Nové EP Igorrra v prosinci

Dnes v 18:08 | MF |  Music News
Francouzský šílenec Igorrr vydá v prosinci nový počin. EP "Maigre" však nebude čistě jeho počinem, protože půjde o kolaboraci s francouzským electro projektem Ruby My Dear. Nahrávka bude k dispozici od 15. prosince u firmy Ad Noiseam jako CD, 12'' LP a download. Krátké ukázky všech pěti přítomných skladeb najdete na stránkách labelu.

Igorrr vydal své minulé album "Hallelujah" v roce 2012. Posledním počinem Ruby My Dear je letošní 7'' EP split s Rotator.

Tracklist "Maigre":
01. Barbecue
02. Figue Folle
03. Cuisse
04. Alain
05. Biquette
 


Cruadalach informují o albu

Dnes v 16:16 | MF |  Music News
Domácí folk metalisté Cruadalach zveřejnili kompletní informace o svém nadcházejícím druhém studiovém albu. Již je známo, že se novinka bude jmenovat "Rebel Against Me" a že vyjde 17. ledna nového roku v režii MetalGate Records. Nyní přibyla obálka (napravo), tracklist (níže) a také první ukázka v podobě písničky "Shiva Would Dance Party" (úplně dole v YouTube videu).

"Rebel Against Me" se stane následovníkem alba "Lead - Not Follow", které vyšlo v listopadu 2011 u německé firmy Black Bards s výjimkou českého a slovenského trhu, kde vydávali MetalGate Records.

Tracklist "Rebel Against Me":
01. Revolt Without a Name
02. Shiva World Dance Party
03. Stuff That Matters
04. Earth Café
05. Rebel Against Me
06. Wolves at the Gates
07. Life-Worshipping Bastards
08. Satyros
09. Karma to Burn
10. The Astralnaut
11. Ziemie Niczyje


Published the first official music video of HADDAH

Dnes v 14:32 | MF |  Music News
Published the first official music video of HADDAH

Beyond...Prod. is pleased to announce that HADDAH published the official music video for the song "Get Down All The Demons", the first single from the album "Through The Gates Of Evangelia" last Spring released.

The video was filmed at the CAMERA DELLA RABBIA (ROOM OF RAGE) - www.cameradellarabbia.com in Forlì (FC) - Italy in the month of October 2014.

The clip born from a collaboration with Cristian Castagnoli, creator of the Camera della Rabbia (Room of Rage), whose franchising is spreading successfully across Europe.

HADDAH VideoClip:
"Get Down All The Demons"
Taken from "Through The Gates Of Evangelia" CD

[tisková zpráva]


Deathnoise festival zavítá do Vyškova

Dnes v 13:14 | MF |  Koncerty & Akce
Deathnoise festival zavítá do Vyškova

Příznivci tvrdších metalových žánrů si v březnu příštího roku přijdou na své. Do Vyškovského klubu B-29 se chystá zavítat druhý ročník zimní edice Deathnoise festivalu, který navazuje na loňskou úspěšnou premiéru která, se odehrála v Olomouckém U-klubu.

Již nyní pořadatelé potvrzují velice zajímavé kapely!! Mezi které patří například již grindová ikona českého undergroundu Fleshless, thrash - deathová mašina z Ostravy Nahum a o pořádnou porci poctivého hardcoru se postarají členové s Primary Resistance.

Další kapely budou podle informací zveřejňovat pořadatelé v průběhu prosince… Máme se opravdu na co těšit!!


[tisková zpráva pořadatele]


Hell Militia: Praha - Modrá Vopice, 24.11.2014

Dnes v 10:35 | MF |  Reporty
Občas se prostě stává, že člověk přemýšlí, že by navštívil nějakou akci, ale nakonec nejede a později si za to nadává a zpětně nechápe, proč se na to vybodnul. Takhle mě třeba dodnes mrzí, že jsem kdysi nejel na Celtic Frost do Katovic, protože se o pár měsíců později rozpadli, nebo že jsem prošvihnul Urgehal v Děčíně. Stejně tak si dodneška nadávám, že jsem před čtyřmi lety nebyl u toho, když tu společně hráli Hell Militia, Blacklodge a Aosoth, navíc s českým supportem v podobě Gorgonea Prima. To prostě byla sestava jak kráva a fakt mi hlava nebere, jak jsem tenkrát mohl nejet… co bych dneska za tyhle tři kapely pohromadě dal, protože to je prostě elita francouzského black metalu. Je pravda, že třeba Aosoth jsem tehdy neměl ani zdaleka tak naposlouchané jako dnes, ale to nic nemění na faktu, že to byl z mojí strany dost velký kretenismus.

Po čtyřech letech, během nichž jsem se stihnul podívat alespoň na Blacklodge, se do Prahy vrátila i Hell Militia, byť tentokrát s ani zdaleka tak lákavým doprovodem v podobě Kill a Ater Era a bez zpěváka Meyhnacha a baskytaristky LSK. I tak to ale bylo dost velké lákadlo na to, abych se na to tentokrát nevybodnul.

Před zahraniční trojicí smeček se měli představit ještě domácí Sekhmet, jejichž set měl začít přesně v osm hodin. Vzhledem k tomu, že pondělí mám aktuálně hodně náročné, jsem zvládnul dorazit až na půl devátou. Na pódiu se nic nedělo, takže jsem si myslel, že buď už jsem Sekhmet prošvihnul, anebo akce nabrala brutální skluz hned od začátku. Záhy jsem se však dozvěděl, že se Sekhmet nakonec vůbec nekonají a že přijde řada rovnou na Ater Era.

Abych řekl pravdu, z celého večera jsem byl obeznámen jen s tvorbou Pekelné milice, ohledně Kill a Ater Era jsem věděl jen to, že ty kapely existují. I přesto si mě však Ater Era dokázali během svého vystoupení získat na svou stranu. Slovinská trojice na pódiu nedělala žádné psí kusy, předvedla spíš statický a soustředěný výkon a víc za sebe nechala mluvit samotnou hudbu. Ta však byla vážně dobrá, takže to vůbec ničemu nevadilo. Black metal v podání Ater Era byl stále poctivým black metalem, žádnou generickou blbostí, ale bylo to stále zajímavé a rozmanité - plné chytrých změn tempa, melodií, atmosférických momentů. Navíc i ve třech měli Ater Era dost hutný a plný sound… obecně vzato jim ta muzika fungovala po všech stránkách a mě osobně vážně překvapila. Pozitivní dojem rozhodně nenarušil ani menší problémek s kytarou v jednom momentě (takové to bzučení, když napůl vypojíte kabel, znáte to), protože naštěstí nešlo o nic velkého. Tak jako tak, Ater Era mě rozhodně bavili víc, než jsem předpokládal, takže hned začátek večera proběhl na výbornou.

