Alexanred - Always Active

Před 51 minutami | H. |  Recenze
Se jménem finského industrial metalové projektu Alexanred se na našich stránkách nesetkáváme poprvé - navzdory faktu, že právě recenzované album "Always Active" je prvním počinem kapely, který skutečně stojí za řeč. Právě tomuhle řadovému debutu ovšem předcházely dva singly "Non-Stop Non-Stop" a "Rest After Result" (tento se dvěma songy - kromě titulního ještě "Effective"), na něž jsme si už svého času posvítili v minirecenzích. A právě na konci té první minirecenze jsem prohlásil, že kdyby vyšlo album, jež by se - vzhledem k náplni muziky hudby Alexanred - vešlo do rozmezí 30-40 minut a jež by se neslo v podobně solidní kvalitě, mohlo by jít o poměrně slušnou zábavu. Délka byla splněna do puntíku, jelikož "Always Active" trvá 31 minut a nějaké drobné, takže nám zbývá si povědět, jestli se desce podařilo udržet laťku nastavenou poměrně zábavnými písničkami ze singlů…

No, vlastně nám toho zbývá říct o trochu víc - například co že jsou ti Alexanred vlastně zač. Sice jsem to tu už psal dvakrát, ale pokud by se vám nechtělo klikat na dvě výše linkované minirecenze, tak jen v rychlosti: Za tímhle jménem stojí jistý Aleksi Susi z finské kapely 2 Wolves. V rámci Alexanred se ovšem oproti produkci své domovské skupiny, která hraje cosi na pomezí gothic/doom metalu a melodického death metalu (jinými slovy řečeno - typická finská melancholie v pomalém vydání), vydal poměrně jiným směrem, a to - jak již ostatně padlo - do industrial metalu. Pozitivní je ovšem to, že je v té muzice skutečně takový elektronický feeling, což se mi líbí, protože nesnáším, když někdo tvrdí, že hraje industrial metal a přitom veškerý "industrial" znamená jen jeden laciný sampl někde na začátku každého tracku.

Netvrdím však, že byste od "Always Active" měli očekávat nějakou opravdovou divočinu, kde by se to jen hemžilo ostrými beaty, vedle nichž by se i aggrotechové mlátičky mohly stydět. Sice je to příjemně šlapavé a chytlavé, taktéž není pochyb o tom, že nejeden track má poměrně odpich (hlavně již dříve známé "Effective" a "Non-Stop Non-Stop" a také některé pasáže "Holiday in the Cold" mají v kontextu alba docela tah na bránu), stále se však pohybujeme především ve středním tempu… vlastně ty dříve vypuštěné singly patří k tomu nejhybnějšímu na "Always Active", což by někdo mohl považovat skoro za klamavou reklamu.

Na druhou stranu, právě v těch momentech, kdy se Aleksi Susi alias Alexanred vydá do vod, které jsou spíš pomalejší a relativně temnější (upozorňuji na tu relativnost - nečekejte žádný Gulaggh a podobné srandy), mě "Always Active" nakonec baví nejvíc. To se týká především písní "Bride of the Wolf (Another Fragile Bedtime Story)" nebo výtečné "The Ship Has Left", což je pro mě osobně asi největší vrchol nahrávky - ten refrén má skutečně povedenou atmosféru. Do silné trojky pak v těsném závěsu patří "This Is My Base", která se mimo jiné blýskne i vkusně zakomponovaným čistým zpěvem - v tomto ohledu asi nejlépe z celého alba. Obecně střed desky je asi nejsilnější, jelikož pátou "And Locust Ate", která se nachází přesně uprostřed, bych pak v pomyslném žebříčku zařadil na další příčku.

Když už jsme nakousli ty vokály… nečekejte žádné extrémní štěkání, protože projev Aleksiho je docela civilní a do žádných velkých skopičin se svými hlasivkami se nepouští. Pouze na několika málo místech vytáhne čistý zpěv, což je kromě jmenované "This Is My Base" ještě případ refrénů "Inhale and Exhale" a "Rest After Result".


Musím ale říct, že navzdory tomu, že jsem výše blekotal cosi o nějakém žebříčku a nejoblíbenějších skladbách, ve skutečnosti se na "Always Active" nenachází jediná, jež by mě něčím obtěžovala. Netvrdím, že jsou to všechno naprosté pecky, z nichž si člověk sedne na prdel, ale všechny si drží nastavenou laťku, která je určitě nadprůměrná. Dobrému dojmu z počinu pak jistě přidává i velmi střízlivá délka, díky níž to všechno odsýpá velmi příjemně.

A právě slovo "příjemný" je to pravé - to nejpříhodnější, jímž by šlo "Always Active" popsat. Není to žádná bombastická nahrávka, ale boduje vlídnou chytlavostí, aniž by to bylo zbytečně vlezlé či vyloženě veselé. O to víc paradoxní je, že většina skladeb posluchače nechytne na první poslech, ale spíš tak na třetí nebo čtvrtý. Nicméně možná právě díky tomu "Always Active" nakonec vydrží větší množství poslechů, než by člověk od takto nenápadné záležitosti čekal - až bych se dokonce nebál tvrdit, že Aleksi Susi se svým vedlejším projektem nabízí mnohem lepší produkci než v rámci své domovské skupiny. Neříkám, že je "Always Active" nějaká genialita, protože to fakt není, ale je to poměrně zábavná a hlavně sympatická záležitost, a kdybych tvrdil, že mě to nebaví, tak bych lhal…

