace o své nadcházející očekávané novince "The Serpent & the Sphere". Ta vyjde 13. května v Severní Americe u Profound Lore Records, 19. května v Evropě u Eisenwald a v Japonsku pod značkou Daymare.

Vpravo se nachází přebal "The Serpent & the Sphere", níže pak kompletní tracklist. Zajímá-li vás nějaká ukázka z novinky, pak své kroky směřujte na Soundcloud, kde najdete skladbu "Celestial Effigy".

Agalloch svou novinku natáčeli v Cloud City Studios v domovském Portlandu v Oregonu pod dohledem producenta Billyho Andersona (Neurosis, Swans, Melvins, Brutal Truth), s nímž spolupracovali už na předchozím EP "Faustian Echoes" z roku 2012. Jako host se na novince představí Nathanaël Larochette z kanadské neofolkové formace Musk Ox, který na "The Serpent & the Sphere" přispěl akustickými mezihrami.

"The Serpent & the Sphere" bude navazovat na desku "Marrow of the Spirit", jež vyšla v listopadu 2010.

Tracklist "The Serpent & the Sphere":
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Serpens Cauda)

Process Pain releases a new music video "Outcast Of Society"

Včera v 1:54 | MF |  Music News
What happens when the tour bus breaks down on the road? You shoot a music video. But what are Jedis doing on the video and where does the homeless man disappear? All this becomes clear (maybe) from Process Pain's new music video for the song "Outcast of Society".

Process Pain's debut album "Outcast of Society" will be released May 9th 2014 via Inverse Records.

Music video can be found from this location http://youtu.be/_hzULdvyObk


[tisková zpráva vydavatele]


Minirecenze #48

Středa v 23:34 | MF |  Minirecenze
Black Space Riders - D:REI (23. ledna, Black Space Records)
psychedelic heavy / stoner metal, Německo

"D:REI" stoner metalových Black Space Riders mi v přehrávači leží snad už tři měsíce a stejně jsem ho na jeden zátah dokázal sjet snad pětkrát, přičemž nedokončených poslechů bylo nepočítaně. Předlouhá stopáž 80 minut je doslova vražedná a vzhledem k tomu, že tahle parta neúnavně po celou dobu zásobuje posluchače špinavými riffy, neurotickými vokály, pomalými tempy a to vše pocukrované rockovou psychedelií, tak mi přijde, že po každém poslechu jako by na mě doléhala deprese a špatná nálada, protože optimismus je to jediné, co od této desky v žádném případě neočekávejte (no dobře, možná dvanáctá "Letter to a Young One" je taková odlehčenější, ale je to jak kapka v moři).

Německá parta má za sebou už dvě alba, a pokud obě byla takto posluchačsky nepřívětivá, tak potěš koště. Neříkám, že hudebně je to špatné, naopak, hodně dobré, protože atmosféra sedmdesátek je krásně propojena s moderními postupy a třeba taková "Give Gravitation to the People" v sobě skrývá disko rytmus jak vyšitý a vůbec to spolu se špinavými riffy nezní nepatřičně. Osobně jsem si oblíbil spíše klasičtější kusy jako heavy metalem potřísněnou "Share at the Water", hutnou "Way to Me" nebo v první půli chytlavou "The GOD-Survivor", jež následně skončí v oparu rockové psychedelie a orientálního kytarového sóla. Víte, je zajímavé, že i když mi album přijde dlouhé a rád bych ho zkrátil o dobré tři, čtyři skladby, tak se nemůžu rozhodnout, kterou obětovat. Líbí se mi rozmáchlá psychedelie "Space Angel (Memitim)", drsný groovy atak jménem "Bang Boom War (Outside My Head)" i závěrečná sabatovská "The Everlasting Circle of Infinity".

Přestože mám stále problém se albem prokousat na jeden poslech, tak nevím proč, ale stejně mám v sobě nutkání si jej pouštět. Možná je to tím, že spousta skladeb má skvělou atmosféru, zajímavými momenty se nešetří a celkově z toho dýchá hudební vyspělost, takže ten, kdo tuhle hudbu má rád, by neměl váhat, protože vše je zde v míře vrchovaté. Hodilo by se říct, že je tam toho až moc a o dvacet minut méně by určitě neuškodilo, ale přesto všechno je "D:REI" velmi svéhlavý počin, který mě zaujal. Ne ve všech ohledech vyloženě pozitivně, ale zaujal.