Zato druzí Švédové Kill na tom byli o dost hůř. Ti totiž předvedli black/thrashovou oldschool hoblovačku (což nebyl ten problém), která byla v jejich podání trochu nezáživná (to už problém byl). Suverénně nejzábavnější bylo pár pomalejších momentů, ale těch bylo v muzice Kill jen nejnutnější minimum… navíc když je u hudby, která je postavená hlavně na rychlé řezanici, opravdu zábavných jen pár pomalejších chvilek, tak je prostě něco špatně. Netvrdím, že to byla vyložená sračka, to zase ne, jen to byl jednoduše průměr… já mám pro kapely jako Urn (jejichž logo měl bubeník na triku) nebo Bestial Mockery (jejichž jeden člen v sestavě Kill ostatně působí) skutečně pochopení, ale Kill žádný zázrak fakt nebyli. Navíc mi přišlo, že v některých momentech nechyběly ani regulérní přehmaty, některá řvavá sóla zas byla vyloženě rušivá, což na dojmu také moc nepřidalo. Podívat se na to dalo, ale i tak bylo švédské trio jednoznačně nejslabším článkem večera, na čemž nic nezměnil ani fakt, že měl na sobě kytarista triko "Hell Symphony" od Root. Svoje publikum však evidentně měli, protože pár hrozičů se pod pódiem rozhodně našlo.

Po konci Kill už nastal čas na hlavní chod celé akce v podobě Hell Militia a jejich chorobného black metalu. Francouzské komando nijak neváhalo a hned od začátku nedávalo sebemenší důvod k pochybnostem o tom, kdo je toho večera králem. Oproti předchozím dvěma kapelám totiž laťka vyletěla o úroveň nahoru, protože Hell Militia byla naprosto suverénní a ona charakteristická nemocná atmosféra, jež zdobí desky kapely, nechyběla ani v Modré Vopici. Hudebně to byl samozřejmě správný hnus, jak se na takovou kapelu sluší a patří, to snad ani nemá cenu zmiňovat, ale rozhodně za zmínku stojí to, co předváděla kytarová sekce. Oba kytaristé totiž podali skutečně excelentní výkon a bylo vidět, jak muziku opravdu prožívají - přesně takhle to má vypadat.

Kapitolou sám pro sebe je určitě i současný vokalista RSDX, který sice musel nahradit ikonického Meyhnacha, ale jak vidno, do sestavy Pekelné milice se už stihl zapracovat více než dobře. Tenhle nizozemský ďábel totiž nenechal nikoho na pochybách, proč je zrovna on novým vokalistou Hell Militia - jeho vokál je správně zvířecí a zvrácený a jeho pódiové vystupování bylo uhrančivé úplně stejně jako před dvěma roky v Plzni, kde se předvedl v řadách kultovních německých nihilistů Bethlehem. Navíc má obrovské plus za triko geniálních Mysticum, ale to už je samozřejmě jen detail.

Dále se rozhodně sluší neopomenout fakt, že kapele a jejímu snažení velkou měrou pomáhala i výtečná projekce na plátně, která byl úplně stejně odporná jako vlastní hudba Hell Militia… v jednu chvíli běžely záběry ze sugestivního loutkového "Krysaře", aby je za chvíli vystřídala injekční stříkačka zarytá za nehtem. Čím víc kapel s projekcí jsem viděl (a že poslední dobou jsem jich viděl docela dost, když chodím na samé industriální a EBM srandy, kde je tohle na rozdíl od black metalu poměrně běžná záležitost), tím víc se mi to zdá skoro i zbytečné, protože stejně většinou vnímám skupinu a její muziku a projekci už jaksi nestíhám sledovat. U Hell Militia to však jinak bylo úplně o něčem jiném a v jejich případě to byla vážně třešnička na dortu, která atmosféru jen podtrhla. K úplně dokonalosti už chyběla jenom větší tma, protože když je polovina klubu rozsvícená, tak to jednoduše není úplně ono. I přesto však Hell Militia ukázala, že i v aktuální sestavě je kult prasete pořád při síle.

Trochu slabším Kill navzdory se (hlavně díky Hell Militia) jednalo o dost povedený večer. Příjemný byl i konec ve vcelku inteligentní hodinu (cca v půl dvanácté) a docela mile mě překvapil i pitelný černý Kozel… je fakt, že ve Vopici nejsem zrovna častým návštěvníkem a naposledy jsem tu byl před třemi lety, ale co si pamatuju, pivo mi tu nikdy zvlášť nejelo… o to příjemnější pak bylo, když jsem zas jednou mohl pít, protože mi docela chutnalo, ne jen proto, abych se nenudil během zvučení. V neposlední řadě pak potěšil i zvuk, který byl na všechny tři skupiny povedený a muzikantům rozhodně nepodkopával nohy v jejich snažení, jak se tomu občas bohužel děje. Návštěvnost sice mohla být na jméno formátu Hell Militia o trochu vyšší, ale i vzhledem k tomu, že koncert vyšel na pondělí, to nebyl extrémní provar (ostatně, jsou i akce, které se konají v sobotu a stejně tam dojde sotva deset lidí). Navíc je Vopice docela malá, takže opticky byl klub relativně zaplněný. Kdo ovšem dorazil, ten podle mě nemohl odcházet zklamán.

[Akreditaci na koncert poskytl: Arkham Productions]

Godflesh - A World Lit Only by Fire

Včera v 21:15 | Prdovous |  Recenze
Justin K. Broadrick patří mezi největší osobnosti hudební scény. Ne možná té mainstreamové - jeho osoba se sice odpíchla v Napalm Death, s odchodem z grindové mlátičky se však jeho hudební směřování ubralo docela jiným směrem. Když pominu všechny vedlejší projekty, dojdu ke dvěma jménům - Jesu a především Godflesh, jednomu z prvních industrial metalových uskupeních, v němž zpočátku působil s basákem G. C. Greenem a Paulem Nevillem. Nechci vás tu moc mučit historickým okénkem, takže budu stručný. Po nějakých šesti řadovkách dali roku 2002 Godflesh světu vale. Green odešel a Broadrick kapelu z osobních důvodů pohřbil, aby následně založil Jesu (což je mimochodem název poslední skladby z posledního alba před rozpadem kapely) coby svůj balzám na bolavou duši. Nicméně jsou to čtyři roky, kdy se s Greenem rozhodli tuhle notně uleželou mrtvolu vykopat a zkusit oživit. A to, co se zpočátku tvářilo jako koncertní reunion, postupně přerostlo v pokračování studiové tvorby, na kterou si tu dneska posvítíme.

Co si budeme povídat, Godflesh jsou unikát. Na scéně industriálního metalu jim, coby jedněm z průkopníků, zaslouženě patří kultovní statut a byl jsem opravdu zvědavý, s čím na novince "A World Lit Only by Fire" přijdou. Projdu-li si jejich tvorbu, narazím na citelný vývoj a raději jsem příliš nepřemýšlel, jakými cestami by se dvojice mohla ubírat tentokrát s tím, že se nechám překvapit. Když však nepočítám předposlední "Us and Then", které je dost mimo rámec Godflesh díky četným hrátkám s elektronikou, drum'n'bass a podobnými žánry, existuje několik takřka poznávacích znaků, které jsou přítomny i po třinácti letech. Strojově přesné rytmy, hutné riffy a basa tak výrazná, že se v jejím zvuku doslova utopíte, a nasraný Broadrick, kterému skoro ani nechcete věřit, že po těch letech strávených s Jesu je ještě schopen tak hrubého vokálu. V tomhle ohledu funguje továrna na hněv stále dokonale a ten pocit nekomfortnosti, hrubiánské nepřístupnosti a uší vytíraných šmirgl papírem se dostavuje zas a znovu.