Tracklist:
01. Holiday in the Cold - 03:28
02. This Is My Base - 02:51
03. Inhale and Exhale - 03:09
04. Bride of the Wold (Another Fragile Bedtime Story) - 03:21
05. And Locust Ate - 03:01
06. The Ship Has Left - 05:41
07. Rest After Result - 03:16
08. Effective - 03:27
09. Non-Stop Non-Stop - 03:14

English summary:
After two singles, a Finnish industrial metal project Alexanred led by Aleksi Susi from 2 Wolves finally released its debut full-length album. The good thing is that the record maintains the quality level set by the previous singles - in fact, the album is maybe even better since the best songs ("This Is My Base", "Bride of the Wold (Another Fragile Bedtime Story)" and especially "The Ship Has Left") were not released beforehand. I also appreciate the record's down-to-earth length which causes that you do not have much time to be bored and that there is no room for weak songs. I am not saying that this is a purely genius record because it surely is not, but I am not afraid to say that it is a quite pleasant listening.

[K recenzi poskytl: Inverse Records]
 


Sigh informují o novince

Dnes v 17:37 | Ježura |  Music News
Japonští avantgardní black metalisté Sigh zveřejnili první ucelené info o své chystané desáté řadové nahráce. Novinka se bude jmenovat "Graveward" a objeví se na ní hosté jako třeba Matt Heafy (Trivium), Frédéric Leclercq (Dragonforce), Niklas Kvarforth (Shining), Sakis Tolis (Rotting Christ) nebo Metatron (The Meads of Asphodel). Obal zpracoval stále vytíženější umělec Costin Chioreanu (At the Gates, Dordeduh, Einherjer, Oranssi Pazuzu, Vulture Industries); datum vydání a další detaily by měly být doplněny brzy.

Kapela o "Graveward" pověděla toto: "Dokončení 'Graveward', desátého řadového alba Sigh, trvalo dva a půl roku a výsledek obsahuje všechno od starých kláves jako Minimoog a Fender Rhodes až po skutečné orchestrální nástroje. Každá skladba má více než 100 zvukových stop a celkový objem hudebních dat přesáhl 100 GB. 'Cinematic Horror Metal', to je nejlepší výraz k popsání tohoto grandiozního a nejvrstevnatějšího alba v historii Sigh. Díky inspirujícímu rozhovoru s Fabiem Frizzim známým pro svou legendární práci na filmech Lucia Fulciho jako 'The Gates of Hell' a 'The Beyond' (česky 'Pastor Thomas' a 'Brána do záhrobí') bylo 'Graveward' skládáno jako pocta klasickým italským zombie bijákům, Hammer Horror Films a Kingu Diamondovi. Hudební inspirace je samozřejmě široká jako obvykle a patří k ní autoři soundtracků zmíněných hororů (Fabio Frizzi, Goblin, James Bernard, Jerry Gold Smith a John Carpenter) a jejich kořeny (Schoenberg, Webern, Stravinsky, Bartok a Charles Ives), inovativní rockoví/metaloví umělci (Celtic Frost, King Diamond, The Beach Boys, Magma a Frank Zappa), free jazz (Sun Ra, Albert Ayler a Peter Brotzmann) a trocha tradiční středoasijské hudby."

Sigh fungují 25. rokem a jejich zatím poslední deska vyšla v roce 2012. Nese název "In Somniphobia", její CD verzi vydali Candlelight Records a o vinylové vydání se postarali Back on Black.

Nader Sadek opustila sestava

Dnes v 15:18 | Ježura |  Music News
Americký death metalový projekt Nader Sadek opustila kompletní sestava, ze které zbyl jen lídr, Nader Sadek původem z Egypta. Travis Ryan (Cattle Decapitation), Martin Rygiel (ex-Decapitated, ex-Lux Occulta), Flo Mounier (Cryptopsy) a Rune Eriksen (Aura Noir, ex-Mayhem) se k tomuto kroku rozhodli poté, co vztahy v kapele "dostoupily úrovně, ve které se rozhodli věnovat svůj čas raději svým vlastním projektům".

Samotný Nader Sadek k tomu pověděl toto: "Nader Sadek není kapela, nikdy nebyla a nikdy nebude, nikdy nebude mít stálou sestavu, bude se vždy vyvíjet, mutovat a deformovat výhradně podle mé vůle. JÁ jsem Nader Sadek a tady je obrázek mě na vrcholu pyramidy - díky Marcusovi Zakariovi za zachycení tohoto skvělého momentu osvobození a sebeuvědomění! Lidé rostou a mění se, přečtěte si moje předchozí příspěvky, prostě s těmi lidmi už nechci dál pracovat. Chci dát příležitost talentovanějším, ale přitom ne tak známým umělcům."

Projekt Nader Sadek na scéně funguje od roku 2011, kdy pod jeho hlavičkou vyšla deska "In the Flesh". O dva roky později následoval živák "Living Flesh" a loni pak EP "The Malefic: Chapter III".

MIST: New EP details revealed

Dnes v 13:38 | H. |  Tiskové zprávy
Slovenian Doom Metal band MIST will release a new EP (cd/lmt.12"/digital) on May 8th though Soulseller Records. The 4-tracker entitled »Inan'« will include 3 new songs and one from the »Demo 2013«, recorded anew with the influence of the band's current lead guitarist, Blaž Tanšek.

MIST formed in July 2012, originally as an all-female band, and build their music on the legacy of legendary bands like Black Sabbath, Pentagram, Candlemass, Coven, Saint Vitus and others.