Tracklist:
01. Stare at the Water - 07:24
02. Bang Boom War (Outside my Head) - 06:33
03. Rising from the Ashes of our World - 07:40
04. Give Gravitation to the People - 04:47
05. Way to Me - 03:34
06. Temper Rising - 04:34
07. The GOD-Survivor - 06:27
08. I See - 06:10
09. Leave - 05:07
10. Space Angel (Memitim) - 10:01
12. Major Tom Waits - 04:50
13. Letter to a Young One - 04:10
14. The Everlasting Circle of Infinity - 06:52

Hodnocení: 7/10
Autor: Kaša

Heldentod - Virradat (18. března, Murderous Production)
black metal, Maďarsko

Maďarská black metalová smečka Heldentod už se v černěkovovém podzemí nějakých pár roků pohybuje a pár neřadových nosičů na kontě má (povětšinou split alba, ale nechybí ani kazetový živák ze severočeského Žatce). Svůj regulérní dlouhohrající debut s názvem "Virradat" ovšem čtveřice z Budapešti vydává až nyní a shodou náhod pod značkou českého labelu Murderous Production.

Hrací doba "Virradat" se jen lehce přehoupla přes půlhodinku času, ale na to, co Heldentod produkují za muziku, je to úplně dostatečné. Až na výjimky, jimiž jsou "Vértől pirosló ősi kard" a "Mors Triumphalis", totiž hrají poměrně přímočarý black metal, kde o bicí salvy není nouze. Na druhou stranu se však rozhodně nedá tvrdit, že by Heldentod hráli bezhlavě, protože se rozhodně nebojí do své muziky naroubovat změny tempa, melodie a některé dost dobré nápady (a to ve všech čtyřech písničkách), díky čemuž je "Virradat" ve výsledku vlastně dost čitelná a na poměry undergroundového black metalu rovněž relativně stravitelná, na čemž má lví podíl také velmi solidní sound nahrávky.

Když se podíváme na ty dvě výše zmiňované výjimky, tak "Vértől pirosló ősi kard" je pouze nemetalovým intrem, v němž hrají hlavní roli zvuky válečné vřavy. Oproti tomu "Mors Triumphalis" je už mnohem zajímavější… Heldentod to trochu začnou naznačovat už v některých momentech předposlední "Az acél igazsága" (například skvělá pasáž hned na začátku čtvrté minuty), ale až v závěrečné skladbě poměrně změní výrazivo a posunou svou hudbu do mnohem epičtější podoby a skvělé atmosféry. Dost čitelná baskytara se mi líbí na celé desce, ale právě až v "Mors Triumphalis" dělá doslova divy a posouvá song o hodně kupředu. I díky tomu je právě tohle vrchol celého "Virradat".

Tracklist:
01. Vértől pirosló ősi kard - 02:47
02. Virradat - 05:45
03. Rongyos gárda - 05:18
04. A szoláris rend diadala - 04:32
05. Az acél igazsága - 06:03
06. Mors Triumphalis - 07:58

Hodnocení: 7/10
Autor: MF

Inexistenz - Erfundene Welten (25. února 2013, Naturmacht Productions)
depressive black metal, Slovinsko

Originalita je něco, na co na dnešní hudební scéně narazíte opravdu výjimečně a málokdy, nicméně o to víc si jí třeba já osobně cením. Pokud byste nyní čekali, že prohlásím, že jednočlenný projekt Inexistenz se právě tímhle může pochlubit, pak nemůže, vlastně je tomu skoro přesně naopak. Tahle slovinskou záležitost, kterou má na svědomí muzikant s extrémně promyšleným jménem B., se totiž nese v krystalicky čistých intencích svého specifického subžánru.

Jak jste již jistě vyčetli z hlavičky, tímhle specifickým subžánrem je v případě Inexistenz myšlen depresivní black metal. Tak nějak všechno typické výrazivo, jež si pod tím představíte, tu je v míře opravdu vrchovaté; B. se zcela jasně ani nepokoušel zkusit vymyslet něco nového a hraje to přesně tak, jak je v tomhle stylu běžné a obvyklé. Pomalejší tempo, dlouhé monotónní plochy, charakteristické kytarové melodie a v neposlední řadě samozřejmě nesmí chybět ani obligátní uječený sebevražedný vokál - to všechno na "Erfundene Welten" rozhodně je. Pokud pomineme krátkou mezihru "Mitternachts Gedanken" a poklidné outro "Belanglos", pak by se vlastně dalo říct, že nic jiného zde ani vlastně nenajdete.

Víte ovšem, jak se pozná, že je nějaké album tohoto typu dobré, když v podstatě všechna žánrová uskupení hudebně předvádějí to samé? Vlastně úplně jednoduše - veškerá neoriginalita a neobjevnost musí být vykoupena silnou atmosférou, o kterou tu celou dobu běží a která je tím naprosto stěžejním faktorem. Nevím, jestli tomu tak bylo i na prvním demosnímku "Lebensweg" z roku 2010, ale na "Erfundene Welten" ke cti Inexistenz slouží fakt, že ta muzika funguje a že to, co třeba já osobně od podobných záležitostí očekávám (to je ona typická atmosféra), tu je.