Změn oproti třináct let staré "Hymns" je několik. Prve, na místo bubeníka Teda Parsonse se opět vrátily automatické bicí. Co se týče hudebního výraziva, Godflesh po produkční a technické stránce plynule navazují tam, kde skončili, jen je vše ještě dotaženější a zvuk doslova vraždí. Mazlavý a dost hluboký, nic se neztrácí a vyniká nelidská strojovost. Zkreslená kytara se zařezává do hlavy silou cirkulárky a rytmická sekce zdatně sekunduje bucharům na kov. "A World Lit Only by Fire" se však hudebně vrací trochu do minulosti a svojí surovostí dává vzpomenout spíš starším deskám jako třeba "Pure", které jsou méně melodické, více postavené na úderné rytmice a silných riffech. Návrat k automatickým bicím tomu jen přispívá, protože i když na "Hymns" jel Parsons mnohdy jako stroj, živelnost lidského organismu prostě zapřít nedokázal. V tomhle ohledu mi mnohem víc sedí odlidštěná mechaničnost automatiky, která ke Godflesh prostě patří a novince dává správný antihumánní náboj. Prakticky celá první půlka alba šlape jako hodinky, v čemž exceluje hlavně šlapavá "Shut Me Down".

Druhá polovina pak vyniká skvělým zakončením. "Carrion" exceluje výbornými riffy a zkresleným, nechutně zlým vokálem, "Imperator" zase v závěru vyniká čistými vokály. Skutečně fenomenální je ale předposlední "Tower of Emptiness", která naplno ventiluje všechnu zlobu a nasranost, jež se ve vzduchu za celý poslech stačila nahromadit. Industriální bahno blížící se dronu, neprostupná stěna hnusu, prostě libovka. V jejím kontextu je pak závěrečná "Forgive Our Fathers" dost zbytečná, protože z podstaty samotné "Tower of Emptiness" prostě čekáte, že až skončí, přijde ticho a klid týraným uším. Prostě šlus a nikoliv další skladba, která navíc vyvolané emoce nijak nezužitkovává a jen přidává další. Navíc, "Forgive Our Fathers" svojí smířlivou a v jádru klidnou povahou sedí víc do starší tvorby Jesu, ale rozhodně ne do kontextu hněvivého "A World Lit Only by Fire". Tohle se Godflesh prostě nepovedlo, i když ona skladba samotná rozhodně není špatná a sama o sobě se mi líbí.

I přesto je "A World Lit Only by Fire" dobrá deska. Jsem s ní spokojený, a i když to rozhodně není nejlepší deska, kterou kdy Godflesh vydali, coby návratový počin je víc než přesvědčující. I když se na albu sem tam najde trochu slabší kus, jako celek prostě funguje takřka na výbornou a až na samotný závěr se nikde nezadrhává. Těch pár minut v podobě "Forgive Our Fathers" by se sice ještě ukrojit dalo, i tak ale desce hodně prospělo, že nepřetahuje přes hodinu hrací doby. Nebýt poslední skladby, jdu s hodnocením ještě o bod výš, i tak si ale Godflesh odnáší solidních sedm bodů.

Tracklist:
01. New Dark Ages - 04:51
02. Deadend - 05:07
03. Shut Me Down - 04:26
04. Life Giver Life Taker - 05:27
05. Obeyed - 05:35
06. Curse Us All - 03:46
07. Carrion - 06:05
08. Imperator - 04:26
09. Towers of Emptiness - 06:34
10. Forgive Our Fathers - 07:40

Hodnocení: 7/10


English summary:
The return of industrial legend Godflesh with a new album is here. After four years from the reunion and unbelievably long 13 years after the last full-length, duo Justin K. Broadrick - G. C. Green came up with a new record called "A World Lit Only by Fire". And it turned out greatly. Bass guitar is absolutely dense, guitar cuts heads and return of automatic drums pushes the music towards machinely precise rhythms of the old albums. The production corresponds with today's possibilities and the sound is truly killer. Musically speaking, the band is closer to their older works which are significant with aggressiveness and boorish inaccessibility. The first half of the album works as and oiled factory of death, the second escalates to the excellent track "Tower of Emptiness". It is a pity that there is also "Forgive Our Fathers" afterwards which would suit better for Jesu than Godflesh. This song does not fit to the aggressive and wrathful mood of the record, and if the band omitted it, the finale would be stronger since "Forgive Our Fathers" just desintegraces all emotions created with "Tower of Emptiness". Despite this, "A World Lit Only by Fire" is still a great album.

-----

Zbytek redakce hodnotí:
Vždycky, když se nějaká kapela vrací po letech na scénu, tak je nutné se zeptat, jestli její návrat má nějaký hlubší smysl než jen vytřískat z dávné slávy ještě pár dolarů navíc. U Godflesh není nad čím přemýšlet. Tahle legenda industriálního metalu prostě na scéně chybí, a i když se Justic Broadrick snaží v trošku jiných vodách s Jesu, seč mu síly stačí, tak novinkové album "A World Lit Only by Fire" je pro mne osobně zajímavějším počinem než posledních několik zářezů pod hlavičkou Jesu. Po celou dobu z alba doutná chladná, strojově přesná a hutná atmosféra, jíž Broadrick uvolňuje jen sporadicky. Přiznávám, že zpočátku se mi album zdálo až příliš monotónní a nechávalo mne chladným, nicméně postupem času se mi do skladeb podařilo proniknout a výsledný dojem je daleko lepší, než jsem si byl ochotný po prvním poslechu přiznat. Nemá smysl se bavit o srovnání s klasickými počiny, ale když řeknu, že třeba prostřednictvím "Shut Me Down" nebo "Imperator" (a vlastně spousty dalších) se jim Godflesh dokáží přiblížit alespoň na dostřel, tak vlastně nemám důvod být zklamaný. Nějaké řeči o nudném materiálu recyklujícím staré postupy ať si rýpalové strčí za klobouk. Nebo by si někdo Godflesh pouštěl kvůli něčemu jinému, než co se jim podařilo na "A World Lit Only by Fire" celkem solidně oživit? To sotva. Na oslavu povedeného nového začátku je sedmička tak akorát.
Kaša - 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7/10

Venom pojmenovali další album

Včera v 19:44 | MF |  Music News
Britská extrémně metalová legenda Venom prozradila první informace o své nadcházející 14. desce, na níž už nějakou dobu pracuje. Počin ponese název "From the Very Depths" a vyjde 27. ledna 2015 pod značkou Spinefarm. Nejprve vyjde CD a download, chvílí poté se objeví 2LP. Na nahrávce by se mělo nacházet 14 songů.

Zpěvák a baskytarista Cronos na adresu novinky nešetří chválou: "Tohle album je perfektní. Všichni tři členové jsou maximálně spokojení s novými skladbami a produkcí. Ve studiu byla při nahrávání skvělá atmosféra. Danté na bicích vytvořil čistokrevné hřmění, zatímco Rage vám svými riffy serve kůži z ksichtu; všechno je na svém místě. Je to silná nahrávka, která dokazuje, že se tahle kapela vyvíjí v nezastavitelnou sílu čistého black metalu."