»Inan'« was recorded in the fall of 2014, produced, mixed and mastered by Benjamin Kic from BK Mastering. The brilliant cover art was created by drummer Mihaela Žitko.

Tracklist:

1. Inan'
2. Frozen Velvet
3. Phobia
4. Under The Night Sky

Line-up:

Nina Spruk - lead vocals
Ema Babošek - rhythm guitar & backing vocals
Blaž Tanšek - lead guitar
Neža Pečan - bass
Mihaela Žitko - drums

[tisková zpráva]

Whitesnake informují o novém albu

Dnes v 11:01 | H. |  Music News
Hard rockoví veteráni Whitesnake pod vedením Davida Coverdalea vydají v letošním roce své nové, celkově 12. album, které se bude jmenovat "The Purple Album". Ve skutečnosti se na něm ale nebudou nacházet nové písničky - půjde o "přetvoření" vybraných skladeb Deep Purple z doby, kdy v této skupině David Coverdale zpíval (což bylo v letech 1973-1976).

David Coverdale popsal "The Purple Album" následovně: "Je to vzdání holdu. Poklona. Můj brovský dík Deep Purple za příležitost, kterou jsem dostal před 40 lety.

"The Purple Album" vyjde 15. května v Evropě a 19. května v Severní Americe u Frontiers Music jako standardní a deluxe edice. Oficiální videoklip k songu "Stormbringer" najdete na konci článku.

Doposud poslední deskou Whitesnake je "Forevermore" z března 2011.

Tracklist "The Purple Album":
01. Burn
02. You Fool No One
03. Love Child
04. Sail Away
05. The Gypsy
06. Lady Double Dealer
07. Mistreated
08. Holy Man
09. Might Just Take Your Life
10. You Keep on Moving
11. Soldier of Fortune
12. Lay Down Stay Down
13. Stormbringer
14. Lady Luck [bonus]
15. Comin' Home [bonus]


Andy LaPlegua z Combichrist pracuje na dalším videoherním soundtracku

Dnes v 9:07 | H. |  Music News
Andy LaPlegua, hlavní postava americko-norské aggrotechové smečky Combichrist, která ovšem v novější tvorbě směřuje spíše do industriálního metalu, pracuje na dalším videoherním soundtracku. Tentokrát se jedná o hru "Hellblade", kterou vyvíji studio Ninja Theory a která by měla vyjít ještě v letošním roce. Téměř osmiminutové video o natáčení hudby ke hře včetně několika krátkých ukázek najdete na konci novinky.

"Hellblade" není první hrou, jejíž součástí bude hudba, na níž se členové Combichrist podíleli - kapela tvořila již muziku ke hře "DmC: Devil May Cry" z roku 2013. Soundtrack vyšel v lednu téhož roku pod názvem "No Redemption".

Poslední regulérní deskou Combichrist je počin "We Love You" z března 2014.


Sage Francis - Copper Gone

Včera v 20:30 | Prdovous |  Recenze
Sage Francis je bezesporu zajímavá postava. Dalo by se říci, že tenhle mírně zavalitý švihák je mužem mnoha činností, a pokud bych měl vypíchnout jednu postavu nezávislé hip-hopové scény, byl by to právě on. Jeho přístup k hudbě, životu, hodnotám i scéně samotné je jedinečný, a i když to takhle napsané vypadá jako přehnané adorování, vážně mě nenapadá nikdo další, kdo by to na poli alternativy a nezávislých rapperů táhnul takovým stylem. A navrch k tomu dělal parádní muziku. Já sám se k Sageově tvorbě krátce po vydání jeho předešlé desky "Li(f)e", což bylo zhruba v době, kdy jsem taje rapu a přísné dikce začínal teprve objevovat. Asi vám nemusím dlouho vyprávět, že to je jedna z těch věcí, která mi přirostla k srdci na první poslech, protože spojení hip-hopu, rockových prvků a country mi prostě uhranula. O její kvalitě může svědčit to, že ji poctivě protáčím dodnes - nikoliv pro nostalgické vzpomínky, ale prostě proto, že mi má pořád co říct.

"Copper Gone" tak byla v tomto světle deska tuze očekávaná. Popravdě jsem ale vůbec netušil, co očekávat, snad kromě kvality, která je v případě Sage těžko zpochybnitelná. Nicméně s čím se skutečně vytasí, to bylo ve hvězdách, protože tenhle člověk se změn ve své hudbě nebojí. Hlavně když to jde od srdce a je to upřímné tak, že vás občas až mrazí - to je společné snad všem jeho deskám bez ohledu na to, kdy vznikly. Je blbost o nějakém jeho albu tvrdit, že je jeho nejosobnější nebo nejupřímnější, protože všechny jdou opravdu hodně do morku kostí, Sage se zkrátka nebojí jít se svojí kůží (nebo duševní nahotou, chcete-li) na trh. Musím ale uznat, že celá novinka na mě působí ještě silněji jako dialog mezi ním a jednotlivými osobami z jeho okolí, popřípadě mezi jím a samotným posluchačem. To je do jisté míry charakteristické i pro předešlá alba, ale třeba právě "Li(f)e" mi přijde víc pojaté jako monolog a rozhodně během jeho poslechu nemám potřebu vzít Sage kolem ramen a jít s ním krafat na bar. Ale jak jsem napsal výše, v upřímnosti si mohou obě alba podat ruce.