A to je v podstatě všechno, co o "Erfundene Welten" potřebujete vědět. Jestli se vám depressive black metal líbí, s chutí do toho - věřím tomu, že z Inexistenz nebudete zklamaní. Jestli vám takováhle muzika přijde jako blbost, těchto 36 minut ze Slovinska vám váš názor nezmění ani v nejmenším, tudíž nemá cenu, abyste zde ztráceli čas.

Tracklist:
01. Verloren in der Neer - 06:48
02. Erfundene Welten - 09:06
03. Erkenntnis - 05:28
04. Mitternachts Gedanken - 01:17
05. Zu Misslingen bestimmt - 07:25
06. Belanglos - 06:01

Hodnocení: 7/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Naturmacht Productions]

Riot Club - Pearls Before Swine (8. dubna, Inverse Records)
hard rock, Finsko

Udělat si názor na tvorbu jakékoli kapely jen na základě jedné písně není zrovna jednoduchý úkol. Nebo jinak, jsem samozřejmě schopný si sám pro sebe říct, jestli se mi daná skladba líbí nebo nelíbí a vlastně to dělám téměř na denní bázi při selektování toho, co by mě mohlo a co naopak asi nebude zajímat, ale prezentovat svůj názor veřejně už taková bomba není. Tím spíš, že jediné informace, které o sobě kapela navenek prezentuje, je jméno - Riot Club - a země původu - Finsko. Toť vše. Žádná další omáčka kolem.

Jejich písnička, (nebudu tomu říkat jednoskladbové EP, protože to tak ani pánové neprezentují) "Pearls Before Swine", bohužel není žádná klasa. Říkám si, že když se dám propagovat hudbu své vlastní kapely jediným songem, tak by to měla být ideálně nějaká hitovka, která prostě hned na poprvé zasekne drápky pod kůži a nutí posluchače zjistit si, co že to vlastně je. Mají už nějaké album, nebo kdy ho můžu očekávat? U Riot Club je mi to upřímně úplně u zadku... "Pearls Before Swine" je rock/metalová píseň, která se ve slokách obrací pro pomoc u nu-metalu, refrén je proti tomu klasická post-grungová melodičnost, jen s tím rozdílem, že spodky hutní výrazná rytmická sekce. Líbí se mi zpěvák ve slokách se svým přesným frázováním a přírodně nakřáplým vokálem a funky kytarou, která jej doprovází, ale to je asi tak všechno. Ten zbytek neurazí ani nenadchne, což je na čtyři a půl minuty dlouhou skladbu docela málo, nemyslíte?

Prostě a jednoduše, nemám potřebu tuhle skladbu už v budoucnu slyšet, ačkoli plnohodnotné album může být trošku o něčem jiném a "Pearls Before Swine" může být jasně nejslabší kousek, kdo ví. Nicméně, Riot Club poslali veřejnosti jediný song a dle mého názoru s ním díru do světa neudělají, protože je to klasický průměr, kterého při trošce snahy na YouTube najdu do pár minut hromady.

Tracklist:
01. Pearls Before Swine - 04:23

Hodnocení: bez hodnocení
Autor: Kaša
[K recenzi poskytl: Inverse Records]

Saliva - Rise Up (29. dubna, Rum Bum Records)
alternative metal, USA

V dobách, kdy zámořským alternativním rockerům Saliva vládl Josey Scott, jsem tuhle kapelu měl vážně rád. Je fakt, že poslední alba (vlastně vše po "Blood Stained Love Story") s ním za mikrofonem už stála za starou belu, ale z nostalgie jsem si je stejně vždycky poslechl. Po jeho odchodu jsem už o to nestál, ale stejně jsem si nemohl nechat ujít, jak na tom tahle parta je po odchodu své ikony a jeho nahrazení neznámým borcem jménem Bobby Amaru.

Překvapivě uznávám, že ne tak špatně jako na posledních albech se Scottem, ale v žádném případě tak dobře jako na prvních čtyřech albech, která jsou i s odstupem času slušné ukázky amerického alternativního nu-metalu. Většina skladeb z novinky už vyšla na předchozí řadovce "In It to Win It" a "Rise Up" je tak vlastně jeho přepracovanou verzí s několika novinkami, ale protože jsem předchůdce neslyšel, tak s tímhle nemám problém.