Předchozí album se jmenovalo "Fallen Angels" a vyšlo koncem listopadu 2011 u Spinefarm Records jako CD a 2LP.

Megadeth opouštějí dva členové

Včera v 18:18 | MF |  Music News
Od zámořské thrash metalové legendy Megadeth odcházejí hned dva její členové - kytarista Chris Broderick a bubeník Shawn Drover. V sestavě skupiny, která před nedávném oznámila, že v lednu začne nahrávání nového alba, jehož vydání by mělo proběhnout v létě 2015, tedy aktuálně zůstává jen baskytarista David Ellefson a zpěvák/kytarista Dave Mustaine.

Broderick v Megadeth působil od roku 2008 a s kapelou natočil tři alba - "Endgame" (2009), "Th1rt3en" (2011) a "Super Collider" (2013). Důvodem jeho odchodu prý jsou "umělecké a hudební rozdíly".

Shawn Drover Megadeth opustil po deseti letech a čtyřech deskách - kromě tří výše jmenovaných alb natočil ještě "United Abominations" (2007). Podle svých slov odešel, aby se mohl "soustředit na vlastní hudební zájmy".

Klipy od Primordial a Sixx A.M.

Včera v 16:41 | MF |  Music News
>>> Irové Primordial právě vydali svou novou desku s názvem "Where Greater Men Have Fallen" (více informací tady). Nyní kapela navrch přidala i nový videoklip, který vznikl ke skladbě "Babel's Tower". Sledujte zde:


>>> Další videoklip ke svému aktuálnímu albu "Modern Vintage" do světa vypustili taktéž Američané Sixx A.M. - tentokrát padla volba na písničku s názvem "Stars" a dopadlo to následovně:


Black Star Riders chystají druhé album

Včera v 13:58 | MF |  Music News
Britská rocková kapela Black Stars Riders chystá své druhé album. Novinka se bude jmenovat "The Killer Instinct" a vyjít by měla v únoru 2015 pod značkou firmy Nuclear Blast.

Produkce "The Killer Instinct" se ujal známý producent Nick Raskulinecz (Alice in Chains, Deftones, Mastodon). Finální tracklist alba najdete níže.

"The Killer Instinct" bude navazovat na debutovou nahrávku "All Hell Breaks Loose", která vyšla v květnu 2013. V tomto případě produkoval Kevin Shirley (Iron Maiden, Led Zeppelin, Rush).

Muzikanti z Black Stars Riders původně hráli jako Thin Lizzy, nicméně šlo čistě o koncertní činnost. Ke vzniku Black Stars Riders došlo tehdy, když se hudebníci rozhodli pro tvorbu nového materiálu, ale po smrti ikonického zpěváka a baskytaristy Phila Lynotta (v roce 1986) nechtěli novou muziku nahrávat pod hlavičkou irské hard rockové legendy.


Tracklist "The Killer Instinct":
01. The Killer Instinct
02. Bullet Blues
03. Finest Hour
04. Soldierstown
05. Charlie I Gotta Go
06. Blindsided
07. Through the Motions
08. Sex, Guns & Gasoline
09. Turn in Your Arms
10. You Little Liar

Flyleaf - Between the Stars

Včera v 10:19 | Ježura |  Recenze
I když v našich končinách Flyleaf moc známí nejsou, jde o kapelu, která na druhé straně oceánu prodává velice solidní objemy desek a pravidelně se umísťuje v nejrůznějších žebříčcích popularity. V kontextu evropské metalové scény se jméno Flyleaf hodně skloňovalo před čtyřmi lety, kdy tehdejší zpěvačka Lacey Sturm přispěla svým vokálem na desku "7th Symphony" finských cellistů Apocalyptica, ale jinak jsem si nevšiml, že by na starém kontinentu nějak prorazili. To ale nebrání tomu, abychom se kapele podívali na zoubek a udělali si představu o tom, jestli mají Flyleaf co nabídnout.

Abych pravdu řekl, starší tvorbu Flyleaf, sestávající ze tří řadových desek, neznám, když tedy nepočítám jednu nebo dvě písničky, které jsem si pustil poté, co se mi zalíbil hlas Lacey Sturm na zmiňované hostovačce. Už jenom z toho, že jsem se vzápětí na to na Flyleaf vykašlal, se ale dá usuzovat, že mě to asi nijak neoslnilo. Za ty čtyři roky se ale událo mnohé, Flyleaf vyměnili zpěvačku, a tak jsem byl vlastně docela zvědavý, co jsou schopni vyplodit v roce 2014.

Tak vám ani nevím, co jsem od desky "Between the Stars" očekával. Určitě ne žádné zázraky, ale snad jsem trochu doufal, že by mi Flyleaf mohli naservírovat něco jako svěží a přiměřeně chytrý rock metal s pěkným vokálem. Minimálně s tím vokálem jsem se trefil, protože proti výkonu novicky Kristen May nejde říct křivého slova snad až na to, že i když je dobrá, tak není ničím výjimečná. Jenže samotná hudba je na tom o poznání hůř a tady už naráží kosa na kámen.

Flyleaf hrají takový ten úplně klasický americký jakože rock s holkou za mikrofonem, a pokud byste chtěli nějaké přirovnání, z fleku mě napadá třeba starší tvorba Avril Lavigne, kterou jsem sice slyšel naposledy před mnoha lety, kdy moje sestra nadšeně protáčela její debut "Let Go", ale stejně mi přišla na mysl jako první. "Between the Stars" si na rozdíl od zmíněné ex-modly všech náctiletých rebelek sice nehraje na punk, ale zní to vlastně dost podobně. Proč? Protože je to oboje tak strašně hodné a neškodné, až je to vlastně úplně nijaké - čímž nakonec té Avril možná trochu křivdím, protože na "Let Go", pokud si dobře pamatuji, přeci jen znělo celkem k světu.

Ta deska je zkrátka klasickou ukázkou dokonalého mainstreamu, který sice k rockovým kořenům formálně odkazuje, ale je vytvářený v první řadě se snahou za žádnou cenu neurazit, takže v praxi jde o prachobyčejný popík. I popík ale může fungovat, jen je k tomu zapotřebí hodně nadhledu nebo dobrých nápadů. Co se nadhledu týče, Flyleaf nic takového evidentně neviděli ani z jedoucího vlaku, protože "Between the Stars" je fakt děsně naivní počin. Naštěstí to ale trochu zachraňují na jiné frontě. Jednak se dá říct, že na své nástroje celkem hrají a samotná instrumentální stránka desky má něco do sebe. Dále jim musím přičíst ke cti, že se alespoň nepatrně snaží svou muzika nějak zpestřit a sem tam tak překvapí využitím toho či onoho nástroje a jednou se dokonce ozve scream, který to ale moc nezachraňuje, protože je vážně děsně afektovaný a samoúčelný. Jistá snaha se tomu ale upřít nedá.