Stačí vzít kterýkoliv text a jen sledovat proudy narážek na události z osobního života, brutální změny v něm, na kritiku své osoby, odkazy na spoustu literárních nebo vědeckých děl. Hrátky s gramatikou, slovní hříčky hraničícími místy až s dadaismem a nonsensem lze nalézt prakticky v každé písni. A stejně tak z každého druhého verše čiší, že pokud "Copper Gone" pojednává hlavně o posledních čtyřech letech Francisova života, byl to ponor na nejhlubší dno. Stačí pročíst "Make 'Em Purr", "Vonnegut Busy", "The Place She Feared Most" nebo asi tak každou další z celkem čtrnácti písní. Nadhled, nadsázka a sebeironie ale nechybí ani v těch nejhutnějších textech, což je jedině dobře.

Že tentokrát to bude hlavně o depresích ale nejspíš zjistíte ještě dřív, než se pustíte do čtení textů, protože z desky samotné to doslova čiší. Pokud mají všechny skladby něco společného, je to právě melancholie, zármutek. Občas zádumčivější, občas mírnější a odlehčenější, ale i ty nejveselejší tracky prostě veselé nejsou. Vždycky se najde prvek, který udržuje atmosféru. Jednou zabarvení syntetizátorů, jindy jejich melodie. Stejně tak melodie folkových nástrojů, kterých se Sage nevzdal, jen jich na "Copper Gone" není zdaleka tolik co posledně. V případě "Vonnegut Busy" to je skvělé zakomponování saxofonu, v "Make 'Em Purr" zase decentní klavírní linka v kombinaci s naprosto jednoduchým beatem. A takhle bych mohl pokračovat celý tracklist. Mimochodem, tyhle dva jmenované kusy jsou asi nejkoncentrovanější depresí, kterou jsem v tomhle žánru kdy slyšel.


Nijak mě nepřekvapilo, že Sage Francis dokáže měnit atmosféru skladeb a vytvořit dojem čehokoliv od drsné ulice, chlastání na baru, toulky krajinou, návštěvu psychiatrické léčebny, zpovědi v kostele až po poctivou klaustrofobii v cimře bez oken prakticky lusknutím prstu. Nicméně se mu podařilo mě opět doslova usadit na prdel a já mu to žeru i s navijákem. Ve skladbách defilují housle i tvrdé syntetizátory, kytary i saxofony. Brutální flow, ostrý rap i mnohem jemnější vyznění. Pochopitelně tohle všechno není nacpané do jednoho tracku, nýbrž pečlivě rozděleno po více než 50minutové stopáži tak, aby se ničeho nepřejedlo a všeho bylo tak akorát. Skladby tak jsou dost různorodé, rozhodně mnohem víc než na "Li(f)e", které bylo především o folku.

Jednotliviny pojí právě nálada celku, kterou postupně vytváří. Není tak těžké tenhle společný znak najít, v každé písni je to ale něco konkrétního, co může způsobit, že k ní jen těžko proniknete. Tisíckrát zmíněná "Vonnegut Busy" nebo "ID Thieves" si mě získaly na první poslech, ale skladby jako "MAINT REQD" nebo "Cheat Code" mi nějakou dobu nesedly. Líbit se mi ale nezačaly, protože "stokrát poslouchané se ti začne časem líbit, i kdyby to byla sebevětší sračka", ale až v momentě, kdy do sebe zapadla hudba a detailně prostudované texty, na kterých Francisova tvorba stojí stejně jako na instru samotném. Instrumentální stránku ale Sage nikdy neflákal a baví mě sama o sobě, stejně jako minule. O to víc mě mrzí, že se na evropské turné nevydal s živou kapelou, protože z charakteru "Copper Gone" i starších alb možnosti živého zpracování doslova křičí.


Francisovu poslednímu albu se těžko něco vytýká. Tenhle člověk prostě špatný materiál nahrát neumí, stejně jako zamrznout na jednom místě. Přiznávám, že jsem k jeho osobě trochu nekritický (dobře trochu dost, tenhle člověk ale můj respekt a obdiv jen tak neztratí), na druhou stranu mi skutečně chvíli trvalo, než jsem si k "Copper Gone" našel cestu a vybudoval si k němu vztah jako celku. Rozhodně to nebylo tak bezproblémové přijetí jako v případě "Li(f)e" nebo starších alb. Můžu ale bez výčitek prohlásit, že tohle album za tu časovou investici rozhodně stálo. Pochopení i opakovaná radost z poslechu se dostavila - a o to tu jde především.

Tracklist
01. Pressure Cooker - 04:03
02. Grace - 03:28
03. ID Thieves - 03:16
04. Cheat Code - 04:06
05. Dead Man's Float - 04:08
06. Over Under - 02:48
07. Make 'Em Purr - 03:40
08. Vonnegut Busy - 04:50
09. Thank You - 03:52
10. The Set Up - 04:05
11. The Place She Feared Most - 03:10
12. Once Upon a Blood Moon - 04:23
13. Say Uncle - 04:14
14. MAINT REQD - 03:41

English Summary:
It took four long year until Sage Francis came up with a new album. And he did what he knows the best - he took those four years and put them into fourteen songs. And the result is brilliant. He is melancholic, gloomy, sometimes even surprisingly serious which is quite understandable since he depicts not so bright events. At the same time, "Copper Gone" does not lack unworldliness. Musically wise, Sage does not stand at one point so the record is colourful collection of fantastic ideas - even more colourful than the previous "Li(f)e" which might seem a little bit in opposition to the gloomy mood. I have to say that this personal confession of the last four years entertains me a lot - same as everything else I have heard from Sage because he apparently does not know how to do a boring or average album.