Hudebně je všechno na svém místě, takže i přes změnu vokalisty nelze čekat odklon od hudební produkce posledních let, o čemž hned na úvod přesvědčí hitovka "Rise Up", která strčí do kapsy vše z "Cinco Diablo" a "Under Your Skin", které byly vážně špatné. Šlapavá "She Can Hide Crazy" prodlužuje slušný úvod, který končí patosem "Lost". Balady k Saliva vždy patřily, ale zatímco v minulosti je vyvažovalo Scottovo charisma, tak "Lost" je ukázkou vlezlého a pomalého oplodňováku, který osobně považuji za hudební bahno. Totéž platí pro "1000 Eyes", "Closer" a "The Enemy". Nebýt na placce těchto čtyř bezpohlavních kravin a místo nich by se sešlo víc vypalovaček jako "Redneck Freakshow", "Choke" nebo i závěrečné "I Don't Want It", tak bych neřekl ani popel.

Popravdě není "Rise Up" ničím víc než konzumní nahrávkou zámořského mainstreamového rock/metalu, ale těch pár poslechů jsem neměl pocit, že by to byl čirý kalkul a Saliva působí živelněji a uvěřitelněji než v posledních letech, které vyplnily opravdu slabé počiny. Z tohoto pohledu tak vypadá Bobby Amaru jako logická volba, s níž kapela našla dříve ztracenou jistotu.

Tracklist:
01. Rise Up - 03:08
02. She Can Sure Hide Crazy - 02:59
03. No One But Me - 04:53
04. Lost - 03:45
05. 1000 Eyes - 03:33
06. Redneck Freakshow - 03:10
07. Army - 03:08
08. Closer - 03:22
09. Choke - 03:30
10. In It to Win It - 03:59
11. The Enemy - 02:56
12. I Don't Want It - 03:31

Hodnocení: 6/10
Autor: Kaša

Nanaki - Afterlight

Středa v 21:50 | Prdovous |  Recenze
Před nedávnem jsme tu měli recenzi z lokality pro rockovou a alternativní hudbu značně netypické - z ostrova Man, který se nachází někde na půl cesty mezi Velkou Británií a Irskem. Dnes tu máme recenzi další kapely z tohoto ostrova - ačkoliv tentokráte nepůjde o zasněný dream pop jako v případě zebrofilních Postcode, nýbrž poctivý post-rock. Spojitost mezi oběma tělesy tu ovšem je - a to v rovině personální. Ačkoliv Nanaki před nějakou dobou fungovali coby šestičlenné těleso, v současnosti jde především o sólovku kytaristy Mikieho Daughertyho, který jinak působí především v Postcode. Ve svém vlastním projektu se ale může vyřádit po libosti a není omezován poměrně specifickým, silně atmosférickým mixem žánrů, který charakterizuje jeho domovskou kapelu.

Pokud tedy Mikie své tvorbě trochu popustil uzdu, o čem "Afterlight" vlastně je? Hudebně vychází z aktuálního výraziva Postcode tak, jak jej kapela prezentuje na již recenzované "Zebratronic". Mikie ovšem mnohem jemnější polohu bere spíše jako odrazový můstek a místy výrazně přitvrzuje. Úvod desky, respektive její první polovina, se nese ještě v docela rozumných intencích post-rockového žánru a v prvních dvou skladbách odkazuje právě na tvorbu dříve recenzovaného tělesa. "Antisocial Media" je velmi příjemnou skladbou postavenou na lehkých, snadno stravitelných riffech. Celá skladba je hodně pohodová, odpočinková - stejně jako druhá "Regretfully, I Must Decline Your Invitation", která je založena spíše na vybrnkávačkách a tu a tam klavírní melodii. Ve stejném duchu se později připomene i čtvrtá "When Legs Go Bad" - pokud mi ale u předchozích skladeb přišlo, že by je Mikie mohl použít i v případě Postcode, tenhle jemný, téměř pop-rockový song bez jejich charakteristických aranží se prostě na "Zebratronic" docela určitě nevešel.