Přes veškerou snahu se však Flyleaf podařilo nahrát jen jednu solidní skladbu, která mě baví a kterou si pamatuji ("Platonic"). Je tedy sice vidět, že by to asi šlo, ale ten zbytek je zkrátka a jednoduše naprostý průměr, který moc nezachraňuje ani několik světlejších momentů. Ty jsou navíc soustředěny spíše na začátek desky, což je při skoro padesátiminutové stopáži trochu prekérka, a já se bez mučení přiznám, že od páté skladby dál se mi to všechno naprosto míchá a až na vzácné výjimky si z toho nepamatuji absolutně nic. Což o to, ono to poslouchat jde a ke špatnému albu má "Between the Stars" přeci jen trochu daleko, ale dohromady to ani náhodou nestačí na dobré hodnocení a silnější pětka to myslím vystihuje tak akorát.

Jestli přemýšlíte, jestli nedat Flyleaf šanci, pro mě za mě to klidně zkuste, žádná újma vás nečeká. Jestli si od nich ale slibujete cokoli nad rámec dokonale zaměnitelné a trendové hudby, která je dobrá leda tak jako náplň playlistu komerčního mainstreamového rádia, od "Between the Stars" dejte ruce pryč, protože nic jiného na té desce nenajdete.

Tracklist:
01. Set Me on Fire - 03:37
02. Magnetic - 03:41
03. Traitor - 02:59
04. Platonic - 03:30
05. Head Underwater - 02:50
06. Sober Serenade - 03:46
07. Thread - 02:50
08. Marionette - 03:47
09. Well of Lies - 04:33
10. City Kids - 03:52
11. Blue Roses - 03:17
12. Home - 02:50
13. Avalanche - 03:30
14. Ship of Fools - 03:07
15. Tied to the Broken [demo] - 03:43
16. City Kids [live] - 03:46

Hodnocení: 5/10


English summary:
"Between the Stars" was my first direct encounter with Flyleaf's music and in the end, I'm pretty sure it was also the last one. Not because it is so bad (in fact, it is not bad), not because it is too soft or whatever... "Between the Stars" is just completly mediocre album full of naive and bland music that has nothing to offer for anyone who desires for something more than a pure mainstream perfectly suitable for any commercial radio station. Yes, the musicians play decently and the vocals are nice but for me there is only one appealing song ("Platonic") and the rest - except for a few spots - just blends together and from the song number five on, I cannot remeber almost anything. Not bad, not good, just completely average - that is what "Between the Stars" is.

Larva: Praha - Kotelna, 22.11.2014

Středa v 21:24 | MF |  Reporty
Když jsem před nějakou dobou plánoval svůj první výlet do hostivařského klubu Kotelna na německé úchylačky Grausame Töchter, vážně mě nenapadlo, že se na tom samém místě objevím znovu hned o týden později, v žádném případě to však nebylo jednoznačné rozhodnutí. Vždycky mě dokáže naštvat, když na jeden vyjde víc akcí, které by mě zajímaly, ale na sobotu 22. listopadu se sešly nikoliv dva, ale rovnou tři koncerty, na něž bych měl zájem se vydat. Industriální dýchánek za účasti Paprsků inženýra Garina, Gaping Chasm a dalších šel z kola ven jako první, ale rozhodování mezi britským hnusem Dragged into Sunlight a španělskou elektronikou v podání Larvy už bylo těžší.

Po několika probdělých nocích plných útrpného rozhodování (oukej, to trochu přeháním, ale trocha dramatičnosti snad nezaškodí) nakonec padla volba na dark electro dvojici z Barcelony. Jednak mě poslední dobou elektronika baví prostě víc (to bych jako šéfredaktor stále ještě převážně metalové stránky asi říkat neměl, co?), jednak jsem metalových koncertů za svůj život viděl mnohonásobně více než těch elektronických, takže EBM akce pro mě pořád mají nádech čehosi neokoukaného, jednak v tom svou roli zahrála i možnost mít tu dva reporty namísto jednoho, protože na Dragged into Sunlight se vydal kolega Prdovous. Tak či onak, nakonec vyhrála Larva, tak si o tom pojďme v rychlosti popovídat…

Začátek akce mi přišel naplánovány na zbytečně pozdní dobu - dveře na devátou, začátek programu v deset. Když jsem dorazil chvíli po půl desáté, v sále se zrovna činil jeden ze tří DJů, kteří se ten večer měli objevit jako doprovodný program, a ke vstupu mi stylově pustil Suicide Commando. Hned po příchodu člověka práskla přes rypák návštěvnost… tedy, spíš nenávštěvnost, protože spodní patro s barem i sál nahoře doslova zely prázdnotou a po celém klubu se potulovalo jen pár jedinců, z nichž velkou část navíc tvořili samotní lidi z klubu a vystupující.

Navzdory prázdnotě se pár minut po desáté skutečně začalo. Původně se před Larvou měli představit Schultz z Francie (o nichž jsem jaktěživ neslyšel) a XMH z Holandska (na které jsem byl docela zvědavý), ale nakonec se jejich vystoupení "z technických důvodů" nekonala a v Praze se místo nich představili Rakušané Massenhysterie, o nichž jsem taktéž jaktěživ neslyšel. I když možná to bude tím, že je to docela nová kapela.

Tak či onak, Massenhysterie hráli v podstatě do prázdného sálu, v němž působil potlesk těch několika málo lidí spíš nepatřičně. Rakušané nastoupili ve třech v sestavě baskytara model à la Lemmy Kilmister, klávesy model à la Michal David a zpěvačka model à la sex appeal 9,5/10. Ačkoliv se na slečnu s jedovatě fialovými vlasy a v těsných (a dost krátkých, heh) latexových šatičkách koukalo suverénně nejlépe, určitě stojí za zmínku i outfit jejích kolegů, kteří se převlékli za včelaře… ne, fakt si nedělám prdel, skutečně oba vypadali asi takhle. Akorát nevím, jestli ten overal před jeho výrobou domysleli do konce, protože tu a tam měli docela problém se trefit hubou k mikrofonu, a když už se to náhodou povedlo, byl problém se přes široký límec podívat na hmatník, co že to mám vlastně hrát. Ale na druhou stranu, vypadalo to dost cool a nevzpomínám si, že bych někdy v životě viděl včelaře drtit klávesy po vzoru Michala Davida a skákat u toho jak fretka.

Nicméně se mi líbilo, že Massenhysterie koncert neojebali (což by v tomhle případě mohlo být i pochopitelné, protože prostě prázdná plocha) a zejména baskytarista pařil tak vehementně, jako kdyby ho povzbuzoval natřískaný kotel, což je fakt super přístup. Klávesák s nějakým poskakováním taktéž nešetřil a zpěvačka zase neváhala se tu a tam trochu zavlnit do rytmu, takže se alespoň bylo na co dívat. Hudebně mě to docela bavilo, i když žádný velký zázrak to nebyl a šlo o vcelku standardní elektroniku, navíc poměrně monotónní, protože co song, to jedna smyčka takřka beze změn (přinejmenším v živém podání to tak znělo). Ale na kapelu, která vznikla letos v únoru, to zlé nebylo. Navíc Massenhysterie hráli tak 25 minut maximálně, takže ani nebyl čas se začít nudit. Sice je trochu pech, že hned na svém druhém koncertě v historii hráli prázdnému klubu, ale i přesto si myslím, že se jim výlet z Vídně na pražskou veřejnou zkoušku vyplatil, protože včelaře si fakt budu pamatovat (a to, že si vás zapamatuje šéfredaktor nejlepšího blogísku v celém vesmíru, je ten největší úspěch, jakého můžete jako skupina dosáhnout!) a protože prodali minimálně jedno cédečko (inu... mně). Jinak bych ještě dodal, že ze skladeb zazněly třeba "1000 rote Rosen" (ta je fakt dobrá, jen tak mimochodem), "Jesus Christus" nebo "Hart in der Stiefel"… sice vám ty názvy asi nic moc neřeknou, ale jen pro zajímavost.