Redakční eintopf #74 - březen 2015

Včera v 19:15 | H. |  Redakční eintopf
Žádné blafy, přátelé. Naši redakční všehochuť připravujeme s láskou sobě vlastní a její gró tvoří jenom ty nejvybranější suroviny! Začátkem každého měsíce vám Sicmaggot tým představí sérii alb, která byste si v jeho průběhu neměli nechat projít mezi prsty! Jaké delikatesy tedy skrývá rockovo-metalový rendlík tentokrát?

Přijde mi to, jako kdyby nový rok sotva začal, a o on už je tu jeho třetí měsíc známý pod kódovým označením březen. Tak jako tak, je nutno uznat, že letošní rok je v něčem skutečně výjimečný - snad poprvé v životě se mi nestalo, abych si při psaní data pletl letopočty a psal tam předchozí verzi, naopak jsem si na 2015 zvykl takřka okamžitě. Uznejte sami, že tohle je informace, bez níž byste se skutečně neobešli!

Dosti vtipů, pojďme radši na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli, čímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než nový eintopf. Redakce tentokrát pro tento měsíc vypíchla celkem desítku počinů, přičemž tři nejočekávanější pocházejí ze severní Evropy - což dá rozum, protože sever je na mapě nahoře, takže je jasné, že severské počiny musí být v tabulkách očekávání taky nahoře, nebo ne? Každopádně, úplně nejvýše vystoupali progresivní Norové Enslaved se svou novou deskou "In Times", jež by opětovně měla potvrdil jejich vysoký standard. V těsném zavěsu za nimi jsou další Norové, opětovně hudebně netradiční, tentokrát však na poli industriálního a avantgardního black metalu - samozřejmě je řeč o Dødheimsgard, kteří se vracejí po dlouhých osmi letech s nahrávkou "A Umbra Omega". Oproti tomu třetí seveřani do party jsou z Finska a naopak reprezentují ten největší metalový mainstream - ano, podle všeho máme v redakci i frajery, kteří se nebojí přiznat, že těší na "Endless Forms Most Beautiful" od Nightwish...

H.:

Březen je sice oproti natřískanému únoru trochu slabší, pár pozornosti-hodných kousků se zde však jistě najde. Nade všemi však pro mě ční jeden jediný a není jím nic jiného než dlouho očekávaná "A Umbra Omega" od norských maniaků Dødheimsgard. Na novou desku se čekalo (no, vlastně ještě čeká) dlouhých osm roků, ale zrovna tahle kapela svá alba nikdy nepálila ve vysoké kadenci a zatím pokaždé to čekání stálo za to. Dødheimsgard rozhodně mají na co navazovat, protože šílená jízda "Supervillain Outcast" i stylotvorné "666 International" jsou extrémně silné nahrávky, věřím však, že Vicotnik a jeho kumpáni opětovně ukážou, že jméno Dødheimsgard nemá status kultu jen tak pro srandu králíkům.

1. Dødheimsgard - A Umbra Omega

Ježura:

Letošní březen zdá se pokračuje v únorem nastoleném trendu a během jeho 31 dní se na nás sesype celá řádka zajímavých počinů. Naštěstí se však neopakuje bratrovražedný souboj mezi dvěma potenciálně skvostnými deskami, a tak o svém eintopfovém favoritovi nemusím ani trochu přemýšlet. "In Times" od Enslaved je pro mě jednou z vůbec nejočekávanějších desek roku a v rámci březnového edičního plánu ji zkrátka nemůže porazit vůbec nic a to se přitom můžeme těšit na celou řadu zajímavých věcí... Za všechny zmiňme třeba portugalské veterány Moonspell, jejichž novinka "Extinct" má vzhledem ke kvalitám svých předchůdců rozhodně na co navazovat, nebo naopak zbrusu nový projekt The Gentle Storm, jehož prvotina "The Diary" může asi jen těžko dopadnout jinak než výtečně vzhledem k tomu, jaká dvojice muzikantů za jeho vznikem stojí. To ale není zdaleka všechno, takže i kdyby snad nějakým nekonečně smolným řízením osudu ani jeden z mých žhavých tipů nedopadl dle očekávání, stále nebudeme na suchu - a to je fajn.

1. Enslaved - In Times
2. Moonspell - Extinct
3. The Gentle Storm - The Diary

Kaša:

I navzdory faktu, že si svou cestu na březnové zařazení do regálů hudebních obchodů pomalu a jistě brázdí obrovské množství počinů, tak počet pro mou maličkost zajímavých nahrávek by se dal s přehledem spočítat na prstech jedné ruky, takže se pojďme podívat na tři zástupce z této nepočetné skupiny. Za takovou sázku na jistotu považuji hlavně dvojici Enslaved a Moonspell, jejichž novinky "In Times", respektive "Extinct", vyhlížím vcelku netrpělivě. Moonspell zní po prvních ukázkách slibně, Enslaved mě příliš neoslovili, nicméně i tak čekám od obou zajímavé věci. Nemůžu si však pomoct, ale i když Nightwish nepatří mezi mé oblíbence, tak na první album s Floor Jansen u mikrofonu jsem docela zvědavý. Doufám, že singlovka "Élan" je jen důkazem, že Holopainen za první ukázky rád vybírá ty nejslabší kousky z alba, protože na prdel jsem si z této průhledné hitovky nesedl. Nevím sice, co přesně od "Endless Forms Most Beautiful" očekávat, ale na jeho poslech jsem ze jmenovaných tří počinů asi nejzvědavější, tak se nechám (ne)překvapit na konci března.