Jasným protipólem jsou pak zbývající dvě skladby, které jsou z mého pohledu ovšem o značný kus zajímavější. První z nich, v pořadí třetí "Fuck Spotify", je ve svém úvodu docela nekompromisní riffovačka načichlá black metalem a ke všemu se nese v punkovém rytmu. Po prvních několika minutách ale značně zvolní, ztěžkne a plynule přejde do téměř doom metalové polohy, ve které už zůstane. Nutno říct, že celá změna skladby je vlastně dost přirozená, ačkoliv to může takhle od pohledu znít dost křečovitě. Celý závěr se honosí fatalismem a jakousi odevzdaností, a ačkoliv nejde o nic, co by již nebylo slyšeno, rozhodně je v tomhle daném případu velmi povedenou skladbou. Nicméně pokud je "Fuck Spotify" na poměry alba agresivní a tvrdá, závěr desky se pak nese v docela jiných kolejích. "Saint Alessa" je ještě o nějaký ten pomyslný level výš a Mikie na ní ukazuje, že se opravdu nebojí pohrát si se strukturou skladby, s gradací i s trochou experimentálnější elektroniky. Shoegazový úvod se přelévá v silnou, post-hardcorovou pasáž, chorobně nakaženou ruchy a dalším bordelem. Ten nakonec zatlačí kytary do pozadí a ujme se otěží, aby dovedl album ke svému konci. Vůbec, lepší umístění pro tenhle song snad ani Mikie vymyslet nemohl, alespoň ne za současných podmínek. A ty nejsou, bohužel, zdaleka tak dobré, jako oba songy popsané v tomhle odstavci. Proč?

"Afterlight" je hrozně rozháraná. Nabízí dvě tváře, které by samy o sobě byly konzistentní, navzájem spolu ale vůbec nijak nesouvisí a nenabízí žádný most, který by propast mezi nimi překlenul. Půlhodinové dílko tak nabírá spíše obrysy ípka, materiálu sesbíraného za určitou dobu a hozeného na kotouč, než skutečné řadovky. Nemůže nabídnout ani žádnou myšlenkovou spojitost, protože když se oprostím od názvů skladeb, album je čistě instrumentální záležitostí - což je taky důvodem, proč jsem se ještě nezmínil o vokálu. Prostě není. Instrumentální stránka je ve všech případech v pořádku, Mikie za svůj nástroj vzít umí a jednotlivé skladby se poslouchají opravdu dobře, nicméně to opravdu není všechno. Ale abych jen nekřivdil, zakončil bych to recenzi na poněkud pozitivnější téma a tím je produkce. Zvuk není křišťálově čistý - a stejně jako u Postcode předpokládám, že být nemá. Nicméně na domácí produkci je na opravdu dobré úrovni a jeho špinavost podtrhává vyznění skladeb. I bicí automat není na škodu, ačkoliv práce s ním by mohla být poněkud hlubší a vymazlenější.

Sečteno podtrženo tu máme dvě opravdu dobré skladby se skvělými momenty a tři ne přímo slabší, ale spíše nesednoucí kousky, které i přes početní převahu svojí relativní nevýrazností končí v menšině, kterou by pro lepší zážitek bylo potřeba buď radikálně posílit (což by byla docela škoda), nebo docela vyštípat do tvorby Postcode, kam se svojí povahou hodí mnohem lépe. I přes veškeré kvality si "Afterlight" víc než šest bodů neodnese.

Tracklist:
01. Antisocial Media - 03:45
02. Regretfully, I Must Decline Your Invitation - 05:26
03. Fuck Spotify - 07:39
04. When Legs Go Bad - 04:04
05. Saint Alessa - 07:42

Hodnocení: 6/10


[K recenzi poskytl: Nanaki]

Crippled Black Phoenix - White Light Generator

Středa v 20:18 | Prdovous |  Recenze
Crippled Black Phoenix není v našich končinách kdovíjak známé jméno - ač je to docela škoda, neboť na poli rockové hudby platí za silnou veličinu vyznačující se vyzrálou hudbou a podmanivou atmosférou. Záměrně nijak nekonkretizuji žánr, protože kdybych měl nějakým způsobem vyjmenovat seznam škatulí a podškatulí, do kterých se tahle skupina pod vedením Justina Greavese pustila nebo se o ně byť jen otřela, nejspíš bych tu byl ještě zítra. Pokud bych měl tohle těleso alespoň stručně charakterizovat, držel bych se art rocku, post-rocku, bluesu, psychedelie a hromady experimentování. Poukázání na Pink Floyd rozhodně není od věci a za sebe můžu říct, že každá nová deska téhle kapely je pro mě docela posvícení a to i přesto, že na nedostatek materiálu k vydání "Fénixové" rozhodně netrpí a do světa chrlí nahrávky ve slušném tempu, aniž by se to jakkoliv projevilo na kvalitě.