Nastala další pauza, během níž se předvedli další dva DJové… jestli si to správně pamatuju, tak to byli DJ Ice Doll a DJ Kery Amduscia, ale nechci kecat, protože tohle pouštění písniček z notebooku mě nikdy nezajímalo, mám to na salámu a ty lidi tudíž vůbec neznám. Nevím no… jestli někoho bere, že někdo pustí song z notebooku a jde si psát SMSku (Ice Doll) nebo pustí song z notebooku, odběhne na kraj pódia a začne pařit stylem air guitaristů v metalu (Kery Amduscia), tak proč ne, já šel radši na pivo.

Přišlo mi, že během pauzy se počet lidí spíš zmenšil než zvětšil, protože ten klub byl fakt totálně prázdný. Ale jakmile začala slibovaná latexová přehlídka, nějaká dvacítka diváků (nicméně určitě ne všichni byli platící) se vyrojila. Jestli si myslíte, že si s tou přehlídkou dělám srandu, tak fakt ne, skutečně tam k pódiu bylo přistavené molo a proběhla menší módní přehlídka. Z repráků se spustil track "Come Down with Me" od Suicide Commando a šest holek (snad jsem počítal dobře) se předvedlo v latexových hadřících - každá dvakrát. Některé to pojaly trochu profesionálněji i s nějakou pózou, jiné měly evidentně co dělat, aby si na těch dvou schodech v podpatcích nezlomily nohu, ale žádný držkopád se naštěstí nekonal. Rafinovanost oblečků bohužel posoudit nedokážu, protože jsem věnoval pozornost spíš modelkám… snad nejsem jediné čuně, které na módních přehlídkách vždycky čumí spíš na ty modelky, hehe.

Podle programu se ještě měla objevit jakási BDSM show… jestli to proběhlo někdy před mým příchodem, po mém odchodu, v době, kdy jsem byl na pivu, nebo vůbec neproběhlo, to upřímně netuším, ale já jsem nic nezaznamenal, takže hurá na Larvu.

Vzhledem k tomu, co už padlo výše, asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že ani na Larvu se do sálu zničehonic nenahrnuly davy lidí. Úplně nejvíc jsem v sále napočítal 30 jedinců včetně hrající kapely, zvukaře, ostatních vystupujících a zaměstnanců klubu, takže komorní atmosféra pokračovala i nadále. Nicméně ani Larva koncert i přes tristní návštěvnost naštěstí nezařízla a i pro těch pár diváků odvedla kvalitní výkon. Nechyběla poměrně solidně provedená projekce, ale popravdě řečeno jsem ji moc nestíhal sledovat… obecně si občas říkám, jestli ty projekce nejsou trochu zbytečné, protože nevím jak ostatní, ale osobně na ni tedy ve většině případů ani nečumím a sleduji spíš samotnou kapelu.

Každopádně, Anoxia byla celou dobu schovaná za pultem, kde se starala o muziku, takže byl celý koncert takřka čistě v režii InqUesTa. Ten nastoupil v apartní vestičce a břichem omotaným černým igelitem, ale vestička letěla dolů hned v prvním songu a během druhého tracku i igelit, takže zanedlouho všem přítomným předvedl své hustě potetované tělo… hlavně logo Skinny Puppy přes celé břicho bylo zábavné. InqUesT také nepohrdl přítomností přehlídkového mola z latexového průvodu, které zůstalo na svém místě, a hojně jej využíval… no, vlastně na samotném pódiu strávil jen minimum času, protože drtivou většinu vystoupení se buď kroutil do rytmu a válel na podlaze na onom mole, nebo běhal mezi tím minimem lidí, kteří jeho počínání sledovali. Kontaktu s publikem se rozhodně nebál, takže byla možnost si všechny jeho kérky i "válečné" malování na obličeji prohlédnout pěkně zblízka, nechyběly výlety až ke zvukaři a další kvalitní zábava.

Rozhodně se sluší zmínit, že v živém podání byla skutečně parádní i samotná muzika. Loňská deska "Where the Butterflies Go to Die" rozhodně má svoje mouchy, ale to, co studiově hlavně díky přemrštěné délce fungovalo jen tak napůl, mi z pódia konečně dávalo smysl, takže i z tohoto ohledu jsem byl spokojen. Ani Larva nehrála nijak zvlášť dlouho (ačkoliv samozřejmě déle než Massenhysterie), ale celou dobu jsem se v jejich společnosti bavil opravdu dobře. Navíc jsem vůbec nečekal, že budou takovému kotli (ehm) dávat navrch i přídavek, a to aniž by je někdo nějak zuřivě vyvolával zpátky. Po konci Larvy na pódium opětovně nakráčel pouštěč písniček, ale to už jsem vidět nepotřeboval a zdejchnul jsem se do noční Prahy.

Je pravda, že návštěvnost akce byla fakt na draka, ale mně to nevadí, dokud to kapely neojebou a neodehrají jen z povinnosti, což se naštěstí nestalo. Naopak mám podobně komorní koncerty dost rád, takže jsem byl spokojen. Sice mě sere, že jsem prošvihnul Dragged into Sunlight, ale rozhodně mě nemrzí, že jsem je obětoval kvůli Larvě. Akorát upřímnou soustrast pořadateli, protože ten na tom musel prodělat jako čuně.

Minirecenze #83

Středa v 19:53 | MF |  Minirecenze
Bleeding Utopia - Darkest Potency (30. dubna, Bleeding Music Records)
death / thrash metal, Švédsko

Začněme toto malé povídání obligátním historickým okénkem. Bleeding Utopia fungují nějakých pět roků, během nichž stihli vydat jedno EP, debutové album a v dubnu letošního roku taktéž druhý řadový počin s názvem "Darkest Potency". Ve skutečnosti ovšem tihle švédští týpkové vznikli už před dekádou, akorát pod jiným názvem. Tato původní inkarnace ovšem neměla dlouhého trvání, což v překladu znamená, že se po první změně názvu rozpadla. Bylo to právě až před těmi pěti roky, kdy byla činnost obnovena pod třetím - a zdá se, že finálním - jménem Bleeding Utopia.