1. Nightwish - Endless Forms Most Beautiful
2. Moonspell - Extinct
3. Enslaved - In Times

nK_!:

Že bude letos březen v mých očích takhle smutný a hudebně prázdný jsem nečekal. O to méně jsem čekal, že do eintopfu na první místo zvolím Nightwish. Nightwish, které poslouchám spíše z nostalgie, a to jen málokdy. Nicméně nové zpěvačce Floor Jansen to v řadách finských snílků docela sekne a její hlasový projev mi imponuje více než v případě Anette Olzon. Klipovka "Élan" se také povedla, tak uvidíme, co ještě uslyšíme. Ještě jsem zvědavý co nového nahraje Celldweller, ale to opravdu jen proto, že nevím, na co jiného se zaměřit.

1. Nightwish - Endless Forms Most Beautiful
2. Celldweller - End of an Empire (Chapter 03: Dreams)

Prdovous:

Naštěstí stejně jako v únoru, tak ani v březnu není moc o čem diskutovat. Stačí projet nadcházející alba a tři jména jsou pro mě naprosto jasná: V prvé řadě stojí norští Dødheimsgard s deskou "A Umbra Omega". Povinnost naprosto bez debat. Avantgardní zběsilost navazující na věčnost starý počin "Supervillain Outcast" už stihla odhalit první plody a ty signalizují, že březnová sklizeň bude už jen z tohohle důvodu zatraceně stát za to. Další v pořadí jsou progresivní vikingové a krajané Enslaved. Je neuvěřitelné, že i po dvanácti zářezech do diskografie udržují laťku zatraceně vysoko a chuť dál pokračovat, takže na ten třináctý v podobě "In Times" jsem vážně zvědavý. Na závěr svého skrovného výčtu ovšem zamířím do zcela jiných, podstatně teplejších vod. Italská psychedelická stálice Ufomammut se chystá těsně před koncem měsíce vydat album "Ecate" a je jasné, že i když jejich kadence taky nepatří mezi nejdelší, novinku nesmím minout, protože tihle pánové jen tak nezklamou.

1. Dødheimsgard - A Umbra Omega
2. Enslaved - In Times
3. Ufomammut - Ecate

Zajus:

Březnový seznam alb je, alespoň na metalové scéně, hodně dlouhý. Po úvodním potěšení, že bude z čeho vybírat, jsem však zjistil, že si ani tak téměř nevyberu. Mezi záplavou nezajímavých jmen nakonec naštěstí jedno vystupuje: Barren Earth. Tuhle superkapelku jsem si dosud vždy dost užil, a tak není důvod předpokládat, že by tomu tentokrát snad bylo jinak. Abych však nebyl nudný, přihodím ještě jednu záležitost. The Prodigy pro mě existovali naposledy někdy po roce 1997, kdy vydali skvělé "The Fat of the Land". Když už jsem však letos zjistil, že stále fungují a zjevně se jim daří víc než dobře, nedá mi to, abych jim nedal další šanci. Žádné zázraky popravdě ale nečekám.

1. Barren Earth - On Lonely Towers
2. The Prodigy - The Day Is My Enemy

Kaňour:

Jmenovat můžu nespočet kapel, které po úspěšných začátcích usnuly na vavřínech, vývoj ponechaly stranou a s obročním intervalem pravidelně krmí své nenáročné posluchačstvo. To Enslaved jako jedni z mála píší 24. rokem kariéry úplně jiný příběh. Pětice bergenských hudebníků přichází s každou vydanou řadovkou s obměněnou tváří, jež přirozeně posouvá po krůčcích celou diskografii kupředu. Já doufám, že z extrémního nadstandardu Enslaved ani tentokrát nesleví a "In Times" opět ukáže něco nového a neokoukaného. Norům se to takřka pokaždé povedlo, tak proč teď ne? Pod velkou firmou kapela vydává již roky a jiné nebezpečí mě nenapadá, možná ani neexistuje. Významnou událostí je nepochybně taktéž návrat nepředvídatelných Dødheimsgard. Po dlouhých osmi letech je aktivita kapely díky novince "A Umbra Omega" opět hmatatelná a já u toho rozhodně nebudu chybět. Netuším, kam se toto těleso za opravdu slušnou dávku let vyvinulo, ale čert to vem, cítím, že to bude hodně dobré. Za třetí do party volím Francouze Porta Nigra, kteří mě zaujali až při průzkumu, co že nás v březnu čeká. Debutové "Fin de siècle" jsem propásnul, nicméně již teď vím, že v případě "Kaiserschnitt", jak se novinka jmenuje, toto nehrozí.