Pokud se o kapelu trochu zajímáte, nejspíše víte, že stálá sestava je v podstatě jen již zmíněný Justin Greaves a zbytek ansámblu kolem tohoto principála v průběhu času rotuje a proměňuje se (a pokud ne, alespoň si doplníte vzdělání). Takže ačkoliv v rukopisu Crippled Black Phoenix je řada poznávacích znamení, díky kterým si tuhle kapelu s žádnou další jen tak nespletete, žádné album není stejné a vždy se najde řada věcí, v čem se od sebe jednotlivé kousky odlišují. Jednak přirozeným vývojem, ale právě i přispěním měnící se základny muzikantů, kteří otvírají dveře novým nápadům. Občas se někomu povede s nimi pěkně třísknout - a naposledy se to ve vší parádě povedlo dlouholetému zpěvákovi Joe Volkovi, když odešel spolu s vydáním doposud poslední řadovky "(Mankind) The Crafty Ape" roku 2012. Pro kapelu to rozhodně nebyl konce světa, jak by se vzhledem k datu mohlo zdát - ještě tentýž rok se stihla ozvat s ípkem "No Sadness or Farewell", které je tak docela hořkou tečkou za Volkovým famózním příspěvkem - tentokráte už ale v poněkud melancholičtější, sentimentálnější náladě a s novým zpěvákem Mattem Simpkinem za mikrofonem. Ten se i přes skvělý hlasový rejstřík a barvu neukázal ideální volbou, a tak se konečně dostáváme k současné sestavě, ve které vzniklo další řadové album, jemuž se dnes podíváme na zoubek.

Prve by asi chtělo zmínit, kdože to tentokrát bude vrchním křiklounem na "White Light Generator". Pokud jste navštívili alespoň jeden koncert z loňské šňůry, jméno Daniel Änghede (působící rovněž ve své kapele Heart of Black Science) vám určitě nebude neznámé. Zbytek kapely zůstává výjimečně po delší dobu nezměněn, pokud nepočítám všemožné hosty a dočasné hudebníky. Kytaru krom řady dalších nástrojů stále třímá Justin Greaves, doprovázen skvělým sólovým kytaristou Karlem Dematou. Daniela ve zpěvu doprovází dlouholetá pěnice Daisy Clapman, jež má na triku i klávesy - a to je z těch nejdůležitějších jmen zhruba vše.

Upřímně řečeno jsem tak trochu netušil, co od nového materiálu a zpěváka očekávat. Jeho projev na pražské zastávce byl více než jistý i při starších skladbách, koncert ale není deska, na které má svůj díl práce. Jak jsem již zmínil výše, Crippled Black Phoenix mají několik silných poznávacích znaků, základní strukturu, se kterou se nebojí pracovat, ale vždy díky ní poznáte, kdo že to vlastně hraje. Na tento základ však vždy roubují trochu jinou odrůdu jablek hudby, jejíž chuť je album od alba značně rozmanitá a vůči ostatním jedinečná. Tu jemná a melancholická, tu hořká a kousavá, občas skrytá za hávem pokusů, kdy se ve vašich uších postupně proměňuje téměř k nepoznání a je s každým soustem jiná. Pokud byste ze všech alb nadělali mošt a ten současný porovnali s předchozími vzorky, zjistíte, že v něm najdete od každého trochu, přičemž výsledek dává dohromady opět něco jedinečného a nevšedního, na co se zkrátka vyplatí čekat nějaký ten rok, dva. A klidně i víc, kdyby na to přišlo.

Je zajímavé, že ačkoliv bych mohl mít z alba pocit, jako by se na něm nacházelo to nejlepší, co Crippled Black Phoenix sesbírali na předchozích deskách a hodili na jednu kompilačku, ani zdaleka tomu tak ve skutečnosti není. Sám fakt, že je "White Light Generator" zhruba na pomezí tvorby starší, bluesovější a novější, jež se vyznačuje větší syrovostí a silnějším experimentováním se zvukem, ještě neznamená, že jde pouhou kompilací nápadů zabalených do nových skladeb. A to i přesto, že v zásadě tu nejde o něco, co bychom ve většině případů již od Crippled Black Phoenix sem tam v nějaké podobě neslyšeli. Naopak, ale jak jste z předchozího textu jistě pochopili, v tomhle případě to zdaleka není na škodu. Hudbu jako celek totiž dokázal Greaves se svou partou statečných kovbojů posunout na další úroveň, okořenil ji novými nápady, vetknul jí do žil koňskou dávku síly a efektivně se zbavil všech pozůstatků minulosti, které by tentokrát zdaleka fungovat nemusely.