Nahoře je sice napsáno death/thrash metal (klidně se přiznám, že tu škatulku jsem jednoduše opsal odjinud), nutno však dodat, že není tak úplně přesná. Ve skutečnosti totiž mají Bleeding Utopia nejblíže k typickému melodickému death metalu severské školy a moc toho thrashe v jejich muzice nenajdete. Zpočátku "Darkest Potency" působí trochu modernějším dojmem a zní to, že by to mohla být vcelku solidní, byť nenáročná zábava. Čím déle však deska hraje, tím více si člověk říká, že mu to něco připomíná, což pokračuje do té míry, až si posluchač uvědomí, že vlastně poslouchá muziku, jakou již v různých obměnách mnohokrát slyšel. Nějakou originalitu u Bleeding Utopia příliš nehledejte, protože jejich hudba skutečně nijak nemaskuje, že kapela evidentně má své vzory a jejich tvorbu má pečlivě nastudovanou. Není to kopírka vyloženě jedné konkrétní skupiny, ale spíš od každého něco, přičemž občas si člověk vzpomene i na věci, které by tak úplně nečekal. V některých momentech jsem si například říkal, že nejspíš poslouchám trochu méně melodické Amon Amarth

Úměrně s přibývající hrací dobou však bohužel roste i nezáživnost. Zatímco zpočátku se "Darkest Potency" tváří docela hratelně, ke konci už mi to při každém poslechu připadalo jako kolovrátek. Songy mezi sebou docela splývají, a i když se Bleeding Utopia nedá upřít, že umí vzít za nástroje, výsledek je stále jen poslouchatelný průměr s nenaplněnou ambicí.

Tracklist:
01. Blackest of Bloods - 03:58
02. Your Kingdom Will Fall - 03:33
03. This Is Where We Die - 04:33
04. I Will Return - 04:35
05. All Life Withers - 04:22
06. Your Lifeless Sire - 03:35
07. Bring Me Your Dead - 04:55
08. Until Death Collects Them All - 04:25
09. Nighttime Divine - 06:43

Hodnocení: 5/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Against PR]

Countess - Ancient Lies and Battle Cries (9. dubna, Barbarian Wrath)
black metal, Nizozemsko

Holandská smečka Countess funguje už pěkně dlouho - od začátku 90. let, což znamená již přes dvacet roků. Já osobně jsem o nich doposud neslyšel, ale to samozřejmě může být dáno jen mým ignorantstvím a nevědomostí. Byl jsem tedy docela zvědavý, jak bude letošní novinka "Ancient Lies and Battle Cries" znít, ačkoliv mě zjištění, že jde již o 14. dlouhohrající placku a že to Countess sekají jak Baťa cvičky, zrovna nenavnadilo…

Tak jako tak, se dvěma dekádami na krku a více jak desítkou řadových počinů není pochyb o tom, že jsou Countess setsakra zkušenou partou. V tom případě mi však někdo vysvětlete, proč "Ancient Lies and Battle Cries" zní tak… no, amatérsky. Ctění starých pořádků respektuji a dokonce i chválím, ale je prostě rozdíl znít oldschoolově a znít blbě, přičemž Countess mají spíš blíže k tomu druhému.

Opravdový problém však přichází až tehdy, když si posluchač uvědomí, že podobně plytká, průhledná a tudíž i nudná je i samotná skladatelská stránka. Kytary i rytmika jsou vyloženě primitivní, vokál je tak slabý, až působí skoro jako vtip, a klávesy jsou místy vyloženě patetické. Někdy je to tak jednoduchoučké, až to nemá daleko k nějakým RAC partám, kde se na kvalitu hudební produkce nikdy příliš nehledělo… jindy jsem si zase říkal, jako kdybych poslouchal zmetalizovaný Ortel (a to fakt nemyslím jako pochvalu).

Pár ucházejících momentů se najde a hlavně klávesy tu a tam ukážou solidní melodii, ale rozhodně nejde o nic, co by mělo šanci dojem z desky vylepšit. K tomu navrch přidejte, že "Ancient Lies and Battle Cries" trvá přes hodinu, což je vzhledem ke kvalitě vražda, abyste měli jednoznačný výsledek - že jde o album, s nímž vážně nemá cenu ztrácet čas.

Nevím, jak jsou na tom další desky Countess, protože co jsem se díval, drtivá většina předchozích počinů je všude hodnocena kladně, takže je to třeba lepší, nicméně "Ancient Lies and Battle Cries" se mi zdá opravdu hodně špatné (zvlášť na takhle mazáckou partu) a po zkušenosti s ním fakt nemám chuť jít pátrat po tom zbytku…

Tracklist:
01. Battle Sky - 10:18
02. Call of the Ancient Pantheon - 04:15
03. By Hammer and Blood - 06:17
04. Vengeance of the Slain - 03:37
05. Beneath the Eye of Wisdom - 06:39
06. Confessions of a Polytheist - 03:20
07. Pray for the Cult - 04:41
08. Cursed Seed of Aten - 06:38
09. Burn the Throne - 02:18
10. The Last Temple - 14:49

Hodnocení: 3/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Countess]

Deconstructing Sequence - Acces Code (17. července, selfrelease)
experimental black metal, Velká Británie

"Acces Code" je sice teprve druhým EP britských Deconstructing Sequence, v jistém ohledu však tato trojice muzikantů oplývá něčím, co některé kapely nezískají ani po mnoha letech zkušeností, totiž vlastní zvuk. Deconstructing Sequence se hlásí ke jménům jako Akercocke, Arcturus či Aborym, a to vše v jejich hudbě rozhodně poznat lze, výsledek bych však připodobnil spíše ke Control Human Delete. Naprosto odlidštěná atmosféra zde vzniká použitím hned několika prvků: brutality, různorodosti a neomezenosti.

První ze dvou skladeb nazvaná "A Habitable World Is Found" skáče z jednoho motivu na druhý, nikde se nezastaví na víc než pár sekund, a přesto si zachovává nepřekonatelnou vnitřní soudržnost. Její začátek jo hodně ostrý, death meatlové postupy doplňují na pozadí klávesy a hlavně nekompromisní growling. Netrvá však dlouho, než přijde krátké zpomalení, které ovšem vůbec nepůsobí úlevně, kapela naopak hutnou atmosféru přesouvá i do pomalejších sekcí, kde by to člověk nečekal. Skladbu doprovází množství elektroniky a hlavně různé mluvené samply, kterými se zejména v závěru písně rozhodně nešetří.

To, co skladba první naťukla, druhá doráží. "We Have the Acces Code" je delší a méně různorodá, proto může působit unylejším dojmem, ovšem užívám si jí přinejmenším stejně hodně jako její předchůdkyni. Předně, riffování dvou kytar v jejím úvodu je něco naprosto unikátního a úžasného. Druhý skvělý moment nastává, když kapela přenechá slovo elektronice a jen kopáky zůstávají, aby připomínaly, že stále posloucháte metalové album. Deconstructing Sequence stihnou ještě jednou zrychlit, přičemž krátce vkročí do teritoria Between the Buried and Me, aby EP postupným mizením nástrojů zakončili.

Že je "Acces Code" unikátní záležitostí, je zjevné, musím však zdůraznit, že je také opravdu velice dobré. Nabízí neprostupnou atmosféru osamělosti a fascinace kosmem z něj přímo prýští. Deconstructing Sequence jednoduše našli neobsazené teritorium a já jsem zvědav, co na něm v budoucnu vybudují.

Tracklist:
01. A Habitable World Is Found - 07:16
02. We Have the Acces Code - 08:48

Hodnocení: 8/10
Autor: Zajus
[K recenzi poskytl: Against PR]

Emrevoid - Riverso (20. září, Drown Within Records)
death metal, Itálie

Emrevoid je čtyřčlenná italská kapela, v jejíž desetileté historii dosud najdeme jedno dlouhohrající album a jedno EP, které je předmětem dnešní minirecenze. "Riverso" může na první poslech znít jako obyčejný tuctový death metal. Při druhém poslechu to bude stále obyčejný tuctový death metal, stejně jako při poslechu třetím a čtvrtém. Pokud byste se snad tázali, zda dvojciferný počet poslechů pomůže odhalit skrytá zákoutí tohoto krátkého počinu, můžu vás ujistit, že nepomůže. "Riverso" je totiž obyčejný tuctový death metal.