1. Enslaved - In Times
2. Dødheimsgard - A Umbra Omega
3. Porta Nigra - Kaiserschnitt

PořadíInterpret - AlbumPočet bodů
1.Enslaved - In Times9
2.Dødheimsgard - A Umbra Omega8
3.Nightwish - Endless Forms Most Beautiful6
4.Moonspell - Extinct4
5.Barren Earth - On Lonely Towers3
6.-7.Celldweller - End of an Empire (Chapter 03: Dreams)2
6.-7.The Prodigy - The Day Is My Enemy2
8.-10.Porta Nigra - Kaiserschnitt1
8.-10.The Gentle Storm - The Diary1
8.-10.Ufomammut - Ecate1

Deska měsíce dle redakce: Enslaved - In Times



Výměna kytaristů u Sanctuary

Včera v 18:31 | H. |  Music News
Americká kapela Sanctuary, v jejíchž řadách se nacházejí i někteří členové již nefungujících Nevermore, hlasí změnu na postu kytaristy. Kapela se rozloučila s Bradem Hullem, na jehož místo nastupuje Nick Cordle (ex-Arch Enemy, ex-Arsis).

Nový kytarista se v řadách Sanctuary představí již na nejbližším evropském turné, které proběhne v březnu a na němž Američané budou hrát po boku thrash metalových veteránů Overkill a supportu v podobě Italů Methedras a Švýcarů Suborned. Do České republiky se šňůra nepodívá.

Sanctuary vydali v loňském roce počin "The Year the Sun Died", což bylo první album skupiny po obnově její činnosti v roce 2010 a také první deska od "Into the Mirror Black" z roku 1989.

Sanctuary původně fungovali v 80. a začátkem 90. let, aby se v roce 1992 rozpadli, načež se část sestavy přesunula do nového projektu Nevermore. V roce 2010, jak již bylo řečeno, skupina obnovila činnost souběžně za chodu Nevermore... o rok později však z obou kapel odešel kytarista Jeff Loomis, díky čemuž se Nevermore rozpadli a zbylí členové pokračují právě jako Sanctuary. Zajímavostí je, že Jeff Loomis před nedávnem nahradil v sestavě Arch Enemy právě Nicka Cordla, jenž nyní nastoupil do Sanctuary.

Act of Defiance: nová kapela s ex-členy Megadeth

Včera v 16:07 | H. |  Music News
Act of Defiance je nová kapela, v jejíchž řadách ovšem najdeme známé muzikanty z metalové scény. Ve skupině se totiž potkávají dva ex-členové Megadeth, bubeník Shawn Drover a kytarista Chris Broderick, kteří thrash metalovou legendu opustili loni na podzim, zpěvák Henry Derek Bonner (ex-Scar the Martyr) a baskytarista Matt Bachand (Shadows Fall).

Kapela v současnosti natáčí své první album, které by mělo být venku v létě letošního roku. O vydání se postarají Metal Blade Records. Produkce debutu se ujal Chris "Zeuss" Harris (Soulfly, Sanctuary, Carnifex).

Co se týče hudebního směřování Act of Defiance, Chris Broderick prohlásil, že půjde o "zabijácký mix thrashe a moderního metalu". První ochutnávku v podobě úryvku demo verze písničky "Throwback" najdete na YouTube.

Helloween: název a obal alba

Včera v 13:45 | H. |  Music News
Legendární speed/power metalisté Helloween z Německa zveřejnili první detaily o svém nadcházejícím albu. Novinka se bude jmenovat "My God-Given Right" a na trhu se objeví s příchodem 29. května pod hlavičkou Nuclear Blast, pod jejichž křídla se kapela loni na jaře vrátila.

O přebal "My God-Given Right", který se nachází napravo, se postaral Martin Häusler (U.D.O., Unisonic, Primal Fear).

Na albu se mimo jiné objeví i písničky jako "Swing of a Fallen World", "Lost in America" nebo "Battle's Won".

Klasicky se natáčelo ve studiu Mi Sueño na Tenerife (jehož vlastníkem je jen tak mimochodem zpěvák Andi Deris), kde vzniklo už několik alb kapely. Produkce se pak opětovně ujal matador melodického metalu Charlie Bauerfeind (Saxon, HammerFall, Rage, Gamma Ray), s nímž Helloween již v minulosti spolupracovali na šesti deskách a množství dalších neřadových počinů.

Peklo nad Otavou 10

Včera v 11:00 | H. |  Tiskové zprávy
PEKLO NAD OTAVOU 10 - info
Sobota 14.3.2015, 20.00, Strakonice - Music bar Křemelka

BRUTALLY DECEASED, EXORCIZPHOBIA, NAURRAKAR, HIROSHIMA NIGHTMARE

Malé jubileum oslaví v sobotu 14. března 2015 tradiční klubová strakonická akce Peklo nad Otavou. Příznivci extrémních žánrů se sejdou již podesáté na stejném místě a k tanci a poslechu jim opět zahrají čtyři kapely, každá z trochu jiného ranku, aby to bylo pestré a na své si přišel každý.

BRUTALLY DECEASED
Death metal
Jestli lze o nějaké tuzemské partě prohlásit, že měla raketový start, tak jsou to právě BRUTALLY DECEASED. Kapela složená ze zkušených muzikantů se prezentuje špinavým staroškolským death metalem, jehož kořeny byly kdysi dávno zapuštěny ve Švédsku formacemi ENTOMBED, UNLEASHED, DISMEMBER nebo GRAVE, po jejichž songu si BRUTALLY DECEASED vybrali jméno.. Vedle splitu se Švéďáky INTERMENT mají na kontě dvě řadová alba, přičemž loňské dílo "Black Infernal Vortex" sklidilo zaslouženě nadšenou odezvu. Na koncertech je kapela možná ještě lepší než z nahrávek, takže se těšte na opravdové deathmetalové peklo!