Desku otevírá kratičký country love song "Sweeter Than You", doslova jako vytržený z intra k syrovému post-apo filmu, ke kterému svou atmosférou album často nemá daleko. Zároveň je jediným světlejším momentem z první části, nazvané "Black Light Side". Vynáší na světlo (či spíše tmu) spíše (post-)rockovější, psychedeličtější materiál s důrazem na silné melodie, přičemž celý tenhle mix se vám přihlásí hned s další skladbou. Dvojdílná skladba třináctiminutovka "No!" je jednou z nejlepších věcí na desce a podle mě jednou z nejlepších od téhle kapely vůbec. Zapamatovatelná melodie, která vás prostě vtáhne již od první vteřiny (a přitom není nijak vtíravá ani vlezlá), úžasný riff a pozvolna se rozvíjející další motivy a silná atmosféra. Klidnější střed s mořem prostoru pro výborně sólujícího Karla Dematu a do výšin gradující závěr. První extáze, a to se generátor sotva ohřál na provozní teplotu. Následující "Let's Have an Apocalypse" je úderná skladba, těžší než plutonium, invertovaná titulka "Black Light Generator" pak hymnickou riffovačkou s náběhem na kvalitní depku. Tíživá nálada je vůbec největší devízou první půle, kterou ukončuje až kratičké, nepojmenované intermezzo.

Do druhé části "White Light Side" plynule uvádí klipovka "Northern Comfort", v níž se vyřádil Mark Furnevall se svými synťáky. Jako by se v ní ozývaly poslední noční můry předchozích skladeb, které v závěru zahazuje a dává prostor světlejším, jasnějším, ovšem neméně smutnějším zítřkům. Důkazem toho může být jako pohlazení jemná, bluesová balada "Wake Me Up When It's Time to Sleep", která bezpečně kraluje druhé části a v přímé opozici vyzývá na souboj úvodní opus. Opomenout bych neměl ani takovou "You'll Be Murdered", jejíž úvodní kytarový motiv jako by vycházel právě z "No!" nebo starší skladby "We Forgotten Who We Are", rozjede se ale docela jiným směrem, do náruče hořce plačtivé balady. Teskné smyčce, klavírní motiv a silně procítěný Änghede. V druhé půli mnohem častěji dojde i na znatelnější ozvěny country, které tu a tam problesknou písní - nejsilněji snad v silně melancholické "Caring Breeds the Horror". Mnohem zajímavější ale je, jak s těmito ozvěnami Crippled Black Phoenix nakládají: nechápou je jako pouhý doplněk, ale jako jednu z mnoha součástí struktury, do níž jsou jemně zapracovány. Když se do alba pořádně zaposloucháte, najdete takových ozvěn, vlivů a nachomýtnutí celou řadu. Nerad bych se tu o nich nějak víc šířil, ostatně nerad bych vás připravil o radost z poslechu, protože objevovat budete jednotlivé skladatelské kudrliny a nuance nejspíše i poté, co se k "White Light Generator" po nějaké době vrátíte.

Závěrečná "For Brighter Tomorrow" je pak krásným rozloučením alba s posluchačem - ospalým, zastřeným mlhou cigaretového kouře a prachu od polní cesty, po níž právě projel jediný jeep do civilizace za poslední týden. Co týden, měsíc. A vy jste si ho nechali jen tak ujet. A vůbec vám nevadí, že tklivý závěr maličko připomíná konec hymny "Burnt Reynolds" z pár let staré řadovky "200 Tons of Bad Luck". Spíše naopak - Crippled Black Phoenix mi jsou na "White Light Generator" nesmírně sympatičtí i tím, že se ke svojí předchozí tvorbě tu a tam odkazují. Činí tak jen v jemných náznacích, odstínech a nijak násilně, aby tím neporušili povahu a duši alba, ale pokud dobře znáte jejich diskografii, sem tam se najde moment, který vám svou přítomností chtě nechtě vykouzlí úsměv na tváři. Vůbec celá atmosféra alba je jedinečná. "Fénixové" už vystřídali řadu podob a žádnou nedali na odiv dvakrát. "White Light Generator" je v tomto pokračovatelem a nabízí opět jinou tvář. Vážnou a posmutnělou. Vzpomínající na uplynulý život. Když povytáhne široký slamák, v jejích očích se zračí závratná hloubka porozumění a na čele si nelze nepovšimnout četných vrásek. Několika šrámů na pažích. A prstů do krve rozedřené od věčného trýznění kytary. Ačkoliv je novinka mnohem méně náročná na poslech než experimentální "(Mankind) The Crafty Ape", neočekává od vás málo - především znalost alb předchozích, která sice není nutná, ale zážitek silně prohlubuje. Na oplátku se však bohatě revanšuje.


Takže pokud tvorbu Crippled Black Phoenix znáte a tuhle desku jste ještě neslyšeli, neváhejte. A pokud o panu Justinu Greavesovi a jeho životním díle slyšíte prvně, pusťte si ji i tak. Ale možná neprohloupíte, když si předtím pustíte nějakou starší tvorbu. Nemusím snad dodávat, že "White Light Generator" je bez přehánění žhavým kandidátem na album roku. Sic očekávám několik neméně zajímavých alb, nakonec hodnotím známkou téměř absolutní. Pokud čas ukáže, že si zaslouží i tu kulatou desítku, milerád ji albu udělím zpětně v komentáři. Věřím ale, že níž neklesne.