No dobře, trošku kecám, Italové svou hudbu totiž lehce šmrncli black metalovým nádechem a to se cení, ovšem na tuctovosti to počinu neubírá mnohé. Přitom formálně není na "Riverso" nic špatného. V krystalicky čistém zvuku kapela od první minuty drtí kosti naprosto ukázkovým způsobem. Nebojí se občas mírně zvolnit, hlas zpěváka není monotónně kolovrátkový a některé riffy jsou dokonce poměrně dobře zapamatovatelné. Přesto však mě poslech "Riverso" prostě ukrutně nebaví.

Předně je tu zvuk kytar, lépe řečeno jedné ze dvou kytarových stop, která má posluchačům jistě připomenout zvuk Meshuggah, k tomu jí chybí ovšem skladatelská kvalita. Naopak basa zní poměrně dobře, bohužel ze stínu kytar vystoupí jen naprosto výjimečně. Prvních pět skladeb kolem vás proletí ani nevíte jak a jediné, co vám zůstane v paměti je, že "Mostro" měla jen minutu a půl a byla o chloupek agresivnější a přímočařejší než skladby ostatní.

Ani závěrečná "Hic et Nunc" zdánlivě nic nemění, alespoň ne ve své první polovině. Až v závěru však přijde nejvýraznější a nejzábavnější moment alba, v němž kapela udrží více než minutu jednu melodii, kterou plynule stupňuje, zatímco vokály přejdou z hlubokého growlu blíže k vyšším polohám. V úplném závěru, kdy jsou Emrevoid nejdál od death metalu, konečně slyším něco, co se mi líbí a co bych si pustil znova. Bohužel, v polovině poslední písně je už poněkud pozdě.

Tracklist:
01. Patibolo - 03:58
02. Il tuo disegno - 04:23
03. Mostro - 01:36
04. Obbedienzassenza - 04:20
05. Riverso - 04:21
06. Hic et nunc - 04:41

Hodnocení: 3/10
Autor: Zajus
[K recenzi poskytl: Grind on the Road]

Joan of Arse - I'm Fucked (22. září, Small Bear Records)
experimental / noise rock, Velká Británie

Pokud vám škatulka, kterou jsem napsal do hlavičky této minirecenze, připadá na první pohled lákavá, tak… no, radši si nechte zajít chuť. Mně by sice za normálních okolností něco takového taky znělo slibně, ale jen v případě, že bych Joan of Arse předtím neslyšel…

U některých skupin už na první pohled vidíte, že se asi nebudou brát úplně vážně… tedy, alespoň předpokládám, že se kapela, která sama sebe pojmenuje "Johanka z prdele" a svému EP vetkne romantický název "I'm Fucked", nebere smrtelně vážně. Jestli bere, tak je to ještě větší fail. Každopádně, ani nadhled nebo něco takového není omluvou k tomu, aby hudba mohla být úplná kravina.

Navíc ta výše napsaná škatulka ani není přesná, protože hudebně se k ní blíží jen dva songy "I'm Fucked" a "Joan of Arse", které jsou obě takový zahuhlaný a krutě nudný rockový bordel, jemuž korunu nasazují pošukané klávesy. Další dva songy jsou pak takové… já ani nevím co. V "Elisabeth the Fist" není celou nic jiného než takřka neslyšitelná elektronická melodie bez jakékoliv změny a občas baskytara… taky bez jakékoliv změny. "Got No Time for Them Approximate Blues" je něco podobného, akorát je to víc nahlas, nedá se tomu říkat melodie a je to bez té basy.

"I'm Fucked" je tedy docela kravina, která nedrží pohromadě stylově ani náladově. A aby toho náhodou nebylo málo, tak je to dost velká nuda, ačkoliv to celé trvá jen 13 minut. Po několika posleších jsem totiž zjistil, že pomalu ani nevím, jak znějí druhé dva tracky, jelikož po brutální zívačce "Elisabeth the Fist" už jsem nebyl schopen vnímat dál.

Řeknu to asi takhle - nepouštějte si to. Rozhodně o nic nepřijdete, když "I'm Fucked" neuslyšíte, možná spíš naopak - váš život bude bez Joan of Arse šťastnější.

Tracklist:
01. I'm Fucked - 03:12
02. Elisabeth the Fist - 04:46
03. Joan of Arse - 02:17
04. Got No Time for Them Approximate Blues - 03:01

Hodnocení: 2,5/10
Autor: MF
[K recenzi poskytl: Small Bear Records]

Výměna zpěváků u Lock Up

Středa v 18:42 | MF |  Music News
Grindcorová superkapela Lock Up vyměnila zpěváky. Z kapely odešel Tomas Lindberg (At the Gates) - informaci do světa vypustil on sám v rozhovoru pro finskou Kaaos TV. Zároveň prohlásil, že rozchod proběhl v poklidu, že důvodem jsou logistické problémy a kolize termínů a že jeho nástupcem v sestavě se stal Kevin Sharp (Venomous Concept, ex-Brutal Truth).

Informaci následně potvrdili i samotní Lock Up. Vzhledem k tomu, že Lindberg právě vydal s At the Gates novou desku "At War with Reality" a čeká jej vydatné koncertování na její podporu, by prý neměl čas na aktivity Lock Up, kteří se podle všeho chystají na nahrávání své čtvrté desky a zvýšení koncertní aktivity.

Kevin Sharp se v řadách Lock Up už stihl představit i živě - první koncert s kapelou odehrál na festivalu Manizales Grita Rock v Kolumbii.

V sestavě Lock Up aktuálně dále figurují baskytarista Shane Embury (Napalm Death, Brujeria, Venomous Concept, Bent Sea), kytarista Anton Reisenegger (Criminal, Pentagram Chile) a bubeník Nicholas Howard Barker (Twilight of the Gods, Ancient, ex-Cradle of Filth, ex-Brujeria, ex-Dimmu Borgir).

Doposud poslední deska Lock Up se jmenuje "Necropolis Transparent" a vyšla v červenci 2011 pod značkou Nuclear Blast. Šlo o první album kapely po dlouhých devíti letech od placky "Hate Breeds Suffering" (2002) a zároveň o první nahrávku bez původního kytaristy Jesse Pintada, jenž zemřel v roce 2006 na selhání jater.

Novinka To/Die/For v příštím roce

Středa v 17:35 | MF |  Music News
Finští gotici To/Die/For ohlásili, že v příštím roce vydají své sedmé album - stane se tak 22. května pod značkou Massacre Records. Zároveň byl už do světa vypuštěn první singl z nadcházející novinky - song "Screaming Birds" si můžete pustit níže.

Chystaný počin se stane následovníkem nahrávky "Samsara", jež vyšla v prosinci 2011. Šlo o první desku To/Die/For po krátkém (cca půlročním) přerušení činnosti v roce 2009.



Kam dál