EXORCIZPHOBIA
Thrash metal
I EXORCIZPHOBIA se může pyšnit slušným startem, s debutem sice přišla až po několika letech od založení, ale zato jím hned zabodovala. Takže do roka a do dne (úsměv) si užila komfort vinylového split alba s tuzemskou thrashovou jedničkou LAHAR. Z obou oficiálních nahrávek EXORCIZPHOBIE zní Amerikou ovlivněný crossover/thrash, tedy hudba melodická, ale energická, s lehkými náznaky hardcore a se specifickým zpěvem kytaristy Skořího.

NAURRAKAR
Black metal
Pražská skupina NAURRAKAR přiveze do Strakonic zlo, nenávist a rouhání. Ač podle stylového připodobnění a třeba i fotek vypadá kapela jako ortodoxní černěkovové komando, v jejich černém umění dostávají prostor i zajímavé melodie a skladby nepůsobí monotónním dojmem, naopak jsou plné zvratů. Předloňské album "Epilog lidstva" představilo kapelu jako svébytný soubor mající nakročeno do tuzemské žánrové špičky.

HIROSHIMA NIGHTMARE
Thrash metal / punk
Mladá kapela, která svou "práci" bere opravdu vážně. Po demu a miniCD splitku vydali jihočeští thrash/punk/deathers povedené split LP/CD s AZID, kterým na sebe výrazněji upozornili a zařadili se mezi nadějné smečky, o nichž se v podzemí začíná mluvit. Loni pak následoval 7" split singl, na kterém kapela přesvědčila, že se neustále zlepšuje. Trumfem kapely je zpěvačka Mařenka, jedna z mála dívek, která na tuzemské scéně vykřikuje do mikrofonu.

Vstupné: 100 Kč,-

Info:

P.S. S předstihem oznamujeme termín jedenáctého Pekla nad Otavou, které proběhne ve čtvrtek 2. července 2015 na stejném místě a zahrají dvě srbské party - THE STONE a MURDER, se kterými se představí našinci AVENGER.

[tisková zpráva pořadatele]

Euzen, Dora Bondy: Praha – Palác Akropolis, 22.2.2015

Sobota v 20:00 | Prdovous / H. |  Reporty

První pohled [Prdovous]


Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní "Grow", načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke "Grow", načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé "Sequel", většina písní ale pocházela ze současného alba "Metamorph", které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická "Vis à vis", uhrančivá "Mirage", hrubší "Wasted" nebo správně schizofrenní "Phobia", ze starších pak "You're On". Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně "The Great Escape", kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě "Judged By". Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.

Druhý pohled [H.]


Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky "Sequel" a také čerstvě vydanou "Metamorph" jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium...

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost - snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem - a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku "Metamorph", tedy "The Stage". Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální - ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají - přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení - Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami ("Musím si vyměnit kabel... řekni jim zatím nějaký vtip!") museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální "Surreal Medley", už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb "Sequel" a "Metamorph" a že z debutového "Eudaimonia" zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná "Genklang", před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět - sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie "Judged By", ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy...

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You're On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
-----
15. Judged By

Fotky byly vypůjčeny ze serveru Fullmoonzine.cz (autor: Tomáš Moudrý)

Battle Beast se rozešli s kytaristou

Sobota v 17:53 | H. |  Music News
Finští heavy metalisté Battle Beast ohlásili, že jejich řady opustil dosavadní kytarista Anton Kabanen, který byl zároveň zakladatelem kapely a také jejím hlavním skladatelem. Finové se nechali slyšet, že rozchod nadešel kvůli "hudebním neshodám a nevyřešitelným záležitostem uvnitř skupiny", a dále dodali, že na toto téma nebudou poskytovány žádné rozhovory. Na chystaných koncertech se kytary ujme dočasný náhradník. O stálém novém kytaristovi bude rozhodnuto časem.

Kabanen se prý bude dále věnovat muzice v jiných projektech a svůj odchod z Battle Beast komentoval pro finský web Rumba následovně: "Schylovalo se k tomu už nějakou dobu. Nechtěl jsem odejít. Ten popud přišel od zbytku kapely, takže jsem byl nucen odejít. Jméno Battle Beast vlastní skupina Battle Beast, ne já, a v téhle skupině bylo pět lidí proti mně. Nemohl jsem nic dělat."

Zároveň s tím Battle Beast prozradili, že již začali pracovat na novém materiálu pro chystanou čtvrtou desku, přestože jejich aktuální studiový počin "Unholy Savior" není venku ani dva měsíce - vyšel totiž 9. ledna letošního roku.

Výměna baskytaristů u Samael

Sobota v 15:38 | H. |  Music News
Švýcarští industrial metaloví veteráni Samael ohlásili změnu své sestavy - kapelu totiž opustil její dlouholetý baskytarista Christophe "Mas" Mermod, který zde působil od roku 1991 a nahrál s ní všechna řadová alba s výjimkou debutového "Worship Him". Důvodem odchodu je vzrůstající úspěch Masovy osvětlovačské firmy, přičemž se rozhodl se nadále soustředit právě tímto směrem.

Na pozici nového baskytaristy do Samael nastoupil Thomas "Drop" Betrisey (ex-Sybreed), jenž se skupinou vystupoval již v loňském roce jako koncertní výpomoc.

Doposud poslední album Samael se jmenuje "Lux mundi" a vyšlo v dubnu roku 2011. Již koncem roku 2013 se na webu kapely objevila krátká zprávička, že začaly práce na další nahrávce, od té doby však žádné bližší informace doposud zveřejněny nebyly.


Kam dál