Tracklist:
I. Black Light Side:
01. Sweeter Than You - 02:12
02. No! (Pt 1) - 03:51
03. No! (Pt 2) - 09:44
04. Let's Have an Apocalypse Now! - 05:46
05. Black Light Generator - 05:46
06. Parasites - 05:23
07. ________ - 01:46
II. White Light Side:
08. Northern Comfort - 06:04
09. Wake Me Up When It's Time to Sleep - 05:22
10. Caring Breeds the Horror - 04:15
11. You'll Be Murdered - 05:08
12. We Remember You - 08:58
13. A Brighter Tomorrow - 06:33

Hodnocení: 9,5/10


Zbytek redakce hodnotí:
O Crippled Black Phoenix mám povědomí už dost dlouho, ale vždycky jsme tak nějak jenom chodili kolem sebe a nikdy jsme se nepotkali, což se změnilo až s novinkou "White Light Generator"... a chce se dodat: konečně. Formace okolo Justina Greavese mě totiž hned na první pokus přesvědčila, že její hudba rozhodně stojí za to. Celkem logicky nemám sebemenší tušení, jak je na tom předchozí tvorba, ale co se novinky týká, zcela jistě se jedná o velice poutavý poslech, který mě ohromně baví a některé konkrétní momenty beze srandy sahají až na žluté desítkové hodnocení. Ptáte se, proč tedy dávám "pouze" 7,5 bodu? To máte tak... ono je to sice možná trošičku nespravedlivé, ale těch několik bez přehánění naprosto fantastických kompozic (jmenovitě jde především o oba díly "No!", "Let's Have an Apocalypse Now!", "Northern Comfort" a "Caring Breeds the Horror") mě namlsalo a uhranulo tak moc, že ten zbytek - ačkoliv je sám o sobě rovněž vysoce kvalitní - v mých očích malinko zaostává. Netvrdím, že je slabý, protože i kusy jako třeba "Black Light Generator" či "Wake Me Up When It's Time to Sleep" rozhodně mají něco do sebe, ale když se ozvou například excelentní sbory při rozjezdu "Let's Have an Apocalypse Now!", tak prostě ihned naskakuje husí kůže a je to ještě minimálně o třídu výš. Nicméně i přesto mě Crippled Black Phoenix naprosto suverénně a důrazně přesvědčili o svých kvalitách a o tom, že to nebylo naposledy, co se naše cesty zkřížily...
MF - 7,5/10

Tohle je zase jeden z těch případů, kdy si poslechem "White Light Generator" doplňuji hudební vzdělání, protože Crippled Black Phoenix šli doposud absolutně mimo mě. Přestože by to pro mě mělo být papírově velmi dobré pochutnání, tak jsem jejich tvorbu nějak míjel, takže personální výměna na pozici vokalisty je mi celkem volná a mohl jsem se tak v klidu soustředit na aktuální počin. Ten mi sice nepřijde tak silný a výjimečný, jak vyznívá z hlavní recenze, ale rozhodně není špatný. Hodně se mi líbí, jak kapela pracuje s atmosférou a s grácií se nebojí hrát si s podmanivými melodiemi i na větší ploše (viz dvojdílná "No!", kterou jsem si časem velmi oblíbil a dosadil ji na samý vrchol alba), aniž by to působilo jako zbytečné natahování něčeho, co lze říct upřímně ve čtyřech minutách. Inspirace u Pink Floyd je místy opravdu zjevná a třeba v "Wake Me Up When It's Time to Sleep" mi chybí jen ten Gilmourův vokál. I když se Crippled Black Phoenix pohybují na hudebních pláních progresivního rocku, tak je to celé takové příjemné, písničkové a nenuceně vlezlé, až je mi to vlastně velmi sympatické. V tomto ohledu nemůžu nezmínit klipovku "Northern Comfort", jejíž klavírní melodie je tak podmanivá, že ji z hlavy hned nedostanu. Možná se zdá, že 70 minut je dlouhá doba... no dobře, ono se to nezdá, fakt je to dost, ale na obranu "White Light Generator" dodávám, že jsou ty písně tak dobře napsané, že třeba mně osobně to kolikrát ani nepřišlo... Protože jsem stylový nadšenec, tak tomu možná trošku nadržuju, ale za mě palec nahoru, protože Crippled Black Phoenix mě při našem prvním seznámení příjemně okouzlili.
Kaša - 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,3/10

Další články



Kam dál

Spolupráce